Jel jsem minulý pátek do brněnské haly Rondo, abych udělal rozhovor pro březnové vydání měsíčníku Coach s duší brněnského hokeje Liborem Zábranským. Chtěl jsem ze slušnosti zůstat na jednu třetinu ligového zápasu Kometa vs. Hradec, ale hokej je v mé duši hluboko, a obzvláště tento zápas mi nedovolil odejít až do závěrečného gólu v prodloužení.
Nevím, jestli mi to budete věřit, ale v brněnské hale Rondo jsme v roce 1992 se třemi kamarády uspořádali trojkoncert skupin Lucie, Oceán, Team pro cca 6000 lidí, a to celé na podporu tzv. Olympiády malých sportů, kterou jsme v revolučně euforické době vymysleli. Čtete dobře, pouze čtyři kluci na koleně, navíc neznalí věci jsme se rozhodli a zrealizovali. Korektní je přiznat, že nám tehdy pomohl hudební publicista Jiří Černý.
Fanatické fanynky jsme polívali vodou z kýblů, když před pódiem omdlévaly. Dnes by to bylo nemyslitelné, jsou na to agentury a točí se kolem toho jiné balíky peněz, ale to není téma tohoto článku, jenom nostalgická vzpomínka na mé brněnské období.
Dnes se v hale Rondo odehrává brněnský hokejový zázrak, kterému vládne hlavní boss Libor Zábranský. Nechci prozrazovat příliš, poněvadž jeho názory se můžete dočíst v březnovém Coachi. Přesto bych jednu jeho myšlenku využil pro tento článek.
Šest let jsem hrál volejbal za Zbrojovku Brno a ani jednou jsem nebyl na hokeji. Moje ostuda. Napravil jsem to až minulý týden a poněkud jsem zjihnul. To, co se podařilo Liboru Zábranskému a lidem kolem něho udělat z brněnského hokeje, je sociální majstrštyk, kdy je celé město poblázněné hokejem.
Říká se o něm, že je introvert a nedává své emoce příliš najevo. Stačila mi hodina rozhovoru, abych poznal, že je hluboce emocionálním a citlivým člověkem, který si pouze hlídá svoje nitro před nezvanými vetřelci.
Podle mého by se chladný racionalista jen stěží pustil do renesance brněnské hokejové tradice. Byla to věc ryze srdcová, nikoliv racionální, lépe řečeno iracionální, a navíc strašně riskantní.
Ovšem „Kdo sahá po hvězdách, ten musí zkrotit strach“, jak zpívá Žbirka . Teď už je to všechno zalité sluncem, plná hala, město žije hokejem, ale jaké trápení to bylo od začátku reinkrance, ví jenom Libor Zábranský. Vyprodat halu na každý ligový zápas, to je podle mě skutečná regionální politika. Služba pro lidi. Ale o tom jindy.
A teď konečně k té Zábranského myšlence. Položil jsem mu otázku: Co schází českým trenérům? Odpověděl: „Řeknu vám to na rovinu. Nevím, co schází českým trenérům, ale vím, že schází čeští trenéři.“ A hlavně, to už teď mluvím opět za sebe, i když se v průběhu rozhovoru ukazovalo, že jsme se Zábranským v názorovém souladu, nedaří se nám udržet u hokeje, resp. volejbalu kvalitní osobnosti – hráče, kteří mezi 30. a 40. rokem života ukončili profesionální kariéru a přemýšlejí, co dál se životem.
Nejprve vášeň, až pak odbornost
Naprosto se shodujeme v tom, že musíme udělat vše pro to, abychom je u svých sportů udrželi, ať už v jakékoliv roli – manažerské či trenérské. Netrápili je nesmyslně dlouhými kurzy pro trenérské licence, vytvořili pro ně zajímavá pracovní místa a zpočátku je i podrželi a pomohli jim. Je to pro ně zpravidla brutální změna postoje k životu a chvíli trvá, než se adaptují.
Odborné vzdělávání může postupovat kontinuálně formou licenčních seminářů, ale dospělý chlap, který má zpravidla už rodinu a něco odžito, 15 až 20 let naplno hrál hokej (volejbal), se jen těžko přepne rychle do módu studenta. Nemohu si pomoct, ale v tomto případě má pro mě, a zřejmě i pro pana Zábranského, přednost reálný život se svými rozmanitostmi a problémy před odborností.
Musíme u těchto lidí vyřešit nejprve jejich životní zakotvení, probudit vášeň k trenéřině, a teprve průběžně do nich dostávat odbornost. Ve volejbalu se to moc nepodařilo, udrželi jsme jen málo schopných a zůstali nám průměrní. A o budoucnosti našich sportů rozhodnou primárně lidé, ne pouze peníze. Myslím schopní lidé na svých místech…
A na závěr si neodpustím - volejbal naplnil a naplňuje můj život, dal mi hodně, mám mu co vracet a také mu to vracím, seč mi síly stačí, ale málo platné, nejhezčí hra na světě je hokej.
Zlaté NAGANO: 20 let od zázraku ve Sport Speciálu. Právě v prodeji!
Video se připravuje ...
Související články
