„Dnes produkujeme hráče průměrné kvality,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Luděk Bukač. Problém kvality hráčů je podle něj daný špatně nastaveným systémem výchovy hokejistů. „Nezamýšlíme se nad tím, proč naši trenéři nejsou schopni vychovat individuality,“ říká.
„Dovolím si říci, že v tomto směru jsou naši trenéři nevzdělaní. Špatná tvořivost, pohotovost a schopnost překvapit. Hráči nyní hrají rozumem, místo aby hráli emocí,“ vysvětluje Bukač základní chybu současných mladých hokejistů.
V odborné rovině Bukače chápu, ostatně jako mnohokrát předtím, ale nikoli v globálním odsouzení systému, potažmo svazu. Společenská změna v roce 1989 nás zaskočila všechny. V hokeji pouze déle trvalo, než se to provalilo v celé své nahotě.
Český sport nebyl na tu změnu dobře připraven a vybaven. Luděk Bukač je jeden z nejchytřejších lidí, které kolem sportu znám, zaplať pánbůh, ale ani on – kdyby teď nebo třeba před deseti lety usedl do čela svazu – by si nevěděl rady, stejně jako většina dalších. A tuším, že to dobře ví.
Ono to není tak jednoduché globálně změnit systém za pochodu, když jsou navíc přetnuty spojnice s minulostí. Ani společenská kultura nedosáhla téměř 30 let po sametu očekávaného stavu. Nejsme prostě Rakousko, ani Německo. Stigma destrukce hodnot neseme dále.
Je to, jako když hasíte požár lesa – nevíte, kde začít, a když začnete a lokálně část uhasíte, rozhoří se vám to jinde. Schází nám mozky a profesní nadhled od manažerů až po trenéry.
A tak, ač s Bukačem souhlasím, že produkujeme pouze průměr, dodávám ale, že na všech rovinách nejen na hráčské, ale i trenérské, funkcionářské i manažerské. Sport stoná nemocí „ochablé odbornosti“, kvalitní lidé mu odcházejí do jiných oborů.
Proto také Bukačovi nikdo nedokáže věcně oponovat a splašky se globálně vylijí na svaz, protože je na ráně. To se mi nezdá spravedlivé. Ta nemoc má širší společenské a historické souvislosti.
Ale jestliže jsem začal steskem Luďka Bukače nad neschopností vychovávat individuality, zkusím přesto podat pár námětů, kde bych hledal výzvy já osobně:
Zaprvé: pokusit se pro celý sport, nejen pro výrazné individuality, vrátit „louku a ulici“ do tréninku. To ovšem neznamená živelnost či absenci organizovanosti, náročnosti a přísnosti, nýbrž podporu svobody rozhodování ve hře, svobody volby řešení herních situací, svobody možnosti udělat chybu, bez komentáře trenéra. Já vím, doba pokročila, sport se vyvíjí a „zkušenost ulice“ (pokus – omyl – sebeuvědomění) již sama o sobě nestačí, ale jako fundament přenesený do tréninku dětí a mládeže je stále platný.
Zadruhé: na výrazné individuality může a dokonce musí být trenér přísnější a náročnější než na ostatní, klást na ně větší nároky, přičemž pocit, že jsou „někým jiným“, jim nesmí brát.
Zatřetí: s rodícími se lídry by se mělo co nejvíce komunikovat. Především lídři potřebují péči, zájem, na druhé straně pak i rádi nesou zodpovědnost. Já vím, často dělají v komunitě družstva největší potíže, ale nakonec rozhodují zápasy. Tuto zákonitost bychom měli s pokorou respektovat.
Začtvrté: celé prostředí (funkcionáři, manažeři i trenéři) musí zvýšit nároky na sebe sama. Přísnost je na místě – vynutila si ji hra, není to výmysl trenéra – je to nutnost. Ale přísnost neznamená absenci radosti a pozitivní atmosféry. Přísnost neznamená ztrátu svobody rozhodování. Přísnost je respektování stavu vývoje sportu ve sportovních hrách, konkrétně rychlosti v pohybu, rychlosti v provedení činnosti, rychlosti v rozhodování, a to vše navíc vzájemně svázané a neoddělitelné.
Píšu to už poněkolikáté, ale jiné instrumenty nevidím. Rozmlouval jsem onehdy s jednou lékařkou – specialistkou na psychosomatiku. Říkala mi: „Lidé k nám přicházejí s nemocí jako s něčím, co přichází zvenčí, a žádají nás: Zbavte nás toho. Jenomže ta nemoc přichází zpravidla zevnitř a léčba je bolestná, poněvadž mimo jiné vyžaduje měnit zaběhlé a hluboce zakořeněné návyky.“
Ve sportu tomu podle mě není jinak.
Související články
