Obvinění z šovinismu. Z toho, že jako muž vykládá, co chtějí ženy a jak se mají chovat. Odsudky, že je zpátečník s konzervativními názory. Ale i nesmělý souhlas. S takovými ohlasy se setkal místopředseda ČOV a volejbalová legenda Zdeněk Haník, jenž v časopise Reflex v reakci na kauzu Koukalová napsal, že vrcholový sport si dnes často vynucuje absolutní oběti a jednostrannou orientaci, která příliš neladí s principem ženství. „Řada lidí pouze emocionálně reagovala na některé věty, nikoli na hlavní myšlenku,“ říká Haník. Změnil by něco na základě kritiky na svých postojích? Co si myslí o feministickém hnutí? A které sporty podle něj k ženám nepatří?
Co vlastně byla hlavní myšlenka, kterou jste chtěl textem (Celý článek čtěte ZDE>>>) sdělit? Že ženy nemají vrcholově sportovat? To nejspíš ne…
„Samozřejmě, že ne. Primárně jsem reagoval na vyjádření Gabriely Koukalové , která odhalovala některé své problémy. Tím textem jsem chtěl za prvé upozornit na neblahé dopady, které sebou nese jednostranně, pouze na úspěch zaměřený vrcholový sport žen. A zadruhé, a to především, to byla poklona křehkosti ženství, která mi jako občanovi Zdeňku Haníkovi imponuje a mám k ní neskonalou úctu.“
Říkal jste, že reagujete na aktuální kauzu biatlonistky Koukalové, která se v autobiografii vyznala z toho, že prakticky po celou dobu ve vrcholovém sportu nebyla šťastná. Myslíte si, že to co ona, prožívá většina žen – vrcholových sportovkyň?
„To asi ne. Ale vím o několika, které na vrcholový sport doplatily buď zdravotně, nebo sociálně, řekněme vztahově. Ale vzhledem k citlivosti tématu je nemohu jmenovat, pokud to samy nemají potřebu říct nahlas jako třeba Koukalová nebo Olga Šípková .“
Část kritiků vás obviňuje z toho, že byste ženy nejraději viděl u plotny, jak vaří bylinkový čaj a tiše stojí coby opory za muži, jak jste napsal. Takové názory jsou podle nich návrat o desítky let zpátky. Co na to říkáte?
„Stále si myslím, že žena je ráda muži oporou. Já jsem asi šťastný muž, poněvadž moje ženská roli opory plní, já jsem rád jejím pevným bodem a rád stojím v první linii, když má problém a nikdy jsem ji nenechal ve štychu. Ale nikomu tento model nevnucuji.“
Vadí vám, že část lidí ve vás nyní vidí šovinistu?
„Nejsem rozhodně šovinista, ženám v mém bezprostředním o
kolí ´v ústech zvoní smích´…“
Donutila vás nějaká kritická odezva k zamyšlení a třeba i k pochybnostem o něčem z toho, co jste napsal?
„Udělal jsem jednu chybu, že jsem jasně neoddělil týmové sporty od individuálních. Tam vidím rozdíl.“
Buďte, prosím konkrétnější…
„Dovedu si představit, že žena, která děla vrcholově individuální sport, při tom také učí na vysoké škole, udržuje si vlastní zahrádku, a ještě si večer zahraje na klavír. V týmových hrách si to ale představit nedovedu. Kolektivní režim, který vrcholová hračka musí respektovat, ji časově strašně omezuje a svazuje. Tuhle jsem zahlédl jednu mladou krásnou volejbalistku pražského Olympu na koncertu České filharmonie, byl jsem překvapen, ale i potěšen. Aspoň něco…“
Mezi kritiky se přidal i šéf České unie sportu Miroslav Jansta, který dost přímočaře prohlásil, že váš pohled je zcela mimo mísu. Chcete reagovat i na to?
„Ne. Kdo se trochu vyzná v současném sportu, ví své.“
Velkou odezvu měl i váš názor, že ženy nechtějí vítězit, ale spíše remizovat. Ozvala se i řada sportovkyň, že to tak necítí. Nebylo to opravdu příliš obecné tvrzení? Muži nejspíš jsou soutěživější, ale řada žen se jim v tom vyrovná. Podívejte se třeba na Ledeckou ...
„Souhlasím. A toho času mají asi pravdu. Ale i těm slavným medailistkám bude jednou čtyřicet a víc. Budou mít děti, manžela a budou vytvářet domácí rodinnou pohodu. Nejsem si jistý, zda soutěžení pak bude ten pravý model pro soužití.“
Není vlastně největší problém v tom, že vrcholové sportovkyně žijí v hodně mužském prostředí? Většinou jsou trénovány muži, kteří tak trochu rozhodují o jejich životě. Vidí primárně sportovkyni, která může dosáhnout nějaký výkon, ale nevidí někdy až tolik ženu, která v té chvíli třeba řeší, zda nezaložit rodinu…
„To je docela možné, ale nejsem natolik znalcem ženského trenérského zákulisí, byl jsem trenérem mužů. A když dvakrát ročně vedu volejbalový kemp, kde je asi osmdesát procent dívek, pracuje se s nimi velmi dobře a chovám se k nim velice slušně – jako k ženám obecně, i když jsem velmi přísný.“
Pomohlo by ženám, kdyby je více trénovaly ženy? Chápaly by pak víc jejich duši?
„Znám pár výborných trenérek. Takže ano, to je jeden z možných modelů. Na druhé straně některé holky také hrají rády pro trenéra. To je u kluků skoro vyloučené – ti se skoro vždycky perou, trenér je při tom boji ´jakoby´ navíc.“
Je ale reálné, že bude ve vrcholovém sportu více trenérek?
„Nevím. Ale zase, vezměte si tento příklad. Skvělá basketbalová trenérka Hejková nemá vlastní děti. Jednou mi říkala, že by i ona by uvítala, kdyby na ni čekal doma dominantní muž, kterému by se třeba ráda podřídila. Hned ale dodala: ´Co by to bylo za chlapa, kdyby seděl doma a čekal na mě.´“
Co si vůbec celkově myslíte o ženské emancipaci a feminismu?
„Já ženu pokládám za rovnocenného partnera – rozdílného, ale rovnocenného. K tomu není třeba emancipace. Nejsem si jistý, zda moderní doba neublížila ženám samotným. Já si myslím, že některé agresivní – protimužsky naladěné ženy – jsou ve skutečnosti nešťastné. Feminismus, jak já ho vnímám, vypichuje extrémy.“
Kde je pro vás hranice mezi zdravou emancipací a fanatickým feminismem?
„Ženy mají dle mě stejná práva jako muži. Fanatický feminismus nechce tuto rovnováhu respektovat.“
V textu jste hodně řešil i to, že muž a žena nejsou stejné bytosti. Fyzicky, ve vnímání, v prožívání. Jak se díváte na trend tento rozdíl setřít a nevidět? Jinými slovy: vadí vám genderová hyperkorektnost?
„Co je na tom nekorektního, když dám přednost ženě ve dveřích? Trvám na absolutní rovnocennosti postavení mezi mužem a ženou. Ale stejně jsem i pro respektování odlišnosti a rozdílů mezi mužem a ženou.“
Existují sporty, které podle vás nejsou pro ženy vyloženě vhodné?
„Všechny, které jim nepůsobí radost, mrzačí je a dělají z nich muže. Naopak mimořádnou vůni má pro mě krasobruslení, líbí se mi plavání a lyžování. A samozřejmě volejbal – to je vhodný sport pro ženy.“
Závěrem trochu osobně. Dovedete si představit vrcholový sport bez žen? Není to docela hrozná představa?
„Ne, nedovedu. Ale musí jim působit radost, nedělat z nich muže, nenutit je za každou cenu k úspěchu a nezpůsobovat jim neblahé následky. A je tu samozřejmě společenská stránka, olympiáda by byla bez žen ochuzena.“
Co na váš text řekly ženy, které máte kolem sebe nejblíže?
„Schválily ho předem. Každý můj text vidí předem ženské oči.“
A kdyby vám vaše dcera řekla, že chce být vrcholovou sportovkyní, a vy jste viděl, že na to má potenciál?
„Moje starší dcera Svaťka byla extraligovou juniorskou volejbalistkou. Byla skvělou hráčkou, ale nechtělo se jí trénovat (hlavně kondici), a tak v tom prostředí nevydržela. Vztekal jsem se tehdy, protože mi bylo líto jejího hráčského potenciálu, ale nedala tomu, co bylo potřeba pro vrcholový seniorský volejbal. Dnes hraje pro radost a dobře.“
Rozhovor je soukromým vyjádřením Zdeňka Haníka, nikoli oficiálním stanoviskem či postojem ČOV
