Vysoká hra Zdeňka Haníka: Zajíci se sčítají po honu
Je to paradoxní situace: na podzim kralování, na jaře málem v kanále, a přeci mám pochopení pro to, co se ve fotbalové lize děje. Ano, mluvím o Viktorii Plzeň. S Pavlem Vrbou a Dušanem Fitzelem občas komunikuji, ale aktuální informace nemám žádné. Přesto soucítím…
Soucítím proto, že jsem podobnou situaci, jako i mnoho dalších kolegů z branže, zažil na vlastní kůži. Říkali jsme tomu „šedivka“. Prostě najednou přijde stav, kdy nikdo v manšaftu nevěděl, kde je jih a kde sever.
Co se vlastně děje? Přišlo několik slabších výsledků, což je jev zcela běžný, a spustí se řada reakcí. Nejprve zvenčí, tedy například ze strany veřejnosti, médií a třeba i vedení klubu. Už to samo přineslo neklid a vnáší to do práce nepříjemnou pachuť. Pak se však přidaly pochybnosti zevnitř.
Vůbec netvrdím, že to tak nutně musí být v případě fotbalové Plzně, popisuji pouze to, co jsem dvakrát ve své kariéře zažil já osobně, případně jsem to zaznamenal ve výpovědích některých trenérských kolegů. Probíhá to nějak takto: trenér cítí, že mašina nejede, jak by měla, a začne reagovat podle svého nejlepšího svědomí. Opravné tahy však nepřinášejí požadovaný efekt a nervozita uvnitř družstva narůstá. Většina z hráčů sice nezná objektivní důvody, ale své osobní názory na vzniklou situaci více či méně hlasitě ventilují a začnou se rodit pochybnosti. A kde nastávají pochybnosti, tam se blbě pracuje.
Radikální řez, nebo trpělivost
No a pak už přichází ono „zmatení světových stran“. Pro řešení přicházejí v úvahu dvě možnosti. Buď radikální řez, nebo trpělivost a posílení vzájemné týmové důvěry a protrpění se tímto stavem. Tak nějak vypadá situace, v níž se trenér může nacházet. Je v tom sám, nikdo mu bohužel nemůže pomoci, ani když má kolem sebe kvalitní tým. Znáte tu lidovou pravdu, že několik inteligentních mozků pohromadě vytváří pohromadě hloupý skupinový názor…
Carlo Ancellotti kdysi pronesl výrok: „Věřím nejvíc vlastním očím.“ Tato trenérská legenda, která ví, co to je vyhrát Ligu mistrů a pracovat dlouhodobě s nejlepšími fotbalisty světa, staví „já“ trochu výše než „my“. Nic naplat, „kdo zodpovídá, ten rozhoduje a musí věřit především sám sobě“. I největší učitel Komenský psal před staletími, že záhadu labyrintu světa odhalíš jedině „v ráji svého srdce“, a stále platí, že dějiny úspěchů jsou dějinami osobností.
Moudrost? Bohatství, hlavy i srdce
Většina trenérů se stane špičkovými zpravidla až poté, kdy se jim podaří nasbírat odborné vědomosti a především životní zkušenosti. V běžném životě je to moudrost. Jejím obsahem je nejen bohatství hlavy, ale i bohatství srdce. Pavel Vrba ctí týmovou práci, to vím, ale teď se musí radit především se svým srdcem. Racionálně, ale i emocionálně vážit své názory i svá rozhodnutí. A hlavně, dva bujné koně (rozum a cit) udržet v harmonickém a výkonném spřežení.
Individuální trenérské know-how je to nejcennější, co odlišuje úspěšného trenéra od jiného. Ale to vše nestačí, když přijde zmíněná „šedivka“, poněvadž ve hře je tolik proměnných, že je jedna lidská bytost není schopna sama všechny obsáhnout, a poctivě řečeno situaci nemá úplně ve vlastní moci.
Znovu podotýkám, že jsem popsal své zkušenosti a prožité pocity, a vůbec netvrdím, že v Plzni to probíhá stejně. Ale nepřekvapilo by mě, kdyby tomu tak bylo. Ať tak či tak, přeju Pavlu Vrbovi, aby jejich jízdu dotáhl do vítězného konce. A na řeči o tom, že případný titul je méněcenný, protože se zrodil v prvním poločasu, bych se vykašlal. Každý fotbalový zápas má přeci dva poločasy a konečný výsledek je platný v 90. minutě, bez ohledu na předchozí vývoj. Zajíci se sčítají po honu.
