Začnu názory dvou nezpochybnitelných autorit. T. G. Masaryk, kterého se rádi všichni dovoláváme, se sebevraždou zabýval a jejich narůstající počet ve své době viděl ve ztrátě víry. Za sebe doplňuji, že nemusí jít jen o víru ve smyslu náboženském, ale víru v cokoliv, resp. v jakékoliv hodnoty.
Profesor Kolář, který se rovněž těší vážnosti a úctě české veřejnosti, naznačil v nedávném rozhovoru pro jeden z předních českých deníků, že dnešním lidem nestojí za námahu pídit se po smyslu života. To sděluji na úvod, abych naznačil, že nepůjde o problematiku, která se týká pouze sportu.
Diktát úspěchu
Nemusíme zde polemizovat o nebezpečí jednostrannosti profesionálního sportu a diktátu úspěchu, ostatně několikrát jsem o tom psal: Profesionál chápe sport jako seberealizaci a neúspěch znamená ohrožení existence. Projevem života profesionála je vratkost, nestabilita a životní nejistota. Profesionál podřizuje svůj život dění a rytmu sportovních aktivit.
Profesionál nemůže omlouvat neúspěchy drobnými zraněními nebo citovými stavy. Život profesionála obsahuje průběžnou přítomnost bolesti, která vyplývá z psychického tlaku a požadovaných špičkových výkonů.
Na základě tohoto výčtu by se mohlo nabízet vysvětlení, že lidské tragédie jsou důsledkem jednostrannosti profesionálního sportu. Řekl bych, že pouze do určité míry. K tomu připusťme zkušenost, jak například s mladými fotbalisty dokáže zacvičit život na vysoké noze a zamotat jim hlavu.
To vše může být nakonec jedním z průvodních znaků hodnotové prázdnoty a mnohých lidských katastrof. Ale přesto jsem přesvědčen, že to nejsou jediné důvody. Spokojit se s vysvětlením, že důvodem tří sebevražd jsou negativní důsledky vrcholového sportu, je hloupost.
Nejen problém sportu
Světoznámá psycholožka českého původu Jiřina Prekopová poukazuje na fakt, že v Německu připadá na 100 000 obyvatel 18,7 sebevražd. Do tohoto množství patří 1300 mladých lidí, přičemž u dětí od osmi let sebevražd přibývá. To by spíše naznačovalo, že vrcholový sport možná stoná na stejné nemoci jako vyspělé západní společnosti obecně. Například nositel klad Nobelovy ceny Konrad Lorenz považuje mezi osmi smrtelnými hříchy civilizovaného lidstva za nejtěžší úpadek mj. zpřetrhání tradic.
Víte již, že se odvážím napsat svůj názor bez obalu, pokud si za ním mohu stát. V případě něčeho tak posvátného, jako je dobrovolný konec lidského života, bych to pokládal za nepatřičné a z etického hlediska dokonce za nebezpečné. Tři dobrovolně zmařené životy už nikdo nevrátí.
Souhlasím s tím, že současný vrcholový sport má již daleko ke sportu coby součásti životního stylu a zbožštěním výkonu může být tedy i záludný. Je diktátem, nikoliv romantickou idylou. Ale v mapě příčin tří sebevražd neumí číst nikdo. Na to je každý lidský osud příliš jedinečný a neopakovatelný.
Ovšem pokud bych se přesto chtěl vyhnout názorovému alibismu, vyjádřím svůj osobní postoj k lidské existenci a smrti, který asi materialistům nebude vonět. Pro tyto tři tragické případy, ale i pro sebevraždu jako takovou to u mě stojí takto: život člověka je dar s nadosobním závazkem, nutností pokory, a proto hledání vyššího smyslu života fyzická smrt nezastaví. Bude muset být hledán znovu…
