Já vím, T. G. Masaryk byl filosof a politik, ale když je tu tak významné výročí, zkusme se zamyslet nad tím, co nám po profesoru Masarykovi zůstalo do dnešních dob, nebo spíše co mělo zůstat, třeba i pro sport. První, co mě napadá, je jeho věta: „Jsem pro revoluci hlav a srdcí.“
V roce 1917 údajně Masaryk prožil v Rusku událost, kdy se na ulicích střílelo a on se v nebezpečí snažil uniknout do jednoho domu. Nechtěli ho ale ve strachu pustit dovnitř a ptali se přes zamčené dveře: „Jste náš?“ nebo něco v tom smyslu.
„Nechtělo se mi lhát a spustil jsem na ně: Neblázněte, prosím vás, a pusťte mě dovnitř.“ Kolem létaly kulky a on nechtěl lhát. Cítíte to? Já cítím odkaz pro dnešek a třeba i pro sport v Masarykově odvaze i lásce k pravdě. Pravda je v současnosti trochu profláklé slovo, ale Masaryk velmi dobře rozuměl i pravdě subjektivní - té niterně individuální. Dokonce se snažil pochopit i pravdu lidí, kteří v životě selhali.
Ať už se zmíněná historka odehrála tak, či jinak, Masaryk si uměl stát za svým a měl pro strach uděláno, a to nejen ve smyslu fyzickém, ale i duševním. V boji o pravost Rukopisů nebo tzv. „hilsneriádě“ si to rozdal s celým národem. Je to pro dnešní dobu málo? Včetně světa sportu?
V roce 1980 jsem nalezl náhodně na jedné půdě kompletní Masarykovy spisy, které patřily v té době k zakázané literatuře. Byl jsem tehdy hráčem brněnské Zbrojovky a měl před státnicemi v oboru učitelství český jazyk - tělesná výchova. Navzdory tomu jsem se dychtivě pustil do čtení, protože znáte to, zakázané ovoce…
Záhy jsem si uvědomil, jak moc souvisí Masarykovy myšlenky s tím, co jsem tehdy dělal, tedy se sportem, a podle mého souvisí dodnes. Mezi jinými jsem tehdy narazil na tenkou knížečku s názvem Jak pracovat, která nabízí normální a člověčenský pohled na práci, která je smyslem života, ať jde o řemeslo, duševní činnost nebo sport.
Úpadek hodnot za totality význam slova „práce“ poněkud degradoval a zošklivil, například hesly jako „čest práci, soudruhu“, „kdo nepracuje, ať nejí“ a podobně. Vracím se v těchto řádcích k významu slova práce, který mu náleží. Prostě každodenní lidská aktivita, která vytváří nové hodnoty, a pokud se stane náruživostí, přináší pocit životního uspokojení. A pod pojmem práce si můžete představit třeba i trénink.
Na konci 80. let jsem působil jako kantor na gymnáziu Jarošova v Brně. Když přišla „sametovka“, měli všichni plnou pusu Masaryka. Pamatuji se, jak jsem se s profesorkami občanské nauky hádal, že Masaryk byl věřící člověk. Svědomí a Bůh bylo pro něj totéž.
Ony o tom nevěděly, chuděry, nic. Ale učily to. Kdoví, jak se s tím po roce 1989 vyrovnaly. I v národě přetrvávala iluze o Masarykovi. Češi zpívali: „Tomáš Garyk Masaryk, chodil s námi na žejdlík.“
Nechodil, vážení! Uměl sice výborně pečovat o svou image člověka z lidu, ale jinak to byl tak trochu elitář v dobrém slova smyslu. A jeho vlastenectví? Byl především občan, demokrat, až potom Čech, navzdory přívlastku „tatíček“. Jak mu rozumím…
Práce je sebepoznávání
„Prací se teprve stáváme lidmi, charaktery, stáváme se samostatnými.“ Lepší radu pro dnešní trenéry bych nenalezl. Tvrdím, že většině lidí (dětí) přináší práce (trénink) dobrý pocit. Sice jsme od přírody většinou líní, ale pokud si vytvoříme návyk práce, pak se nám stává návykovou látkou (drogou v pozitivním smyslu) navždy. A více než jakékoliv výchovné prostředky utváří práce charakter mladého člověka (hráče). „Člověk nepracující není samostatný. Ani nepracující národ jím není,“ podepisuji znovu tato Masarykova arykova slova. Jsme malý národ, ale respekt velkých, a tím určitou míru nezávislosti, slosti, si vysloužíme jedině dobrou dobtem.“ prací, žádnými proklamacemi či politickými postoji. Není to náhodou i případ sportu?
Masaryk píše: „Prací teprve poznáváme svou sílu. Práce je sebepoznávání.“ Tuto větu bych vytesal hned pod jezdeckou sochu svatého Václava pro všechny ty ezoteriky a motivační lži-čaroděje, kteří zaručeně znají a doporučují tu „jedinou správnou cestu k sebevědomí a štěstí“. Žádné tajemné techniky, žádné bláboly typu „musíš jen chtít a všeho dosáhneš“. Je to jinak!
Moudré názory našich předků se neutvářely z knih či ze škol, ale ze života a tedy z práce. Můj otec byl schopen rozpoznat, co je dobrý a co špatný názor, nebo kdo je dobrý člověk a kdo lump. A jeho názory se odvíjely především od práce. Občas se díval na televizi nebo četl, ale kromě toho celý den i jako důchodce pracoval: na zahradě, v dílně nebo u psacího stolu na rodinné kronice. VĚDĚNÍ A MOUDROST SE PROSTĚ RODÍ SKRZE PRÁCI. To nám chtěl sdělit i TGM.
Přesto bych zakončil větou z filmu Hovory s TGM. Zajděte na něj, není to sice žádný akční thriller a budete se muset soustředit, ale leccos vám to o „tatíčkovi“ řekne. Samozřejmě, lepší je sama Čapkova kniha, ale věta, kterou se chci rozloučit, je platná obzvláště v dnešní době: „Víte, Čapku , na některé složité otázky odpovídáme celým svým životem.“
Související články
