Vysoká hra Zdeňka Haníka: Hokejová (pre)puberta
Už v mém posledním článku zazněly náznaky reakcí na některé nezdravé jevy v českém hokeji. Někdo mi říkal, že jsem Mirek Dušín, když odmítám věřit, že by třeba úplatky byly plošným jevem, ale já si stále myslím, že to jsou jednotlivé případy. Například po loňském rozhovoru s panem Zábranským si nedovedu představit, že by tento chlap, jehož si vážím, něco takového v Brně připustil. Zůstanu dnes u mládežnického hokeje, ale vezmu to z jiného pohledu.
O vánočních svátcích jsem se byl podívat na hokej věkové skupiny 12 až 13 let. Co mě tam přivedlo? Jednak řešíme ve volejbalu nové podněty, které nás tak trochu překvapily ve skupině dvanáctiletých, resp. ještě mladších. Totiž, že se věková hranice, kdy se utváří pohybové návyky definitivně, bohužel včetně zlozvyků, posunula podstatně níž, než jsme si předtím chtěli připustit.
Já vím, „zlatý věk motoriky“ hlásá každá odborná příručka o věkové kategorii 9 - 12 let, ale volejbal je technicky náročný sport, a ještě před deseti lety bylo všechno jinak. Začínalo se později a z hlediska technických návyků je volejbal, podobně jako tenis, náročnější než třeba hokej či fotbal, kde jde daleko víc o tvořivost a improvizaci. A tak jsem to chtěl srovnat s hokejem.
Druhým důvodem, proč jsem na hokej dorazil, byl fakt, že mě zajímá, v čem dochází k tak zásadní krizi českých týmových her. Ještě nedávno jsem si totiž myslel, že to, co se stalo volejbalu, basketbalu, házené či fotbalu se českému hokeji nemůže stát. Přeci jenom, hraje se v menším počtu zemí a česká hokejová tradice je tak silná…
A ještě něco. Hokej je stále v kontaktu s absolutní špičkou (Kanada, Švédsko, Rusko), naproti tomu ve fotbale, když měl přijet Real Madrid do Plzně, byl z toho národní svátek. Myslím, že mnoho hráčů fotbalového nároďáku živého Messiho či Neymara ještě ani v životě nevidělo, natož aby proti němu hráli.
Český hokejista z nároďáku se do konfrontace s Crosbym či Ovečkinem má šanci dostat. Ve volejbale hrál náš nároďák proti Rusům nebo Brazilcům za posledních deset let jen jednou, takže hráči jsou bohužel od konfrontace s absolutní špičkou zcela odříznuti.
Proto jsem předpokládal, že hokej se tak lehko ze světové špičky vypudit nedá. A vida, zdá se, že už je to také tady. A nemám teď na mysli jen absenci medailí z mistrovství světa nebo olympijských her. To by se dalo napravit. Je to bohužel horší. Nejsme schopni vyprodukovat mladé hráče, kteří jsou kompatibilní se světovou špičkou. A to je špatná zpráva. Pro mě je horším zjištěním, že v zahraničí není ani zájem o české odborné mozky. Nemáme je, vážení…
Ale zpět k mé návštěvě hokejového mládežnického prostředí. Přiznávám, líbilo se mi to, zdálo se mi, že ti klučíci hrají dobře a s nasazením. Dokonce jsem se divil, kolik toho už umí. Tak jsem si hned položil otázku, jak asi vypadají dvanáctiletí Švédi nebo Kanaďané? Poznal bych na první pohled rozdíl? Nebo ten rozdílový moment přijde později?
A pak jsou tu rodiče. Ano, hulákají něco z hlediště, ale toto samotné za tak škodlivé nepokládám. Hokej je hra pro tvrdé chlapy a ti musí něco vydržet. Jako problém ovšem vidím, pokud tlak na mladé hráče stupňuje trenér. Ten musí naopak hráče chránit. To neznamená absenci přísnosti, u mládeže jsem pro přísnost.
Mladí nemohou být vychováváni v bezmezné toleranci a jen v pozitivním módu, jak to kážou někteří věčně usměvaví pozitivní pitomci. Dokonce si myslím, že mladí přísnost dobře snesou, pokud jim hokej (fotbal, volejbal) dává smysl a na trénink a na zápasy se těší. A to má zásadním způsobem v ruce trenér.
Ten má hráče odbrzďovat, ne přibrzďovat. A před tlakem rodičů je musí, alespoň v procesu učení, ochraňovat. Hráč se musí učit v prostředí zbaveném napětí. To ale neznamená v bavlnce. Náročnost totiž neznamená stres, pokřikování na hráče, neúměrné zvyšování tlaku. Přísná je hra, a tuto přísnost musí trenér přenést na hráče, přitom klidně může být hodný.
Řeknu vám, líbil se mi ten hokej mladých, odcházel jsem s docela dobrým pocitem, ale zároveň s potvrzením svého dlouhodobého přesvědčení. Krize sportovních her je krizí trenérskou. Prostě se musíme změnit my, trenéři. Žádné svazové projekty nám nepomohou, motivace jde přeci zevnitř, ne zvenčí. Musíme zvyšovat nároky na sebe samé a vyvíjet se, podobně jak se vyvinuly sportovní hry.
Už to prostě není džob pro laiky, kteří pouze sami dobře hráli a své hráčské zkušenosti se snaží marně naroubovat na zdravé mladé stromky.
