Ó, letošní Wimbledon! Nechám stranou hru krále Federera, kterou vnímám jako umělecké dílo. Skvostné finále nasadilo laťku zase hodně vysoko. Fandil jsem „mistrovi“, ale nakonec snad ani o výsledek nejde, protože ono umělecké dílo pana Rogera, jinak se jeho hra nedá nazvat, stojí nad tím. Ale pak je tu Barbora Strýcová. Mezi námi chlapy se tomu, co jsem viděl, říká, že to mělo koule. Nevím, jak se tomu říká u žen…
Když jsem loni napsal článek, že holky chtějí remizovat, vymezila se proti mému výroku jednoznačně Barbora Strýcová. A já jsem jejím slovům naprosto rozuměl, poněvadž v mém textu nešlo o negaci ženského sportu, byl to můj pohled na ženský a mužský princip. Trend, že se stírají rozdíly mezi pohlavími, nesdílím a tuhle hru nehraju.
Barbora ve zmíněné reakci psala, že vůbec nepatří mezi ty, které by chtěly remizovat, naopak chce strašně vyhrávat. A já jí to věřím a upřímně přeju. Můj filosofický pohled na svět mužů a žen s tím nemá naprosto nic společného. A když už se něco tak významného jako Barboře ve Wimbledonu podařilo, tak je to hodno několika řádek.
„Někdy jsem z toho všeho tak rozhozená, že se zničehonic rozbrečím. Nedávno jsem přijela z posledního turnaje v Číně, zase jsem táhla ty kufry, otevřela jsem doma dveře a začala řvát. Nevěděla jsem proč a nemohla jsem přestat. Na turnaji se večer vracíte do prázdného pokoje, ráno jdete na snídani, kde vidíte stejné obličeje, které tam sedí celý rok, usmějete se na ně, jaké jste kamarádky,“ krčí rameny.
A po zápase? „Nejhorší je, když máme v šatně skříňky vedle sebe. Jedna tam řve, druhá píše textovky známým a směje se u toho. Když prohraju, jdu si radši brečet někam do kouta. I když já se spíš vztekám a házím věcmi,“ říká o sobě současná světová deblová jednička.
Ano, takhle vnímám ženu. Emocionální a citlivou bytost. I muži pláčou, když se dojmou, ale nemám pochopení pro slzy, jestliže se chlap dostane pod tlak – tam se má jít do protiútoku nebo se alespoň vzepřít osudu, a ne bulit.
U ženy citovou odezvu, kterou Barbora popsala, naprosto chápu, znám takové projevy ze svého partnerského života a pokládám je za něco něžného. Proto jsem pro dnešní článek zvolil slova básníka Žáčka, na něž jsem si vzpomněl: Dívka s lunou na rameni, v rytmu krve, jež se pění…
Několikrát jsem viděl Barboru live, díky Mirku Černoškovi, který mi při Fed Cupu dával lístky blízko kurtu, a nikdy mě nezmátly její vnější projevy. Sprosté nadávání jsem necítil nikdy jako neomalenou hrubost, ale projev rváčství, bojovnosti a vášně. Viděl jsem ženskou, která se vzteká, ale svou ženskost neutají. Podívejte se na její civilní fotky a bude vám to jasnější.
Ne, ne, jemná duše tam je, ale ukrytá před světem. Prostě dívka s lunou na rameni v rytmu krve, jež se pění. Dočetl jsem se, že předmět, který by za žádnou cenu neprodala, je starožitný prsten s rodinnou historií, který dostala od maminky k 18. narozeninám. Mé srdce sběratele starožitností a ctitele tradice jihne. Vím, že má Barbora ke starožitnostem vřelý vztah.
Takže, tak nějak ji vidím. Ovšem drzým džentlmenem, zakončím, jak jsem začal, a přestože jsem položil na začátku hypotetickou otázku, zvolám na plnou hubu, že ve dvouhře i ve čtyřhře (tam tu Tchajwanku trochu táhla na zádech) měla její hra pořádné koule. Mám pro tento výrok mandát, jelikož cituji její slova, když mi před rokem dávala v Reflexu kartáč.
A propos, ona to nemyslela zle.
Související články
