Celé poslední číslo Sport Magazínu je věnováno Václavu Nedomanskému, který bude uveden do Síně slávy NHL. Nebudu psát o něm, ale o době jeho nejslavnějších hokejových chvil, protože se, i díky Nedomanskému, ale třeba bratrům Holíkům a Martincovi, utvářel můj herní charakter, a i když vás to možná udiví, i mé volejbalové řemeslo.
Představte si, že jsme v roce 1969. V Jilemnici, což je spíše lyžařské město, se hraje utkání krajského přeboru ve volejbalu. Na hřišti můj táta na pozici nahrávače v dresu Auto Kvasiny, nedaleko ode mě moje máma, která volejbal nesleduje a žensky monitoruje okolí. Mně je 12 let a při sledování zápasu se dostávám já i další synové borců na hřišti do křížku s místními a začíná rvačka.
Máma volá na hřiště: „Chlapi, bijou nám kluky!“ Táta se starým Erbenem, to byl hlavní bombarďák týmu, přerušili hru, všechny nás ve vteřině srovnali, vrátili se na hřiště a zápas se v klidu dohrál.
Proč vám to sděluji? Velmi vděčným tématem při diskusích o sportování dětí jsou nářky nad starými časy. Protože jsem produktem této svaté doby a můj multidimenzionální míčový profil mě dokonce v roce 1990 přivedl k založení míčového sedmiboje, mohl bych se k těmto nářkům přidat, ale NEPŘIDÁM.
Dobře vím, že se moje generace utvářela jinak než ta současná.
Páni kluci těch časů se sami sešli na plácku či na ulici, určili si pravidla hry, sami si soudcovali, sami pro sebe hru analyzovali. Každý z nich v přirozené konkurenci poznával, jestli je dobrý, nebo špatný hráč. Nepotřeboval k tomu vyjádření trenéra. Dobře to vím, přesto odmítám fňukat za starými časy, jsou tu m nové, to jsme přeci chtěli.
Herní spontaneita se prostě vytratila z ulic a už se tam nevrátí, a musí se tudíž znovu nalézt v novém pojetí tréninku. Starých časů se dovolávají ti, kteří nemají koule vyrovnat se s novou realitou. Oslavíme 30 let od sametového mejdanu a nový model života u má holt i odvrácenou tvář.
Současná doba nám leccos vzala, ale také mnohé přinesla. Přesto bych nostalgicky vzpomenul na jednu věc ze starých časů, která taky mizí, a možná by nemusela. Bylo to fandění našim otcům a třeba českým hokejistům u televize teleti proti těm protivným Rusákům (já vím, hokejisti za to nemohli a hráli výtečně).
V době, kdy válel Nedomanský, Martinec či Hlinka , jsem u televize studoval hru tak náruživě, že jsem znal všechny kombinace a fígle, a hlavně jsem poznal každého hráče podle pohybu, nepotřeboval jsem vidět na čísla.
Strašně mě iritovalo, když to samé jako já, dvanáctiletý kluk, nedokázali tehdejší komentátoři s výjimkou Luďka Brábníka. Táta mě ukazoval jako nějakou atrakci, a když se jelo z Rychnova na hokej do Pardubic, tak jsem poučoval všechny staré chlapy v autobuse. Musel jsem působit dost protivně.
Ne, nechci se vytahovat! Spíš chci říct, že jsem se z toho koukání podvědomě učil pohyby. Byl to druh motorického tréninku. Víte, mám to dodnes. Věřte nebo ne, když třeba sleduji celý víkend Davis Cup (díky Mirku Černoškovi zblízka), následující týden mi jde tenis prostě líp.
A ještě jedna věc, fandil jsem tátovi, když válel ten krajský přebor za Kvasiny, a vlastně jsem při tom sdílení nanečisto prožíval své budoucí herní emoční příběhy. To byl mentální trénink, přátelé! Měl jsem zkaženou náladu po každé prohře a euforie po výhrách. Žil jsem to prostě s tátou, i když to byl pouze regionální volejbal.
Samozřejmě, je těžké přenést tu atmosféru do dneška. Ale například ani hráči naší mládežnické volejbalové reprezentace v současnosti nefandí, když hraje velký nároďák, i když jsou spolu poblíž na soustředění.
Trenéři si možná myslí, že trénink jim dá víc než koukání na potenciální idoly. Nedá! Trvám na tom, že nedá! Přeci hráči se kromě dovedností učí sociální schémata, utvářejí postoje. Vždyť jim také sdílením lezou pod kůži pocity, potřeby, chutě, sny a touhy či hodnoty.
Když jsem koukal vášnivě na tátu nebo na hokejové akce Vaška Nedomanského, tak jsem, proboha, zároveň mentálně trénoval. Intenzivně trénoval, protože to bylo za asistence zápalu, emocí, pocitů. To je někdy víc než mydlit do balonu, jestli si rozumíme.
P. S.: Václavu Nedomanskému gratuluji, je to frajer a nebál se.
Témata:
vysoká hra, Zdeněk Haník, Václav Nedomanský, sport, Pardubice, Kvasiny, Jilemnice, Davis Cup, řemeslo, Sport na Heureka.cz
Související články
