Bravo! Konečně hokejová reprezentace ukázala, co umí! Výkon proti Norům byl ve srovnání s tím, jak se předtím mužstvo trápilo třeba proti Slovincům nebo Dánům, jako z jiné galaxie. Znovu se ukázala ta stokrát omílaná pravda: jak je důležitá hlava. Když se hokejisté dostali z toho psychického sevření, okamžitě v nich explodovala dosud ukrytá síla.
Je třeba pochopitelně ocenit hlavně přínos Tomáše Plekance a Marka Židlického. Jsme u další fráze: Jeden dva hráči tým nedělají. Jenže viděli jste to včera na ledě? Právě tahle dvojka celý tým pomohla nakopnout. Dravý centr z Montrealu vtrhnul do zápasu jako uragán. Za necelých dvanáct minut přihrál na tři góly a bylo vymalováno.
Vedle něj pookřáli i dosud trápící se střelci Tomáš Fleischmann a Jiří Tlustý. A Marek Židlický? Znovu ukázal, jaký je to machr. Za posledních čtrnáct dní stál na ledě jednou, potom až den před utkáním. A stejně ho zvládnul s grácií a lehkostí. Nezbývá, než smeknout.
Hráčům narostlo sebevědomí. Logicky. Dokázali, že hokej umí. A že si na Švýcary ve čtvrtfinále mohou věřit. To dosavadní tápání je zadupáno do koše. Dost bylo bídy! Hokejisté v rozhovorech přiznali i to, že je nakopla a vyburcovala kritika, která se v dosavadním průběhu turnaje objevila. Už je to taková klasika. O tomhle hokejisté rádi mluví, říkají, jak je takové věci semknou. Když se píše to a to, když se zpochybňuje to a to.
Rozumím, že je někdy štve, když slyší nebo čtou kritiku. No jo, ale ruku na srdce. Copak jsme v novinách mohli od začátku turnaje psát, jak je všechno skvělé? A jak je báječné, že se prohrává a mužstvu hrozí, že historicky poprvé nepostoupí do čtvrtfinále?
Jasně, chápu tu konkrétní situaci, kdy hráč přijde rozpumpovaný a naštvaný na hotel po nějakém nevydařeném zápase. Ví, že se na ledě nadřel jako blázen, ale pro nic za nic, že mu uskakovaly puky, že měl pocit, že mu nevyjde nic, prostě nic. Je stahaný jako pes, ale body z toho nejsou žádné.
Pustí si internet a tam si přečte, že hrál prd. A že je to blamáž, ostuda. V tu chvíli může i nějaká odlehčená hláška na twitteru hokejisty rozzuřit. Nedivím se. Být v roli hráče, taky pak prskám.
Ale jsou chvíle, kdy i hokejisté musí pochopit, že se objeví kritika. Vždyť i oni sami v kritickém duchu mluví při rozhovorech. Jenže když to podobně napíše novinář, už to berou jinak. Celkově vládne v době, kdy se nedaří, nervózní a napjatá atmosféra. Když se prohrává, člověka prostě naštvou i maličkosti. Problémy se někdy hledají i tam, kde nejsou. Všichni hráči mají pocit, že se šťourá v něčem nepodstatném.
Tak to prostě bývá. A potom, když se ty motory nažhaví a nastartují, hráči mluví o tom, že je právě ta přehnaná kritika semknula. To je prostě takový klasický kolorit. Takže kdybychom jen chválili, nemělo by je vlastně co nakopnout.
Přesto, milí hokejisté, věřte, že kritika se nám, tedy pokud to beru za sebe, píše vždycky hůř. Nejlepší je, když jde všechno fajn. Když se vyhrává. A vyhrává... A vyhrává. To se píše samo. No jo, jenže znáte to: ty největší triumfy se většinou zrodí nečekaně. Z nějaké velké bídy. Takže když se jen vyhrává a vyhrává, pak v klíčový moment může nastat pád na zem. O to bolestnější.
A neznamená, že když upozorníme na nějaké nedostatky, že vám nevěřime. Naopak!
Takže je lepší, když si tu bídu společně odbudeme v úvodu. Ta kritika vás přeci nakopne a vy se rozjedete. A teď už budeme moct jen chválit a chválit. Snad to tak bude!
