Uf. Je tu první výhra za tři body! Rodila se v křečích (a to doslova), ale zaplaťpánbůh za ni! Výkon to nebyl ideální, to všichni vědí. Ale je třeba na to koukat i v tom světle, že až sedm vysláblých hráčů sotva dojíždělo na střídačku…
I když to byla utrápená výhra a ani předešlé výsledky nejsou z říše snů, celkově zatím turnaj vyznívá pozitivně. Sport totiž není jenom o výsledcích. O střelách. O bilanci plus/minus. Sport je i o emocích, prožitcích. A o celkovém dojmu. Přesně tohle je případ probíhajícího šampionátu. Řekněme si totiž upřímně: výsledkově to zatím není žádná hitparáda.
Jen si to shrňme: Na poslední chvíli vyrovnaný zápas se Slováky, který se za dva body rozsekl až v nastavení. Porážka se Švédy po nájezdech. Porážka s Kanadou. A teď – horkotěžko vydolovaná výhra s Itálií. Tohle tedy není bilance, z níž by mohli čeští příznivci být u vytržení a skákat do stropu radostí.
Jenže podle všech reakcí z Česka se zdá, že jsou shovívaví. Nenadávají. Za týmem naopak pevně stojí, podporují ho. Fandí mu. Čeští fanoušci jsou totiž sice nároční, ale zároveň i citliví. Hlavně na to, jestli z mužstva vyzařuje pozitivní energie. A rvavost. Emoce. Náležitě ocení, když si hráči, lidově řečeno, vyrvou při zápasech nohy ze zadku. Naopak vycítí, když je herní projev bezkrevný. Když ze sebe hráči nevyždímají všechno. Nebo když jsou v křeči z toho, že vlastně neví, co mají dělat… Tohle všechno je náročný český příznivec schopný vycítit.
Proto zatím tady v Minsku odpouštějí i nevýrazné výsledky. Lidé se při prvních třech zápasech u televize rozhodně nenudili, česká agresivní hra je oprávněně vtáhla. Bylo se na co dívat. Hráči makali. A když přišel málem propadák s Itálií, opět přivřeli oči. Není divu. Tým schvátila střevní viróza, což není výmluva. Jen si vezměte na sobě, jak vám je, když vás přepadne „běhavka.“ Jak jste zesláblí. Jak nemáte chuť na cokoliv. Natož hrát proti Itálii…
Po nástupu osvědčeného kouče Vladimíra Růžičky se celkově ozdravila atmosféra kolem národního týmu. Byla to potřeba. Všechno se pročistilo, zavanul nový vítr. I tohle je možná faktor, proč je teď většina fanoušků vůči mužstvu laskavější. Vlídnější. Rovněž kouč Růžička není pod takovou palbou. Ani od nás novinářů. I my totiž vnímáme celkově uvolněnější atmosféru. A zdravě agresivní herní pojetí s výraznějšími prvky moderního hokeje.
Jenže o to větší rozčarování nastane, pokud to tady v Minsku neskončí medailí. Protože i když je sport také o emocích, tak tím hlavním měřítkem jsou stále výsledky. Pokud se nedostaví, nepřehluší to ani dosavadní atraktivní klima. Zas tak vlídný český fanoušek není…
Ale i když dosavadní výsledky nejsou TOP, optimismus přetrvává. Oprávněně. Až se všechno vyladí a zabere černé uhlí, tenhle tým tady může zopakovat zlaté tažení z Německa z roku 2010. A i kdyby ne, pachuť z toho nezůstane.
Témata:
Česko, blog, minsk, Itálie, mistrovství světa, zdeněk janda, sport, hokej, Hokej na Heureka.cz
Související články
