Konec! Zase. Ale tentokrát jiný... Co se na MS (ne)povedlo?
Zaplněná náměstí? Zapomeňte. Ani tentokrát ne. Pošesté v řadě. Období bez medaile ještě o rok nabobtnalo, český tým na hokejovém šampionátu v Dánsku prohrál ve čtvrtfinále. Nadšení opadlo. Je konec. Je to přesto o něco jiný konec než loni…
Naděje splaskla. Touha lačnících fanoušků, napumpovaná příjezdem dvou Davidů z Bostonu, že tentokrát už to, konečně, vyjde, se rozplynula. Na placku tedy národní mužstvo čeká od roku 2012, kdy cinknul bronz ve Švédsku.
Od té doby nic. Šestkrát nic. Znovu se ukázalo, že český hokej už nepatří mezi absolutní špičku. Bohužel… Je to realita. Přesto to ale nebyl turnaj na odpis. To v žádném případě. Český hokej bavil. Jako už dlouho ne. Zápasy byly plné emocí, krásných okamžiků. Žádná šeď. Ukázalo se, že má cenu dávat mladým příležitost. Ti nezklamali. Možná naopak mohli dostat ještě větší prostor.
Příjezd Davida Pastrňáka s Davidem Krejčím posunul tým do jiné dimenze. Způsob, jakým rozhodli zápas s Rusy v základní části, byl ohromující. Českým příznivcům dlouho trvalo, než se jim zklidnil tep. Byl to báječný zážitek.
Už jenom kvůli němu nelze tohle mistrovství považovat za fiasko. Možná kdekdo čekal, že právě dvojice z Bruins proti Američanům rozhodne. Něco jako americký šikula Patrick Kane. Že právě Pastrňák bude českým Kanem…
Jednou jistě bude. O tom není pochyb. Ale zatím není fér ho s ním srovnávat. Útočníkovi Chicaga je 29, je tedy o osm let starší. Je v nejlepších letech. Už vyhrál tři Stanley Cupy, vlastní Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče NHL. Ne náhodou je dlouhodobě na špici.
Pastrňákův čas teprve přijde. To je tutovka. Potřebuje ale ještě vstřebat v NHL do sebe vítěznou atmosféru. Do reprezentace přistál zrovna v době útlumu. Proto i on musí rozdýchávat třetí čtvrtfinálovou porážku v řadě. Ale i tak přichází jeho čas. Logicky.
Ten naopak v národním týmu končí pro kouče Josefa Jandače. Dva roky, žádná medaile. Fakta jsou jasná. Možná je to kruté pro něj, vzhledem k tomu, že u reprezentace chytil éru, kdy se mění generace. Má pravdu, když říká, že se to nedá srovnávat s dobou, kdy byl český hokej v rozkvětu. Kdy prožíval boom.
Ovšem ani jako trenér nijak speciálně neuchvátil. Dával tomu všechno, to ano. Ovšem těžko ze sebe bude smazávat nálepku, že to není vítězný typ. Dva roky u reprezentace to jen přiživují. Někdy se zdálo, že nedokáže naplno využít hráčský potenciál. Všechno sladit tak, aby výkon celého týmu byl maximální v ten nejdůležitější moment. Kdy jde o všechno.
Spousta negativních reakcí se opět spustí na Romana Červenku. Tentokrát kapitána. Ano, střelecky se trápil. Jenže je třeba se ptát, jestli se pro něj nedalo najít jiné místo? Aby naplno ukázal, co je v něm… Jiného centra. Nebo proč ho nezkusit v závěru čtvrtfinále s Pastrňákem a Krejčím? Když šlo o všechno, když se všechno lámalo, kouč Jandač nepodal týmu adrenalinové kapky. Na druhé straně se mu podařilo zapracovat do reprezentace spoustu nových tváří. Což je plus. A to je třeba ocenit.
Český hokej vyklízí pozice. Ale i dánské představení ukázalo, že progres může přijít. Martin Nečas, Filip Chytil, Filip Hronek. A hlavně už několikrát propíraný Pastrňák. To je dobrá zpráva pro budoucnost.
Dánsko se zapíše jako na turnaj, který dlouho bavil. Ale co naplat, medailový půst se prodloužil na šest let. Ale aspoň se na něj bude vzpomínat v dobrém. Hokej dlouho bavil. Hlavně díky dvojici Davidů.
