PŘÍMO Z BERLÍNA | Nebyl to pro něj vůbec příjemný pocit. Odcházet z finále mistrovství Evropy s osmým místem, když vloni na mistrovství světa měl Jakub Vadlejch stříbro. Teď byl ale v úplně jiné situaci. Kvůli výpadku způsobenému velkou bolestí zad to nebylo v závodu ono. „Bojovat s osmdesáti metry není nic příjemného,“ musel konstatovat muž, jehož letošním maximem je 89 metrů.
Jak byste finále na ME zhodnotil?
„Nešlo to. Ať jsem dělal, co jsem dělal. Házel jsem asi tři hody k osmdesáti metrům, pak jsem teda přešlápl. Nešlo to, hrůza.“
Proč to nešlo? Byly příčinou zdravotní problémy nebo horší technika?
„Myslím si, že je to kombinace obojího. Jak jsem měl to mezidobí, kdy jsem dva týdny nemohl dělat opravdu totálně nic, jak jsem jen ležel, tak to tělo... Prostě lehce zmizela ta spínavost, síla, to všechno. A holt to tady nenaskočilo zpátky.“
Oproti kvalifikaci byl ve finále otočený sektor. Nevadilo vám třeba i to?
„Věděli jsme to dopředu. Třeba ISTAF, což je berlínský mítink, se hází také z téhle strany. Já si myslím, že to je úplně jedno.“
Snažil jste se v hodech něco měnit?
„Trenér mi dával spoustu rad, snažil jsem se je nějak následovat. Ale opravdu to je pocit... Trošku mi připomínal Rio, kdy jsem si přišel, že třeba neházím tak špatně, ale prostě to neletělo. Za každou cenu prostě nic, nešlo udělat nic.
Jak moc finále bolelo?
„Hodně. Musím říct, že mě bolí různé věci těla. To je jedno. Spíš je hrozný pocit, že celou sezonu to bylo parádní. A jak přestane poslouchat tělo, tak si tímhle vlastně totálně zkazíte sezonu.“
Co bude dál? Teď se musím hlavně zamyslet...
Další hody byly čím dál kratší. Co jste si v těch chvílích říkal?
„Říkal jsem si, co udělat, aby nebyly kratší. Pořád jsem nad tím přemýšlel, fakt jsem bojoval do posledního pokusu. Říkal jsem si, že by se to mohlo nějak zvrátit. Ale nenašel jsem recept.“
Byla to už bezmoc, nebo jste pořád věřil?
„Něco mezi. Letos jsem měl spoustu lepších závodů. Cítit se takhle a házet 80 metrů, nedá se to srovnat v hlavě ty pocity. Teďka jsem odhodil a myslel jsem si, že je to třeba trošku dál, ale neletělo to.“
Na bronz stačilo 86 metrů…
„To mi ani neříkejte. Co k tomu říct?“
Zdravotní problémy měli i jiní, jako
Zuzana Hejnová
, vaši tréninkoví parťáci. Co se dá dělat, aby se tomu zabránilo?
„Mám super tým kolem sebe. Spíš je to moje zarputilost v tom, že chci jet pořád a pořád na plnej céres. Prostě se nad tímhle musí člověk zamyslet, a když se necítí tak, jak by se měl cítit, tak povolit.“
Co budete dělat teď dál? Budete se snažit dát zdravotně do kupy, nebo budete dál závodit?
„Teď se musíme s trenérem zamyslet nad tím, co dál. Jestli dát tělo do kupy, potrénovat. Opravdu v takovémhle stavu by se ani mně nechtělo házet. Bojovat s osmdesáti metry není nic příjemného. A nechávat se porážet od soupeřů, kterými jsem se ve finále nechal porazit. Uvidím.“
Související články
