Podobně jako biatlonista Michal Krčmář na olympiádě v Pchjongčchangu i oštěpařka Nikola Ogrodníková na ME v Berlíně si nechala po svém stříbrném závodě v přímém televizním rozhovoru v bezprostředních emocích téct slzy po tváři. A spoustu lidí tím dojala. „Já každý úspěch hodně prožívám,“ řekla Ogrodníková, která odpoledne přivezla svou medaili na pražské Hlavní nádraží.
Byla jste někdy víc dojatá?
„V Africe (po jarním osobním rekordu – pozn. red.) jsem to taky probrečela, protože to pro mě bylo docela zlomové za to, co se celé ty roky dělo. V hlavě se to objeví a člověk si říká, že dřina a čekání se vyplatily.“
Je dobré v takové chvíli pustit emoce?
„Jo… Ono to nejde zastavit, proběhne to samo. Když jsem šla do mixzony, tam jsem byla úplně bez pocitů. Tam jsem nevěděla, jak na určité otázky reagovat, protože najednou jsem necítila nic.“
Měla jste nějaké reakce?
„Měla… Přišlo mi hodně zpráv, že hodně lidí po rozhovoru v televizi brečelo taky, že jsem je trošku dojala.“
Není divu, po tom, co jste si prožila. Bývala jste nadějnou dorostenkou, ale cesta na vrchol mezi dospělými trvala, kdy se to zlomilo?
„Myslím, že to byl asi rok 2016, než jsem se na podzim přestěhovala do Prahy. V Ostravě nebyly platové podmínky, pro mě to bylo z tohoto hlediska těžké období. Musela jsem chodit do práce, pracovala jsem ve firmě, která dělá teambuilding pro firmy a outdoorové pobyty a soutěže pro děti. A ještě u toho člověk chtěl předvádět nějaké výkony, což moc nešlo, protože jsem byla strašně moc unavená. Řekla jsem si, že to půjdu zkusit do Prahy profesionálně. Vykašlala jsem se na práci a už vloni ten přesun do Prahy měl vliv.“
Už jste se srovnala s tím, že jste vicemistryně Evropy?
„Včera, když jsem poslouchala hudbu, tak mě napadaly různé věci v hlavě. Měla jsem i slzy v očích. Vzpomínala jsem, jak ten závod probíhal. Když jsem se šla včera podívat na Simču Vrzalovou, tak na mě atmosféra stadionu taky zapůsobila. Je to krásný, akorát výkon by mohl být příště lepší. Člověk trošku řeší, že už v sezoně hodil za 65 metrů, tak by si to rád zasloužil i výkonem.“
Kolik sil vám závod vzal?
„Abych se přiznala, tak jsem byla dva dny hodně unavená a vyčerpaná z emocí a tlaku kolem. Takže bych nejvíc potřebovala odjet na dovolenou, ale ještě mě čekají závody. Vrátili jsme se do Prahy, je to změna prostředí, zase se těším na závody.“
Třeba na na Kontinentální pohár, na kterém se za pár týdnů v Ostravě sejdou nejlepší atleti všech světadílů?
„Na ten se moc těším, protože to bude jeden z mých posledních závodů. Po sezoně vždycky jezdím do Ostravy, tak tam zřejmě zůstanu. Mně se líbí myšlenka, že tam budeme bojovat jako kontinent. Budu tam s Christinou Hussong. Myšlenka, že budeme jako rivalky pracovat spolu, je moc hezká. I pravidla jsou zajímavé. Chtěla bych se předvést před domácím publikem a co nejvíc si užít tu atmosféru.“
Věřila byste na začátku sezony, že se podíváte na Kontinentální pohár, což je letos největší globální akce roku?
„Ne… Nenapadlo mě ani, že přivezu medaili. Někde v hloubi jsem věděla, že nějaká šance je. Ale spíš jsem se soustředila na kvalifikaci. Když jsem prošla kvalifikací, nepřipouštěla jsem si, že můžu bojovat o medaile. Když jsem vstala v den toho závodu, tak jsem řekla: Jo, tak dneska je ten den, kdy na to musím myslet, protože jinak je to prohraný boj.“
Související články
