Zase je to na facku, štve zraněného překážkáře Svobodu

Jak to s vámi nyní vypadá?
„Když problémy začaly na Kanárech někdy kolem pátého, desátého prosince, bolest mě limitovala v trénování. O Silvestra byla hrozně velká, skoro se nedalo chodit. Teď je to bez problémů, zlepšení tam je, ale pořád to není takové, že bych mohl trénovat nebo něco víc dělat.“

Takže chodíte na kolo a do posilovny?
„Přesně tak. Zase je to na facku.“

Zanadával jste si, když se problémy znovu objevily?
„Ne.“

Zranění vás tedy naučila brát situaci takovou, jaká je?
„Mám informace, že by to nemuselo být tak vážné. Jde jen o to obětovat tomu tak týden velké rehabilitaci a léčení. Podle toho se budu rozhodovat. Nechci to zabalit. Potřebuju si zkusit zase zazávodit, už mě to doma ubíjí a neustálý pokus o trénování mě taky psychicky ničí. Neházím flintu do žita. Nechci se vzdávat, určitě to ještě zkusím.“

Nicméně halovou sezonu byste jistě byl ochoten před olympiádou oželet, že?
„Určitě. Jsme takhle domluvení i s trenérem, že kdyby bylo nejhůř, tohle není priorita. Na olympiádu mám nesmělé plány. Bylo by super si halu po dlouhé době vyzkoušet, jde mi. Určitě bych si tam nastartoval psychiku, že to fakt jde. Vyzkoušel bych si sem tam vyhrát, třeba jen v Česku. Ale nebudeme dělat velké haló z toho, kdyby se to náhodou muselo stornovat. Je lepší se doléčit a pak venku zazářit, než v hale tak nějak uspět napůl a venku taky tak.“

Euforie po závodě • EPAZaujalo mě, že v rámci snahy o vyléčení jste zašel i k zubaři a nechal si zkontrolovat kazy. Proč?
„Bývá v tom velká spojitost. Když bolí achilovka, jsou problémy se zubem. Když je v těle zánět, říká se, že nejslabší místo je achilovka. Pokud je třeba váček v zubu, jako první to pocítí právě ona. Nevím, jestli je to potvrzené extrémně lékařsky, pár případů ale je. Radši zkouším alternativní věci, než abych se upínal na to, že medicína je všemocná.“

Nicméně manažer se vám snaží dojednat i konzultaci u věhlasného specialisty v Mnichově. Jaká je šance?
„Jsem v takové péči doktorů, že by mě nepřekvapilo, kdyby mě chvilku ošetřoval třeba i Bill Clinton. Opravdu jsou kolem mě taková esa! Stará se o mně zatím Pavel Kolář. Když k němu přijdu, bolí mě každý jeho stisk, když mi chytne lýtko do ruky, aby to povolil. Je to nepříjemné, ale na druhou stranu příjemné, že vím, že se s tím něco děje. Ale brát prášky, nechat si do nohy píchat injekce, k tomu jsem pořád skeptický. Nevidím to rád. Už bych to měl radši za sebou, než abych jezdil po doktorech.“

Chodíte k lékařům, absolvujete rehabilitaci, trochu cvičíte. Jak se ale udržujete v dobré náladě, když musíte být doma, což vás štve?
„Už ani nevím. To je z nouze ctnost. Občas to pozoruju na Jiřince (přítelkyni, tyčkařce Ptáčníkové), že když na ni padne únava, začne se bezvládně smát i tomu, že se na ni vtipně podívám. Přijde mi, že už mám něco podobného, smích z agónie. Snažím se nemyslet na to, že jsem zraněný, ale moc mi to nejde. Ulehčuje mi to trochu ale trenér a všichni ze skupiny. Pořád mi říkají, že to bude dobré, že se vrátím. Tohle asi potřebuju slyšet. Přece to nemůže být tak dlouhé. Už mě to štve, mám toho plné zuby.“