Svoboda nastavuje odpočítávání, v rozběhu neulil o dvě tisíciny
PŘÍMO Z CURYCHU | Překážkář Petr Svoboda zahájil comeback po dlouhé zdravotní pauze, při níž kvůli infekci málem přišel o nohu, postupem do semifinále evropského šampionátu v Curychu. V rozběhu zopakoval svůj nejlepší výkon sezony 13,50 sekundy. Měl ale i štěstí, pouhé dvě tisíciny ho dělily od ulitého startu. Navíc si na trati málem vyhodil rameno, které mu v cíli masíroval Maďar Daniel Kiss.
Co říkáte vaší startovní reakci 0,101 tisíciny sekundy?
(smích) „Že jsem byl nejlepší na startu. Ono je to asi tak, že mně se toho víc pokazit nemůže. To je náhoda, já ani nevěděl, že jsme to takhle trefil. Aspoň něco se mi povedlo. O tu startovní reakci jsem postoupil, setina mě dělila od Andyho Turnera. Abych to zkrátil, tak se mi běželo dobře do šesté překážky, kde jsem nikoho periferně neviděl.“
Druhá polovina závodu ale nevypadala ideálně, co se stalo?
„Nevím, jak se mi to mohlo stát, ale normálně jsem si protočil rameno, bylo jakoby těsně před vyhozením. Mám to jako pozůstatek z vícebojů, nikdy se mi to neozvalo v závodě, maximálně v tréninku, když jsem blbě došlápl. Ale někde na sedmé, osmé jsem najednou změnil rytmus, jako bych něco zblbnul. Jak jsem chtěl zabrat, úplně se mi udělal blok v rameni a nemohl jsem se dotáhnout. Už je v pohodě, to je jen blok jako záda. Chvilku při běhu to lupne a je to pryč.“
Nevezmete Maďara Daniela Kisse, který vám v cíli rameno rozmasírovával, do týmu jako maséra?
(smích) „On mě masíroval už v call roomu. Ležel jsem tam, měl jsem nohy opřené. Tak mi je trochu protřepal. Jo, to je dobrý sparring. Chudák asi nepostoupil. Já ho pak někde taky prolískám.“
Na deváté překážce jste vypadal rozhozeně…
„To je skrz to rameno. Než jsem chytnul rytmus zase zpátky, viděl jsem jen cíl, že musím zacílovat, ať se děje, co se děje. A podařilo se. Byl to snad můj největší předklon, co jsem udělal. Já jsem to tak cítil, že se skoro dotýkám nosem země.“
Užil jste si první velký závod po dlouhé zdravotní pauze?
„Já se chtěl na startu pořád smát. Slyšel jsem pár lidí z našeho týmu, jak tam fandí. Pořád jsem se tam díval, smál se, přišlo mi to hezké, vtipné a bylo mi úplně jedno, že jsme na startu a má být klid. Pořád jsem měl potřebu se smát. Mám takové dny, věděl jsem, že postoupím. S tím jsem sem jel. Co bude dál, to už je třešnička na dortu.“
Kdy přijde vaše pověstná atomovka?
„Na atomovku budu muset nastavit rychlejší odpočet. Do semifinále půjdu s tím, že můžu jenom překvapit a nebudu překvapený tím, že vedu. Což si myslím, že se mi už nestane.“
Kolik musíte přidat ve čtvrtečním semifinále?
„Desetinu, desetinu a půl. Já cítím, že bych mohl běžet… Neřeknu vám to. Je v mých silách se dostat do finále. Kolikrát medaili bral normální čas, který se dá zaběhnout.“
Jak vás po pauze přivítali vaši soupeři?
„Byl jsem hrozně překvapený. Všichni přišli, i ti, kteří začínali, když já jsem se zranil, třeba Gregor Traber z Německa. Přišli skoro všichni. Kromě… Já je schválně vyjmenuju. Oba Francouzi, Sharman. Hlavně tyhle hvězdy nepopřály. Ale Rus Šubenkov jo. Velký úsměv, popřál mi, že je super, že jsem zpátky. Já jsem mu zase polichotil, že je můj favorit. Protože co jsem mu měl říct. Běháš strašně rychle a já chci běhat jako ty…“
Splín, který na vás doléhal těsně před závodem je pryč?
„Věci se mění. Já měl strach. Už jsem dlouho nebyl v takové pozici, abych přijel na velkou akci a byl ten průměr, který ani neví, co od sebe má čekat. Do šesté překážky mi to šlo a to je pro mě obrovská vyhlídka na halu. Těch šest překážek mám takových, že se budou divit.“
