Video se připravuje ...
Zdeňku Seidlovou (23) zavřené stadiony nezastavily, s tréninkem nepřestala ani v době koronavirové krize. „My, běžci, toho moc nepotřebujeme. Trénovali jsme v parcích,“ říká. Po loňské sezoně, kdy se potýkala se zraněními, i letošní zimě, kdy ji potrápily problémy s krví, konečně vidí světlo na konci tunelu.
Zrušená olympiáda a osekaná atletická sezona jí paradoxně přišly vhod: získala dostatek času na rekonvalescenci a klidnou přípravu. „Nic mě netlačí ani nehoní, nemusím tlačit na pilu,“ říká půvabná sportovkyně, kterou občas přirovnávají k biatlonistce Gabriele Koukalové. „To bude asi tou mou roztržitostí, klidně přijdu na trénink s jednou botou,“ směje se Zdeňka Seidlová.
Během koronavirové krize se sport tak trochu zastavil. Vy jste už v plném tréninku?
„My jsme se s trenérem (Daliborem Kupkou) vlastně snažili dodržovat karanténu a současně nepřestat s tréninkem. Nemohli jsme sice na stadion, ale běhali jsme po parcích. Ve Hvězdě máme už naměřené úseky na stromech, takže víme, jak se orientovat, ve Stromovce taky. V těchhle parcích běháme i normálně, když žádná karanténa není. A cvičila jsem doma.“
Takže vám ani nevadilo, když jste nemohla na Julisku?
„Pro jiné sportovce to asi bylo mnohem těžší než pro nás, běžce. Vlastně i pro atlety z ostatních disciplín to bylo horší, potřebují koule, oštěpy… já běhám hladkou čtvrtku, moc nepotřebuju, mně opravdu stačily ty parky. Nepříjemné bylo jen to, že jsme venku museli nosit šátky přes obličej.“
Pro vrcholového sportovce je to nepříjemné asi hodně, že?
„Snažila jsem se na to nemyslet, ale při dlouhých úsecích to nepříjemné bylo. Člověk nemůže dýchat normálně. Proto jakmile se opatření začala uvolňovat, dávali jsme si šátky na krk a nasazovali, jen když někdo probíhal kolem.“
Karanténa tedy vaši formu nijak nepoznamenala?
„Nejvíc to bylo znát na tom, že v téhle době jsme jiné roky jezdívali na soustředění, teď bychom se právě už vraceli. Za normálních okolností bychom tedy byli v teple, a teď jsme trénovali v zimě. Na tom jsme to poznali nejvíc. Ale pravda je, že jiná je celá sezona, nemáme šampionáty, neplníme limity. Tak trochu mi to přišlo vhod.“
Proč?
„Já byla loni vlastně celou sezonu zraněná. A teď jsem dostala čas navíc, abych byla připravená na příští rok. Jsem konečně vyléčená a zdravá, což je pro mě asi to nejdůležitější. Krůček po krůčku se vracím zpátky, takže doufám, že využiju toho, co se stalo, co nejlíp, a příští rok už budu zase stoprocentní.“
Co vás trápilo?
„Jak se říká, člověk si zraní jednu část těla, a následky se pak objeví úplně jinde. Já jsem bojovala s jednou věcí, a jak jsem to přecházela, objevil se jiný problém. A ne a ne přijít na to, co je příčinou. Furt jsme to sváděli na původní zranění, ale ukázalo se, že jsem měla problém i s krví, s krvetvorbou. To je pro atleta dost velký problém.“
Jaké bylo to původní zranění?
„Šlo o úpon pod kolenem. Není to tak časté zranění, hledalo se, o co vůbec jde. Já jsem to hodně přecházela a kvůli špatnému došlapu si pak přivodila zánět v patě. Chodila jsem na injekce, ale jak jsem pořád špatně došlapovala, problémy s patou se vracely. Musela jsem poctivě chodit na fyzioterapie a cvičit, abych se zbavila špatného návyku, naučila se pořádně došlapovat a zase to všechno zpevnila.“
A pak se zdálo, že můžete konečně znovu trénovat…
„Ano, táhlo se to hrozně dlouho. Začala jsem se připravovat na tuhle sezonu, ale pořád to nebylo ono. Nebyla jsem to prostě já. Měla jsem začít závodit, ale bylo to horší a horší. Nikdo to nechápal. Přitom já jsem se fakt hodně snažila. Myslím si o sobě, že jsem dost pečlivá a poctivá. A ono to bylo pořád jen horší a horší, místo aby se to zlepšovalo. Prostě začarovaný kruh, vůbec jsem nevěděla, co bude.“
V té době se přišlo na problém s krví?
„Zjistilo se, že mám v těle nějaký vir, který se nijak neprojevuje. Jen tím, že si bere červené krvinky. Dlouho jsem to přecházela, myslela jsem, že jsem jen unavená. Ale trenérovi to nedalo spát, pořád se snažil shánět nějaké odborníky, až se na to přišlo. Bylo to pro mě jako světlo na konci tunelu.“
Jenže když jste konečně uviděla to světlo, koronavirus prakticky zrušil sezonu, že?
„Přesně tak. Je to blbý, spousta sportovců je z toho hrozně špatných, je pro ně těžké se motivovat, když před sebou nevidí vrchol. Ale pro mě, je tedy hloupé to přiznat, ale pro mě je to strašná výhoda. Nejsem pod žádným tlakem, můžu se soustředit na to, abych byla zdravá a pomalu všechno vracela do normálu.“
Získala jste tedy určitý benefit v podobě času navíc.
„Mám teď spoustu času. Každá pauza ve sportu je hrozně znát a já jsem měla pauzu hrozně dlouhou. Teď se vracím na svůj standard pomaličku, nic mě netlačí ani nehoní. Nemám dané datum, kdy musím mít formu. Nemusím tlačit na pilu. Ostatně, trenér mě vždycky varuje, že nesmím tlačit a mám být opatrná. Takže jdu fakt volně, hraju si s tím. A ono to pomalu začíná jít.“
Těšíte se, až sezona začne a budete moct závodit?
„Závodit se má začít od prvního června. Ale neplní se žádné limity a tak jsme se s trenérem dohodli, že se budeme pořád spíš soustředit na trénink. Závodit začnu až podle toho, jak se budu cítit.“
Chybí vám vůbec závodění?
"Chybí, to jo. Ale musím být trpělivá. Na prvních závodech startovat nebudu, když ještě o nic nepůjde. Určitě půjdu nějakou extraligu, abych pomohla klubu k bodům, asi i mistrovství republiky, ale na to je ještě čas.“
Patříte k nejpůvabnějším atletkám. Taky se na závody líčíte, jako to dělávala biatlonistka Gabriela Koukalová?
„Až tolik asi ne. Ráda si jen zvýrazním oči řasenkou. Myslím, že ke Gábině mě přirovnávali spíš kvůli roztržitosti. Já jsem taky schopná přijít na trénink s jednou botou. Vracím se pro tretry, i když vím, že je budu potřebovat. Zapomenu hodinky… To jsou přece vlastnosti Gábiny Koukalové (směje se).“
Dobírají si vás atleti kvůli tomu?
„Už ani ne, zvykli si a už to tak neberou. Přijali mě takovou, jaká jsem.“
