Vrací se jako milovaná dcera zpět do rodiny – a všichni vědí, že už je z ní naopak maminka. „Nic bych ale neměnila,“ vypráví Kateřina Elhotová, která sedm měsíců po porodu syna Daniela bude hlavní oporou české basketbalové reprezentace na domácím ME. Na sport už má jiný pohled a vrací se i k problematickému těhotenství, kdy v osmém měsíci prožila na vlastní kůži domácí násilí.
Je stejná jako dřív. Mimo hřiště vás odzbrojí úsměvem a na něm vás jako soupeře chladnokrevně popraví přesnou trojkou. „Jako maminka jsem se ale změnila. Víc pomáhám třeba s věcmi a přemýšlím nad tím, co by druhý mohl chtít. Asi jsou to ty mateřské pudy,“ směje se Kateřina Elhotová. S jejím návratem do reprezentace vzrostla i naděje na dobrý výsledek na ME.
Užíváte si to, být zpět v akci a basketbalovém kolotoči?
„Je to náročnější, než to bývalo. I když mi s malým často pomáhá mamka, chodí ven na procházky nebo si s ním hraje, člověk si už neodpočine jako dřív. Už nepřijdete na pokoj a nehodíte si nohy nahoru, protože se musíte věnovat malému. Je to náročnější, ale cítím se dobře. Možná ještě lépe než dřív. Velkou roli podle mě hrají hormony, protože spím třeba šest hodin kouskovaně, ale můžu v klidu trénovat, kdežto předtím bych si neuměla představit, že bych nemohla spát osm hodin v kuse. Asi je to tělesný i mentální vývoj.“
Nedávno jste říkala, že se cítíte až nesmrtelně, že?
(směje se) „Ano, a už to nechci opakovat. Já si to dřív ale nedovedla moc představit. Beru věci, tak jak přichází, a děkuju, že malý je tak hodný. Brečí, jen když se mu něco děje, a je schopný trávit čas s velkým počtem lidí nebo měnit prostředí. To je pro mě dárek. Nemyslím, že tohle každé dítě zvládá.“
Když tedy vezmete sebe před dvěma lety a nyní, vnímáte na sobě nějakou změnu?
„Asi už vnímám některé věci jako banálnější. Není to tak, že se soustředíte jen na sebe, protože je tu ten malý človíček, který potřebuje pozornost, a je to první věc, na kterou nahlížíte. To své ´já´ tak odsouváte na druhé místo. Je to pro mě dost nové, ale jsem hrozně ráda, že to zvládám. Že mě to třeba neobtěžuje a je to pro mě přirozené. To zjištění je skvělé, poznala jsem sama sebe.“
Překvapilo vás to, že jste toho schopná?
„Ano, ale ono je to odpočinutí jedno od druhého. Jdu třeba na trénink a vím, že mám omezený čas a pak se budu vracet k malému. Člověk se tak snaží využít ten čas na sto procent a já mám tohle ráda. Než abyste lelkovali a nevěděli co s časem. Jsem víc v zápřahu, ale vyhovuje mi to. Mám to takhle celý život a neměnila bych. Je to přirozený vývoj.“
Domácí násilí může postihnout každého
Na druhou stranu vaše těhotenství nebylo úplně v pohodě. Jak bylo těžké vyjít ven s příběhem na serveru Bez frází, kde jste se svěřila, že vám váš bývalý partner během něj ubližoval?
„Já jsem ze začátku nevěděla, jestli to mám pustit ven, protože je to hodně osobní věc. Pak mi však hrozně pomohlo, že jsem to tajemství mohla svěřit danému člověku. Řekla jsem si, když to neřeknu jemu, tak to už neřeknu nikomu. A nakonec jsem pochopila, že by to mohlo i někomu pomoci. Řada ženských může být přece taky v takové situaci. Jakmile jsem dostala i zpětné reakce od lidí, jež byly pozitivní, věděla jsem, že jsem udělala správné rozhodnutí.“
Inspirovala jste?
„Jelikož nejsem na žádné sociální síti jako Facebook nebo Instagram, tak mi psali lidi, kteří na mě měli jen číslo nebo ho na mě dostali. Neřekla bych, že těch zpráv bylo nějak enormně moc, ale byli to i lidi, od kterých bych to nečekala a kterým jsem se dobu neozvala. To má pro mě váhu.“
Jak ale bylo pro vás těžké se s tím, co jste si prožila, psychicky srovnat?
„Myslím, že když člověk zažije něco takového, tak je to na tom žebříčku trošku jinde. Je to náročné, protože když si s někým plánujete život a pak se stane tohle, je to pro vás velká rána. Jsem ráda, že mám lidi kolem sebe a že mě z toho vytáhli. Hlavně rodina mi byla velkou oporou.“
Pomohla vám publikace vašeho příběhu k tomu, že už to nyní lidi vědí a neptají se vás na to?
„Asi ano, ale zase ne každý to mohl číst. Někteří lidé se mě na to tehdy mohli zeptat. Ale jiné je, že už o tom mohu mluvit a nevadí mi to. I toto mi pomohlo, že jsem si srovnala myšlenky a utřídila je tak, že o tom dokážu mluvit s kýmkoliv. Ač je to třeba cizí člověk. Asi to ale ulehčení bude. Spousta lidí si to přečetla a ví, že jsem tu já, malý a už nikdo další.“
Člověk má přitom tendenci si u sportovců říkat, že to se jim nemůže stát… Je to z vaší strany i připomenutí, že žijete normální život jako všichni ostatní?
„Ano, to by si měl každý uvědomit, že ani my nežijeme v nějaké bublině. Komukoliv se může stát cokoliv a děje se to. Já si tohle dobře uvědomuju, i když koukám na jiné sportovce v televizi.“
Co vám tedy pomohlo vedle příchodu syna Daniela vrátit se zpět do určité rovnováhy? Basketbal jako takový?
„Taky. A taky to, že jsem se mohla vrátit do kolektivu nebo prostředí, které znám a snažit se zapomenout, co se stalo. Jsem ráda, že jsem zpátky mezi holkami.“
Copak na malého říkaly vaše spoluhráčky?
„On je takový pořádný a ségra (Karolína Elhotová, spoluhráčka z USK Praha a reprezentace) mu říká ´pantáta´. Jsem ale ráda, že mohu kojit a má to nejlepší, co může být. Tlustý sice není, ale je mohutný. Bude z něj aspoň pořádnej chlap.“ (směje se)
Všímáte si, že je rozptýlením pro celý tým?
„Ano, holky mohou vidět, jak to může fungovat a třeba je to i naladí na mateřskou notu. Jsou ale rády, že si ho mohou pochovat nebo ho vidět. On je pro všechny takovým rozptýlením.“
Před dvěma lety se takhle před ME připravovala s malou dcerkou i Veronika Bortelová…
„To je pravda, jenže když začala jezdit Véra s Kačenkou, tak ta byla už o dost větší. Nebyla šestiměsíční. Nicméně si vzpomínám na to, že vždy s sebou přivezly hromadu věcí a Věra občas vyšla na chodbu s tím: Ticho, malá už spí, nehlučte tak na té chodbě. To jsem si vždy říkala: Ty jo, proč? A teď vím, že když malý usíná a já slyším holky na chodbě, tak hned kleju: To nemůžou být ticho? Vnímám to už také z jiné stránky, ale jsem za to ráda. To je život.“
Takže už také běháte po chodbách, aby byl klid?
(směje se) „Spíš běžím, abych se co nejdříve dostala za malým. Určité věci už ale člověk přestane vnímat a jinak si postavíte priority.“
Oproti Bortelové však máte pomoc nejen v mamince ale i sestře Karolíně, že?
„Ano, vlastně jsme na něj tři. S mámou můžeme jíst, ségra ho chová a pak si to vyměníme. Tři lidi na jedno dítě, to je dobrý. Naopak obdivuju ty ženský, co jsou doma samy s dítětem a zvládají to.“
Usínám okamžitě i přes den
Jak to ale máte během soustředění se spaním?
„No, ideální z hlediska mého odpočinku by bylo, kdybych mohla spát jinde a spát celou noc, ale pro malého by to ideální nebylo. On vyžaduje kontakt a krmení v noci ode mě. Ještě tedy spím s malým a v momentě, kdy se vzbudí, ho nakojím a spíme dál. Zatím je to takhle, a až v budoucnu bude větší, bude se mu moct dát flaška a bude spát dál. Ale to je ten přirozený vývoj a neměnila bych. Jeho potřeby jsou na prvním místě.“
Na druhou stranu po všem tom shonu asi teď usnete vždy bez problémů, ne?
„To je pro mě také nové. Dřív mi vždy trvalo, než jsem usnula a přes den jsem nemohla spát, ale teď jak usne, tak já také vypínám a usnu i přes den. Neřekla bych, že síly neubývají, a mívám určité krize, co se týče spánku, ale to se časem poddá.“
Splnila jste, co jste během těhotenství slíbila. Stihla jste se do ME vrátit.
„Když to takhle řeknete, tak to působí až docela směšně. Že je dobrý říct: Já teď čekám dítě, ale do mistrovství Evropy se vrátím. Taky mi to přijde teď směšné, jak jsem to mohla jen tak říct. Jenže to přesvědčení tam bylo a věděla jsem, že je zde nějaký čas to stihnout. A zvládlo se to.“
VIDEO: Podívejte se na oficiální song basketbalového ME
Platí, že i právě radost z něj vám dávala chuť k návratu do basketbalu?
„Ano, to máte pravdu. Navíc byl pro mě důležitý i psychický odpočinek od basketbalu. Byl to necelý rok, co jsem nehrála a musím říct, že do té doby jsem už byla z toho kolotoče dost unavená. Liga, Euroliga, reprezentace… pořád dokola. Jenže během těhotenství jsem si psychicky odpočinula a takové to těšení se na basket, myslím, dělá tak 80 procent. Když jsem nastoupila ke konci sezony, bylo vidět, jak už všichni byli unavení, ale já tam vlétla na první trénink ve vší síle.“
Jak jste to ovšem zvládala během těhotenství doma? Nenudila jste se najednou?
„Nenudila. Naopak jsem si užívala volno, které jsem neměla dlouhou dobu. Stihla jsem spoustu věcí a třeba jen se potkat s lidmi, na které jsem normálně neměla čas. Dělala jsem, co jsem chtěla, a řekla jsem si, že stihnu, co chci, než porodím malého. Nechci říct, že teď nemůžu dělat spoustu věcí, ale už je to s menším omezením. Od basketbalu jsem si však odpočinula.“
Mluvila jste i o přání dodělat školu…
„No, to já o ní vždy mluvím, ale skutek utek. Co se týče školy, tam jsem s ničím nepohnula, a nevím, jestli mě to mrzí. Léto jsem si užila naplno a nic bych neudělala jinak. Ani na holky jsem se moc nechodila dívat a do haly jsem moc nedocházela. S o to větší chutí jsem se ale pak vrátila.“
Jak tedy vypadal trénink při návratu zpět?
„Ze začátku jsem trénovala třeba jednou denně, abych nepřepálila start. Tak jsem to i chtěla, abych trávila čas s malým a pak si odskočila do haly, aby tělo postupně dostávalo dávky. Skládalo se to z posilování v určitý moment nebo tam byl nějaký bazén. A dvoufáze začínala v Jekatěrinburgu na Final Four, do té doby to byl jeden trénink denně, odpoledne. Teď v reprezentaci je to pro mě velký skok, když máme třeba tři tréninky denně. To cítím poměrně velkou únavu.“
Bolel ten návrat hodně?
„Naštěstí ne moc. Díky tomu, že mě trénoval náš atletický trenér Aleš Kaplan a bylo to vše postupné, tak se člověk necítil úplně sedřený z kůže. Dostal mě zase do perfektní kondice.“
Úsměv syna je zázrak
A o další kondici se pak stará váš malý syn?
„Ano, holky už říkaly, že chápou, proč mám takové svaly, když ho pořád držím nebo někam nosím. Říkám, že rosteme spolu. Budu muset na své ruce postupně zvládat větší kila a i má mamka ví, o čem mluvím. Potřebovali bychom osobního maséra na trapézy.“ (směje se)
Jak moc je právě i v tomhle všem rodina oporou?
„Hrozně velká. Vím, že se na ně můžu spolehnout a to je pro mě důležité. Vím, že tu nemusí být nějaký cizí člověk, u kterého nevím, jak se bude k malému chovat. Pro mě jsou věci, jako jistota v životě, hrozně důležité. Už jen to, že můžu v klidu jít na trénink a vědět, že bude o malého dobře postaráno.“
A platí, že když se něco nedaří, jeden synův úsměv donutí na všechny chmury zapomenout?
„No, to ono spíše ráno po nějaké divočejší noci, kdy si myslím, že už nemám žádnou energii a on se na mě usměje, tak ji mám znova zpátky. Tohle je fakt z kategorie zázraků.“
Stane se vám pak i během zápasu, že na palubovce míří myšlenky směrem k němu?„To zase ne. A když, tak málo. Když jsem totiž na tréninku, tak se soustředím hlavně na trénink. Možná, když se jdu napít, tak si třeba vzpomenu, co asi dělá, ale jak jsem na hřišti, tak se snažím stoprocentně koncentrovat.“
Hluku v zápase se asi hodně bojí, že? Nebo už byl na některých utkáních?
„V semifinále ligy byl na Nymburku. To s ním ale v určitý moment musela mamka ven, protože mu ten hluk nedělal fakt dobře. Teď už jsme ale lépe vybavení. Máme protihluková sluchátka, takže uvidíme, jak to bude zvládat.“
Snad se mladé holky nebudou na MS bát
Už i víte, jaká z vás bude maminka? Přísná?
„Asi jak poroste, tak to půjde nějakým směrem. Určitě ale neřeknu, že s ním chci mít takový ten kamarádský vztah, protože dítě musí mít nějaké bariéry a uznávat autoritu a respekt k rodiči. Nechci, aby z něj vyrostl rozmazlený fracek, to by pro mě bylo osobní selhání. Na druhou stranu je náročné najít správné páky a dát mu správné myšlenky, aby se zase nebál s vámi cokoliv konzultovat. Chci, aby věděl, že ve mně bude mít oporu, ať se v nějakých mezích stane, co se stane, a aby byl spokojený, šťastný a věřil sám v sebe.“
A co ohledně vás? Věříte, že se vám na ME teď podaří úspěšný návrat?
„Já si to moc nepřipouštím. Je to sport, a když to řeknu jinak: Sport bude, my nebudem. Nechci říct, že jsem v těchto věcech salámista, ale říkám si, že se to nějak zvládne. Vždyť o co jde?“
Bude to ale pro vás už jiný domácí šampionát než MS v roce 2010, kdy jste byla v úvodu kariéry. Nyní bude na vás větší odpovědnost, ne?
„Ano a chtěla bych, abychom svými výkony mohly přilákat fanoušky a lidé z nás měli radost. Změnilo se toho hodně, je to sedm let, my jsme se změnily, tým, trenér… Zase ale mladé hráčky mohou přinést do týmu čerstvý vítr. Je fajn, že všichni se mohou bavit o všem, je sranda, chemie funguje a teď jde o to, abychom si na sebe zvykly na hřišti.“
Tým vůbec celkově omladil. Jak moc tohle bude nečitelné i na pozici rozehrávačky, kde asi bude mít hlavní roli třiadvacetiletá Tereza Vyoralová?
„Rozehrávačka je vždy srdce týmu a je jasné, že se to teď nedá porovnávat s Hankou Horákovou. Ona měla odehraných spoustu zápasů a byla v jiné pozici, než jsou teď naše rozehrávačky. Pro nás to ale znamená, že jim budeme muset pomoct, jako ony nám. Bude to muset být náš komplexní výkon a nesmí to ležet na jednom na hřišti.“
Zase ale budete mít po delší době větší sílu pod košem. K Iloně Burgrové či Petře Kulichové přibyla Kia Vaughnová. Je to tak trochu přehození sil a strategie?
„Ono nezáleží na tom, jaká je kdo pozice. Rozehrávačka bude dirigovat hru, ale když bude potřeba si říct něco v šatně, myslím, že Ilča Burgrová bude dobrý adept na to vyburcování. Já se budu snažit pomoct svými poznatky a zkušenostmi, a pro mladé holky bude důležité, aby se nebály.“
