Mohl hrát v NBA už dávno před svým synem, který tam nakonec pronikl jako první Čech. Doba ale Jiřímu Zídkovi staršímu nepřála, odchodem do Ameriky v 70. letech nechtěl ohrozit svou rodinu. „Přišli lanařit a já se rozhodl, že odjedu do Ameriky, do Bostonu. Postavili mě před hotovou věc, už pro mě měli letenku. Odjel jsem s nimi dokonce až na letiště. Jenže jsem si to rozmyslel. Letenku jsem jim vrátil. Vzdal jsem to,“ vyprávěl nejlepší český basketbalista 20. století v roce 2019 pro Paměť národa. Přečtěte si, jak Jiří Zídek, který v sobotu zemřel ve věku 78 let, převyprávěl svůj život.
Jednou jsem jel v Plzni v trolejbusu.
Klikatil jsem se tam mezi těmi tyčemi a nějaký muž mě pozval na trénink basketbalu. Ukázalo se, že to byl trenér. Já měřil dva metry sedm, ta výška mi basketbal předurčila. Ačkoli dřív v naší rodině žádný sportovec nebyl.
Narodil jsem se rok před koncem války. Moje maminka tehdy měla dvě děti, byl nedostatek, tak už třetí nechtěla. Její bratr byl gynekolog, tak za ním šla, když si nebyla jistá, jestli není znovu těhotná. Jenže on byl pro to, aby měla dítě, tak jí řekl, že má přijít až za dva měsíce. Když pak přišla, řekl jí, že těhotná je, ale že se s tím už nedá nic dělat. Tak jsem se narodil.
Z Prahy jsme se poté přestěhovali do městečka Poběžovice poblíž Domažlic. Na venkově se dalo přežít, tam se nějaké jídlo za války vždycky sehnat dalo. Strávil jsem tam hezká léta. V Poběžovicích jsem vyrůstal do čtrnácti, pak jsem začal studovat Střední školu stavební v Plzni.
Od začátku na vrcholu
Můj tatínek měřil dva metry a byl velmi silný. Bylo vidět, že jsem po něm. Byl jsem vždy o dvacet třicet centimetrů vyšší než moji vrstevníci. Výška mi předurčila basketbal, i když jsem zpočátku hrál volejbal, protože to byl jediný sport, který se v Poběžovicích dělal.
První dva roky v Plzni jsem pokračoval ve volejbalu, ale posléze mě objevil pan Sládek, trenér dorostenců Spartaku Plzeň. Bylo to humorné. Stalo se to v trolejbusu, jak už jsem předeslal.
Moje výška byla opravdu extrémní. Měl jsem 207 centimetrů a pořád to lezlo výš. To bylo pro reprezentaci zajímavé, byl jsem nejvyšší v České republice.
Okamžitě mě pozvali na soustředění vysokých hráčů do maďarských lázní. Tam jsem dostal první základy a naučil se technické věci okolo basketbalu. Je potřeba si uvědomit, že tehdy nebyla literatura o basketbalu. My všechno hltali tak, že jsme se dívali na národní mužstvo, na zápasy.
Jak jsem byl hodně veliký, a mnozí říkali, že na basket i šikovný, okamžitě jsem se dostal do výběru juniorské reprezentace. Další rok už jsem jel na mistrovství Evropy ve Vratislavi. Vlastně jsem se hned v začátcích dostal k vrcholovým hráčům.
Vyloučen za bradla
V Plzni byly silné osobnosti, které už hrály za Vysoké školy Praha a jezdily do Plzně za příbuznými. A touhle cestou jsem se dostal do výběru hráčů. Po ukončení střední školy jsem šel hrát za VŠ Praha. V základním kádru nás bylo patnáct až osmnáct, všichni jsme studovali na vysoké škole. Já jsem nastoupil na Fakultu tělesné výchovy a sportu. Ráno jsme trénovali před sedmou, pak jsme měli školu, odpoledne jsme šli znovu do tělocvičny a večer byl od sedmi kolektivní trénink.
Dařilo se mi. Začal jsem hrát v přípravě na mistrovství Evropy i světa. Výjezdy do zahraničí jsme brali jako výhru, byla to možnost se něco naučit.
Během studia jsme si užili spoustu legrace. Byli jsme mladí kluci a trochu jsme vyváděli. Jednou jsme se se spoluhráči Jirkou Konopáskem a Jardou Kovářem rozhodli, že navštívíme Večer družby, to byly hry pro gymnasty ze spřátelených zemí. Byla tam evropská družstva, ale také Číňané, Vietnamci.
Půjčili jsme si taková malá bradla. Kamarád vzal čtvrtky papíru a napsal na ně jedničku a nulu, to znamená nejvyšší počet bodů pro gymnasty. Šli jsme doprostřed tělocvičny, kamarád mi zvedl nohy, já udělal stojku a on ukázal divákům deset bodů. A odešli jsme.
Druhý den jsem byl vyloučený ze školy. Opravdu, úplně vyloučený. Ale přišla tam celá delegace funkcionářů basketbalu a nějak to vyžehlili.
Vicemistr Evropy za dvě stovky měsíčně
Tenkrát byla povinná základní vojenská služba, i když jsem ji měl zkrácenou. Musel jsem do klubu Dukla, který dával dohromady armádní sportovce. Byly tlaky, abych v Olomouci zůstal, ale já jsem se chtěl vrátit do Prahy. Problémem bylo získat byt, ale nakonec jsem ho dostal. To byla jediná odměna, protože my dostávali za měsíc v reprezentaci dvě stě korun.
Můj první velký úspěch se odehrál, když jsme bojovali o titul mistra Evropy ve Finsku. Sovětské národní mužstvo shromažďovalo košíkáře z celého Ruska, s nimi bojovat o titul bylo mimořádně těžké. My jsme se toho ale zhostili dobře, a po stříbru jsme byli nominováni na olympijské hry v Mexiku. Jenže jsme měli smůlu. Vedení československé tělesné výchovy nás prostě na olympiádu neposlalo, i když jsme se kvalifikovali. Takže jsme mohli bojovat jen o evropské a světové tituly, o olympijskou medaili ne.
Na olympiádu jsem se dostal až v roce 1972 do Mnichova. Tam už jsem byl za mazáka. Zažil jsem tu tragédii, kdy byl spáchán atentát na izraelské sportovce a oni zahynuli. Olympiáda tím byla celá poznamenaná.
Vím, kdo mě hlídal
Dostával jsem nabídky odejít do ciziny. Tenkrát ale čeští sportovci nesměli reprezentovat jinou zemi než Československo, takže nemohli fungovat v zahraničních klubech. Hráli jsme mezikontinentální turnaj v Itálii, to znamená, že jsme byli mezi nejlepšími družstvy z Evropy. Tam o mě byl velký zájem. Přišli lanaři a já se rozhodl, že odjedu do Ameriky, do Bostonu. Postavili mě před hotovou věc, už pro mě měli letenku. Odjel jsem s nimi dokonce až na letiště. Jenže jsem si to rozmyslel. Letenku jsem jim vrátil. Vzdal jsem to.
Kdybych odjel, doma by to bylo považováno za emigraci. Rodina, známí a kamarádi by byli perzekuováni, to v té době byla běžná záležitost. Měl jsem v Čechách silný vztah, navíc sestra učila na vysoké škole. Tak jsem měl obavy.
Věděli jsme, že s námi do zahraničí jezdí člověk, který nás hlídal. Tak to bylo. Věděli jsme, kdo to byl. Ale když jsem uvažoval o emigraci, on netušil, že se něco děje. Na mnoha turnajích a mistrovstvích se kolem mě točila spousta lidí a měl jsem nabídky i do Itálie, do Řecka. Zájem o mě byl opravdu velký.
Sám se dvěma syny
Z VŠ Praha jsem šel hrát za Košice, kde mi dali lepší finanční podmínky. Byl jsem aktivním hráčem do roku 1979. Tehdy mi komunisté dovolili, abych trénoval ve Finsku. Doba nazrála tak, že Pragosport vysílal vysloužilé sportovce do světa, ale byla podmínka, že tam budou trénovat, ne hrát.
Většinou to bylo tak, že si ti vybraní jedinci stejně přivydělávali nějakou tu kačku tak, že vedle trénování hráli načerno. Trénovali a zároveň hráli. Tak jsem hrál ve druhé finské lize, postoupili jsme do extraligy. Našel jsem si tam spoustu přátel, byl jsem tam dva roky, ale vrátil jsem se domů, protože onemocněla moje žena.
Brali jsme se v roce 1967. Byla lékařka. Pocházela z rodiny živnostníků a kvůli tomu byla jako dítě perzekuována. Aby mohla studovat, odešla do Bratislavy, tam ji na fakultu přijali. Po narození našich dvou synů jsme se pak usadili v Praze. Ve třiačtyřiceti letech zemřela na leukemii. To byla hodně smutná věc. Zůstal jsem sám se dvěma klukama. Jeden studoval medicínu, druhý chodil na střední školu.
Šedesát let s basketbalem
Po návratu z Finska jsem trénoval deset let ve VŠ Praha a zároveň jsem byl asistentem národního mužstva. Tak jsem spočítal, že jsem u basketbalu strávil šedesát let. Zažil jsem spoustu změn. V pravidlech, v systému hry. Když jsem začínal, byl basketbal hodně jiný, než jaký je dnes. Vyvíjel se.
Hráči byli čím dál víc trénovaní, učili se střílet z dlouhé vzdálenosti. To v mých začátcích nebylo, ale chytlo se to a je to teď důležitá složka basketbalu. Za mého mládí jsme se učili hlavně účastí v mezinárodních utkáních, jinak jsme neměli kde čerpat informace.
Dlouhou dobu jsem byl veden jako nejlepší střelec československé ligy. Když se dívám na basketbal dneska, mám pocit, že už by se mi tak dobře nehrálo. Stejně jako ve fotbalu, hokeji nebo v házené se vše vyvíjí k větší tvrdosti. Všechno je i rychlejší, na vysoké profesionální úrovni. Za nás byla hra víc amatérská.
Teď mám zdravotní problémy, ale když se ohlédnu, říkám si, že jsem žil pěkný život. Radost mi dělají moji synové. Jiří dokázal to, co se nepodařilo mně. Je prvním českým hráčem, který se dostal do NBA. A jsem rád, že vidím pod košem i třetí generaci Zídků. Basketbal dělá i můj vnuk, tak doufám, že i jeho čeká slušná kariéra. I když je mi jasné, že basketbal se hodně změnil a prosadit se v něm je mnohem těžší.
Také vím, že se nikdy o nikom dopředu nedá říct, jestli bude jeden z nejlepších. Vždyť můj život je důkazem, že mnohdy největší roli sehrají náhody.
Jiří Zídek
8. února 1944 - 21. května 2022
Kariéra: hrát začal při studiích za Spartak Plzeň, pak přešel do týmu VŠ Praha (1962-69, 1970-77) s přestávkou na vojně v Olomouci (1969-70). Kariéru končil v Košicích (1977-79), poté působil jako trenér ve Finsku. Vystudoval FTVS.
Úspěchy – reprezentace: stříbro (1967) a bronz na ME (1969), 6. místo na MS (1970), 8. místo na OH (1972). KLUBY: vítěz PVP (1969), finále PMEZ (1966), 3x v semifi nále PMEZ (1967, 1970, 1971). Československá liga: 6x vítěz (1965, 1966, 1969, 1971, 1972, 1974).
Individuální: člen Síně slávy FIBA, nejlepší střelec MS 1970, Československo reprezentoval 257x. Byl vyhlášen českým basketbalistou 20. století.
Zajímavost: syn Jiří jako první Čech hrál v NBA a vyhrál univerzitní ligu NCAA i Euroligu.
