Štybar Cavendishe málem obrečel: Skvělý člověk! Škoda té jiné image...
Když český cyklista Zdeněk Štybar v úterý sledoval na soustředění vítězství svého týmového parťáka a kamaráda Marka Cavendishe ve čtvrté etapě Tour de France 2021, měl se slzami na krajíčku. „A myslím, že v autobusu všichni brečeli. Známe jeho příběh, že málem skončil kariéru. Pomalu po něm ani neštěkl pes, nikdo ho do týmu nechtěl. Takže to bylo opravdu hodně emotivní,“ vyprávěl Štybar z Livigna. Také přiblížil, jak se liší Cavendish v dobách své největší slávy od toho současného a jaký je mimo kolo.
Jste na soustředění, takže vítězství Marka Cavendishe jste sledovali hromadně?
„Ano, měli jsme zrovna po tréninku. Ale já jsem na kopci ve výšce a jsme tady jen tři závodníci, trenér a masér. Takže jsme na to koukali jen takhle v malé skupině a zbytek je na jiném hotelu.“
Jak jste si jeho výhru užil?
„Bylo to pro mě hodně emotivní. S Cavem jsem, myslím, dobrý kamarád, často jsme si psali, i když nebyl u nás v týmu. I teď před Tour jsme si hodně psali, takže jsem to prožíval hodně. A myslím, že úplně pro všechny z našeho týmu to bylo hodně emotivní. Všichni pamatujeme Cava loni po Gent-Wevelgem, kdy mluvil v slzách, že to byl pravděpodobně jeho poslední závod. Ale dostal důvěru, vyhrál závody, pracovalo se na něm, i on sám na sobě. A teď se mu to všechno vrátilo. Všichni z toho mají obrovskou radost, protože ho máme moc rádi.“
Zažil jste ho už i při jeho předchozím působení v Quick Stepu (2013-2015). Jak se lišil tehdejší Cavendish od toho, který k vám přišel na tuto sezonu?
„Těžko říct. Samozřejmě když k nám přišel tehdy, byla to obrovská hvězda. Teď je taky, ale asi tím vším, čím si prošel, to bral hrozně pokorně, že se mohl vrátit do svého týmu snů. On opravdu řekl, že když nepůjde k nám, tak radši skončí. Takže byl hodně pokorný, a když byl nějaký trénink nebo se něco muselo udělat, tak nikdy neřekl ani pumpička, všechno udělal tak, jak měl, opravdu tvrdě pracoval. Jinak co se týče jeho charakteru, je pořád stejný. Ale teď měl opravdu pokoru, že se mohl vrátit. Všichni mu věřili, motivovali ho a to myslím, že mu taky hodně pomohlo.“
Dá se tedy říct, že když k vám přišel poprvé, byl tou velkou hvězdou a také se tak choval?
„To ne, on se tak nechoval. Má hrozně dobré srdce. Ale samozřejmě se musel trošku distancovat od nějakých věcí, protože toho měl hrozně moc a nemohl všechno zvládat. Takže se někdy mohlo zdát, že byl třeba arogantní k venkovnímu světu, ale on takový není. Myslím, že se tím jenom hlídal, aby to všechno ukočíroval, protože to měl hodně náročné. A když se teď k nám vrátil, bylo to, jako kdyby nikdy neodešel, hned zapadl do týmu a je to super.“
Teď už povinností vůči partnerům, médiím a podobně neměl tolik, takže mohl trávit i víc času s týmem, na soustředěních odtrénovat vše, co měl?
„To taky, ale myslím, že mu sedla celá sezona a byl v dobré formě, pracovalo se na něm. A forma mu vydržela. Asi se to všechno tak nějak sešlo, protože na Tour vůbec neměl být, měl tam jet Sam Bennett. Ale na poslední chvíli ho vyměnili. A to jenom ukazuje, jaký je Mark profesionál i v těchhle letech. Pořád se udržoval, po Kolem Belgie si mohl říct: Dobré, dám si teď chvíli odpočinek. Protože ani nevěděl, co pojede za závody. Ale on jel ještě do Itálie, protože byl jako rezerva, a připravoval se, aniž by věděl na co. Myslím, že s Tour vůbec nepočítal. To jen ukazuje, jak velké má pořád pro cyklistiku srdce.“
Do sestavy na Tour byl nominován na poslední chvíli. Jak to prožíval?
„To úplně nevím, ale myslím, že byl hodně nervózní. Já jsem si z něj dělal na to konto i srandu, na což mi odpověděl něco, co se nepíše. Ale podle mě to bylo, jako kdyby jel na první Tour.“
Občas se říká, že s rozjížděcím vlakem, který má Deceuninck-Quick Step, může vyhrát prakticky každý sprinter. Jak to vidíte vy?
„Ono to tak jednoduché není. Člověk tam musí přijet do spurtu a musí mít ty zkušenosti. Samozřejmě leadout (vedení) je skvělý a je to práce i Michaela Morkova, v úterý tam kus práce odvedl i Julian Alaphilippe v zeleném dresu, mistr světa. To svědčí o tom, jak náš tým funguje. Že je to opravdu jeden za všechny, všichni za jednoho. A to myslím, že Cavovi muselo dát ohromnou motivaci, aby do toho šel po hlavě. Bylo tam pro něj i riziko, když objížděl Brenta van Moera, takže to bylo na hraně. Ale asi když viděl průběh závodu, v pondělí mu etapa utekla, vůbec si tam nezaspurtoval, tak teď chtěl podle mě dokázat, že na to má. Byla to pro něj příležitost. A tenhle dojezd vyhrál i v roce 2015, kdy jsme tam byli spolu.“
V závěru bylo vidět jeho obrovské zrychlení, což je v 36 letech obdivuhodné.
„Trénovali jsme spolu v prosinci a tehdy jsem říkal, že to nebude trvat dlouho a vyhraje první závod. Protože byl opravdu hrozně namotivovaný, pořád chtěl sprintovat a bylo vidět, že to v něm pořád je. To není jako Greipel, který nastoupí a má neuvěřitelnou sílu. Cav spurt jede na vysokých wattech dlouho. A navíc jak je malý, je ohromně aerodynamický. Kdyby tohle neměl, nevyhrál by 31 etap na Tour.“
Jak se chová mimo kolo? Na sociálních sítích je vidět, že je hodně rodinný typ, má tři děti.
„Přesně tak, je hodně pro rodinu, ale i pro nás. Ten by se pro všechny rozdal. Má hrozně dobré srdce. Škoda jen, že to tak někdy úplně nevypadá, že má občas image jinou. Ale ono když mu dá někdo špatnou otázku, tak na ni dokáže špatně odpovědět. Ale je to opravdu skvělý člověk, já už ho znám celkem dlouho, takže obrázek o něm mám trochu jiný.“
Když se v cíli objímal s týmovými kolegy a dalšími zaměstnanci, byly v jeho očích vidět slzy. Ukápla nějaká i u vás v Livignu?
„Já jsem to měl hodně na krajíčku. Ale dokážu si představit, že v našem autobusu všichni brečeli. Protože víme, odkud přišel, jel tam s tím, že pravděpodobně etapu nevyhraje, že se mu to možná nepovede, nebo že by to byl i tak trochu zázrak. Ale povedlo se to a všichni znají jeho příběh, že málem skončil kariéru. Pomalu po něm ani neštěkl pes, nikdo ho do týmu nechtěl. Takže to bylo opravdu hodně emotivní.“
Jak to vidíte s jeho dalšími výhrami na letošní Tour?
„Těžko říct, už má splněný cíl. Ale myslím, že ho teď budou honit, aby vyhrál ještě tři etapy a dohnal rekord Eddyho Merckxe. Ale musí zachovat čistou hlavu, žít v realitě, že to určitě nebude jednoduché. A doufám, že se mu aspoň jedna etapa ještě povede.“
