Svorada: Vyhrát etapu na Tour je strašně moc. Vždy má někdo svůj boj
Projíždí cílovou páskou na Champs-Élysées. Píše se 29. červenec 2001 a Ján Svorada může zvednout ruce k nebi v oslavném gestu. Po dvou vítězstvích v etapách v předchozích letech totiž vyhrává nejslavnější sprinterský dojezd. Erik Zabel či Stuart O‘Grady ani pořádně nevěděli, kudy se kolem nich Čech se slovenskými kořeny propletl. Od tohoto okamžiku letos uplyne už dvacet let. Vítěz jedenácti etap na podnicích Grand Tour pro iSport.cz zavzpomínal. A vzal to od samého začátku.
Vždy, když se blíží Tour de France, se odněkud vyhrabe mé vítězství na Champs-Élysées a zase se o tom mluví. Asi je to logické, zatím v tomhle nemám žádného extra následovníka, tak se pořád vzpomíná na tuhle ojedinělou záležitost. Ale jestli to bylo na Champs-Élysées nebo v jiné etapě na Tour de France, pro mě to má, dá se říct, stejnou váhu.
Všechno to začalo, už když jsem vyrůstal na Slovensku. Pamatuji si, že jsem jednou řekl paní učitelce na základní škole v družině, takže mi mohlo být nějakých osm, devět let, že bych chtěl být profesionální cyklista. Tenkrát, ještě za komunismu, mi paní učitelka vysvětlovala, že to není úplně povolené, kde že jsem to viděl.
Mně v té době rodiče předplatili francouzský časopis Miroir du cyclisme, což byl měsíčník, kde jsem viděl zahraniční hvězdy, jako byli Bernard Hinault, Giuseppe Saronni, Francesco Moser a další. Protože jsem se učil francouzsky, tak mě v tom naši podporovali. V časopise jsem viděl, že to existuje, tak jsem řekl paní učitelce, že jednou budu cyklista, a ona to nějak nemohla pochopit.
PRŠELO A BYLA ZIMA
Tour de France jsme v té době taky sledovali, protože jsme bydleli v Bratislavě, kde jsme chytali rakouskou televizi. Když se jela Tour nebo další velké závody, byl ve zpravodajství alespoň nějaký dojezd nebo kousek etapy. Takže jsem tyhle věci docela sledoval.
A pak jsem si splnil sen a stal se profesionálním cyklistou, který závodil na Tour de France. A ano, kterému se také povedlo vyhrát sprint na Champs-Élysées. Ale když se mě na to v posledních letech někdo ptá, spíš si promítám tu Tour celou, tak, jak byla.
Nepřálo nám počasí. V první polovině většinu etap pršelo, byla poměrně velká zima, byl jsem nachlazený. Právě ve druhé části, kdy jsme byli ve Francouzském středohoří, jsem bojoval s nachlazením a s tím, aby mě někde neurvali. V takových těch náročných etapách nahoru dolů víte, že tam musíte vydržet v balíku, a čekáte, až odjede skupina, až se trochu zvolní a je klid.
Potom tam byla jedna horská etapa, kdy jsme zůstali tři z našeho týmu Lampre jako poslední před sběrákem - a tito dva mí kolegové dokonce vzdali. Já jsem na poslední chvíli v závěrečném kopci dojel do posledního grupeta a dojel jsem etapu, takže jsem mohl pokračovat dál. To byly momenty, kde jsem se víc trápil a které rozhodly o tom, že jsem měl vůbec možnost v poslední etapě spurtovat.
V závěru už jsem se cítil lépe, v posledních etapách jsem byl dvakrát do pátého místa, když byla odjetá nějaká malá skupinka. To jsem si říkal: Safra, výkonnost je, ale chybí trochu toho štěstí. A nakonec v poslední etapě se sešlo jedno s druhým. Byl jsem na dobré pozici, všechno klaplo tak, jak mělo, a pak to vypadalo i celkem jednoduše. Ale předcházela tomu spousta těchto jiných peripetií, které pak už člověk nevidí, vidí jen ten jednoduchý finiš.
Věk: 52 (28. srpna 1968 v Trenčíně) |
Musím říct, že už bych si ani přesně nevybavil, koho jsem tam porazil. Ale z fotek, které mám k dispozici, vím, že tam šlo o souboj mezi Erikem Zabelem a Stuartem O´Gradym o zelený dres, kdy Erik až v poslední etapě dokázal přespurtovat Stuarta a až těmito body se mu povedlo vyhrát zelený dres. To byli dva z mých soupeřů. Vím, že z větších jmen tam byli i Petacchi, Bettini.
Tenkrát se dojíždělo do Paříže klasicky odpoledne a na rozdíl od Vuelty nebo Gira, kdy končí poslední etapa a už máte sbalený kufr a spěcháte na letiště, to tady bylo jinak. Na Tour se totiž jezdilo kolečko slávy. Každý tým ho absolvoval. A vyhlášení bylo samozřejmě daleko honosnější než u jiných etap, s Vítězným obloukem. Takže si to člověk užil o něco víc. Myslím, že to platí i dnes.
Často dostávám dotazy, zda pro mě vítězství v Paříži znamenalo něco víc než předchozí dvě etapy v letech 1994 a 1998. Ale vyhrát etapu na Tour de France je vždycky strašně moc. Ta první ve Futuroscopu byla splněním dětského snu a možná měla pro mě ještě větší hodnotu, protože do té doby pro mě nic takového neexistovalo. A najednou jsem patřil k těm, kteří vyhráli etapu na Tour de France, což bylo úplně super.
V DRESU MISTRA
Tu druhou v Corku se mi povedlo vyhrát v dresu národního mistra, což má také své kouzlo. Vyhrajete mistrák republiky, týden nato startujete na Tour de France a v prvním týdnu se vám povede vyhrát etapu v čerstvém národním dresu. To má taky něco do sebe, když tam spurtujete proti Robbiemu McEwenovi a Mariovi Cipollinimu. Takže to nemělo nijak menší hodnotu. Naopak: etapy předtím se mi povedly v prvním týdnu, kdy ještě byli všichni sprinteři v závodě a konkurence byla daleko větší než na Champs-Élysées.
Ale… Samozřejmě, etapa na Champs-Élysées, Tour končí, mediální pozornost je tady určitě větší než u předchozích etap, protože se vyhlašuje i celkový vítěz. Ovšem z pohledu samotného výkonu si rozhodně cením i dvou předchozích etap na stejné úrovni.
Když už je řeč o mediální pozornosti, ta se samozřejmě zvýšila. Psalo se o tom, dělal jsem rozhovory, myslím, že odezva byla velká. Určitě mě v následujících letech poznávalo o něco víc lidí, než tomu bylo dřív.
Dnes, když se podíváte na informovanost veřejnosti, kolik závodů běží v televizi, je pokrytí internetovým zpravodajstvím, zkrátka si člověk najde spoustu věcí. Když jsem závodil já, tak byl v začátku digitální fotoaparát. Přenosů nebylo tolik. Dobře, z Tour de France byly, ale z ostatních závodů, které jsme jeli předtím, určitě ne, a stejně tak nějaké další zpravodajství.
Proto si myslím, že vítězství v poslední etapě přispělo k tomu, že jsem byl o něco známější. Je také pravda, že k tomuto vítězství nemuselo dojít. Pár let předtím jsem tam měl epizodu s nepříjemným pádem a po sezoně jsem zvažoval, jestli jezdit dál, nebo ne. Před koncem sezony bývá člověk unavený ze závodění z celého roku, hlavou mu běží nepříjemné zážitky, které tomu předcházely. Měl jsem dost negativní myšlení. Ale když sezona skončila a dal jsem si možná o něco delší volno, člověk přišel na jiné myšlenky. Zabýváte se tím víc, říkáte si: Co kdyby?
Takže ano, uvažoval jsem o konci kariéry. Ale nebylo to nic takového, že bych přestal závodit na rok, dva, a pak se k tomu vracel. Šlo jen o trochu delší volno, pár týdnů. Ale pak jsme se dohodli s týmem na pokračování a jsem rád, že jsem to rozhodnutí udělal, protože vítězství pak ještě nějaká přišla, to na Champs-Élysées bylo jedním z nich.
KAŽDÝ MÁ SVŮJ BOJ
Závěrečná etapa do Paříže je zvláštní v tom, že už je jasný vítěz, který slaví svůj triumf, jen sprinteři se připravují ještě na poslední bitvu. Je to tak, že každý chvilku tahá pilku. Zatímco my to máme takhle v poslední etapě, že nás čeká ještě dřina v závěru, tak naopak pro závodníky na celkové pořadí jsou etapy, zvláště v posledním týdnu, kdy mají dva, tři kopce. Tam sprinteři mají možnost částečně některé etapy vypustit.
Jde o ty v úvodu rovinatější, kde se rozhoduje na posledním kopci. Tam je to pro sprintera příjemná etapa, protože ví, že pod kopec ho neutrhnou a na něj může dojet třeba s půlhodinou ztráty a je v pohodě. Zatímco jezdci z pořadí tam rozhodují, jestli dopadnou dobře, nebo ne.
Každý den má někdo ten svůj boj.
V souvislosti s pařížskou etapou se často mluví i o Peterovi Saganovi, který ji ještě nikdy nevyhrál. V jeho případě je podle mě hlavní důvod ten, že není specialista sprinter, a vždycky tam zůstane někdo, kdo je zkrátka rychlejší než on. Většinu etap vyhrál tehdy, když mu nahrával profil trati, bylo to těžší, nebo už tam nebyli sprinteři, protože jeho tým jel taktiku všechny orvat, aby tam zůstal jen on.
Samozřejmě, když se to sešlo, někdy vyhrál i ve sprintu. Ale čím je starší, tím je rozdíl markantnější. V mladším věku byl schopný si agresivní jízdou vybojovat pozici a byl i o něco rychlejší. Jak člověk stárne, získává na silové vytrvalosti, ale rychlost trošku ztrácí. Takže zatímco před iks lety s nimi byl schopný hrát skoro rovnocennou partii, dnes je vidět, že tři, čtyři lidi jsou rychlostně lepší než on. A to se pak ukazuje i v Paříži, kde je to spíš po rovině a rozhoduje víc rychlost než vytrvalost.
SMLOUVY BEZ PROBLÉMŮ
Mě trochu mrzí, že nemám žádného následovníka v Česku. Člověk má vždycky lepší pocit, když se dívá na televizi a vidí tam někoho od nás, ať už to byli v posledních letech Štybar nebo Kreuziger. Štybar aspoň vyhrál etapu na Tour. Většinou je svázaný týmovou taktikou, má tam svého sprintera, na kterého pracuje. Kreuziger jezdí na celkové pořadí. Ale co se týče sprinterů, tam už pár let nikdo extra rychlý nebyl.
Můžeme být rádi, když se koukám na to, z čeho jsem vyrůstal já, co tady existovalo za závody a týmy, a co je tady teď, že se tam nějaký jednotlivec ukáže. Ať už je to vrchař, nebo sprinter.
Uvidíme, co nám budoucnost přinese. Když se ohlédnu zpět za svou kariérou, nevidím konkrétní úspěchy. Pro mě byla úžasná celá. Když jsem šel k profesionálům a podepisoval první smlouvu, říkal jsem si: ,To je super. Kdyby se mi povedlo jezdit tady třeba deset let, třeba něco vyhraju, možná se mi podaří nějakým způsobem zabezpečit, to by bylo fajn.‘ Nakonec jsem jezdil u profíků 16 let, uteklo to jako voda, fakt strašně rychle. A když si to vezmu, až na poslední roky, které výsledkově nebyly extra produktivní, jsem v podstatě neměl problém smlouvu obnovit. Pokaždé se povedlo alespoň nějaký závod vyhrát.
Bylo fajn se tímhle způsobem živit. Povedlo se mi to, v co jsem doufal jako malý kluk. Že bych jednou mohl být profesionálním závodníkem a vydělávat si tím na živobytí.
