Proč Slovinci dobývají cyklistiku. Dřív nemohli ven, říká Benčík o boomu
Při loňském vítězství Tadeje Pogačara se někdejší trojnásobný český mistr Petr Benčík neubránil slzám. Ne snad, že by měl až tak blízko k mladému Slovinci, ale úzké vazby má na jeho dodavatele kol. Slovinské cyklisty také moc dobře zná z dob svého soutěžení. „Já jsem s nimi závodil, ti byli raketoví. Vždycky byli super, ale neměli cestu, jak jít ven,“ vysvětluje český expert, proč se tento malý národ prosadil až nyní.
Tadej Pogačar letos získal žlutý dres, k němu ale znovu i ten bílý pro nejlepšího mladíka. To samé se podařilo před ním Eganu Bernalovi, který to zopakoval i letos na Giro d´Italia, a nejsou jediní. Neztrácí tak soutěž o bílý dres trochu smysl, když ho bere celkový vítěz?
„Máme teď období, kdy mladí kralují. Souvisí to určitě s výměnou generací. Ale tito mladí jsou na tom nejlíp, všichni jsou draví, jde jim to na ruku. Proti tomu jsou pak takoví ti pardálové jako třeba Geraint Thomas. Ale myslím, že tihle mladí talenti zestárnou a budou kralovat dál. A nebude to o mladých. Takže v tuto chvíli to spíš tak vyšlo, než že by to byla nějaká tradice nebo pravidlo do budoucna.“
Takže nemyslíte, že by bylo lepší vrátit bílý dres tak, jak býval dřív, pro nejlepšího nováčka?
„To ne. Já si pořád myslím, že nejlepší cyklistická léta jsou 25-28, tihle borci by na tom měli být nejčastěji nejlíp. Teď zrovna mladí střelci vypluli na povrch, ale nemyslím, že by to tak mělo být pořád. Soutěž o mladíka tak byla odjakživa právem, kdy i ten dvacetiletý měl motivaci bojovat proti osmadvacetiletým, třicetiletým pardálům.“
V posledním týdnu tři dny v řadě vyhráli etapy Slovinci. Primož Roglič slovinské úspěchy vysvětloval hlavně tím, že mohou trénovat v jejich Julských Alpách. Asi to nebude ale jen tímto, že?
„Pro mě je strašné překvapení, že tam Slovinci nebyli už dávno. Co já jsem závodil, byli Slovinci vždycky excelentní vrchaři. A vždycky to bylo tak, že jak je jich málo, tak když tam byl Slovinec, byl vždy jen dobrej, nikdy nebyl průměrnej. Takže já jsem se celý život pral se Slovincema. Ale až teď mají ty nejlepší z nejlepších. Ať je to Roglič, který je ultra talent, ať dělal skoky na lyžích nebo cyklistiku. Nebo Pogačar, o kterém se vědělo, už když vyhrál v Čechách etapu na Závodu míru nebo etapák v Jeseníkách. To je ultra talent stejně jako Sagan. Slováci neměli nikdy nikoho, po Saganovi nejspíš taky nikoho mít nebudou, ale přijde ultra talent, a je úplně jedno, odkud je. A Slovincům se to teď jenom potkalo.“
Navíc i teď bylo vidět, že to nejsou jen oni dva.
„Přesně, přimotal se k tomu teď Mohorič, který nebyl vůbec špatný ani před tím, vyhrál už spoustu závodů. Ale najednou se jim to spojilo a celý svět o nich ví víc. Konečně jsou vidět. Vždycky tam patřili, takže to není žádná náhoda.“
Čím si vysvětlujete, že slovinský boom je až teď?
„Já v tom vidím trošku paralelu se mnou. V dobách před deseti patnácti lety, kdy jsem byl na vrcholu, nebylo myslitelné, že by někdo šel ven k profíkům. Já jsem měl super výsledky a nedokázal jsem se tam dostat. Šel tam jeden člověk třeba za deset let. Prostě nebylo místo, nebylo to na to připravené. Nebyli manažeři, nikdo nehledal talenty, nikdo to nevyhodnocoval a bralo se jen to, co bylo po ruce. A stejně to měli i Slovinci. Já jsem s nimi závodil, ti byli raketoví. Všichni se jmenovali Mohořič, Mahořič, nedalo se v tom vyznat. Vždycky byli super, ale neměli cestu, jak jít ven.“
Což teď mají?
„Dnes je to strašně otevřené, hledají se mladí talenti, kluci se podepisují už na juniorských závodech a je to úplně jiné. Cyklistika je naprosto odlišná a začíná to už samotným výběrem. Týmy hledají talenty, protože nechtějí kupovat hotové drahé závodníky. Podepisují juniory. To za mě nebylo myslitelné, to se nikdo na závody ani nepřijel podívat. Slovinci teď jen zapadli tam, kam patří, to je celé. Dávno už tam měli být.“
Navíc to mají blízko do Itálie, kam prý často jezdí na závody. Je i toto velká výhoda?
„Ano, všichni mluví italsky, všichni se chtějí dostat do italského týmu, protože to mají kousek, a všichni tam závodí. To platilo vždycky, a vždycky se i tam prosazovali.“
Vám je blízký tým UAE Team Emirates, takže máte radost z dalšího Pogačarova vítězství na Tour de France?
„Rozhodně. Já jsem měl největší radost, kterou jsem i oplakal, loni. Protože rozhodně pan Colnago, který je do dneška ve svých 88 letech aktivní, si zasloužil, aby jeho kolo vyhrálo Tour. To bylo opravdu neuvěřitelně emotivní. Jemu volal Merckx, takových dalších lidí. Mezi tím mu zemřela žena, takže jí to šel na hřbitov vyprávět. Mě ještě teď mrazí. To byl tak emotivní moment, i pro mě.“
Z pohledu cyklistického fanouška, nebyla to letos tak trochu nuda, vzhledem k tomu, že Pogačar byl s pohodlným náskokem ve žlutém dresu už od deváté etapy?
„Ono to tak vyšlo. Ale tím, že byly ještě hory, časovka, tak si myslím, že ne. Jeho triumf se očekával. Ale nuda… Byl sice dominantní, ale řekl bych, že to byl i loni, jenom se s tím musel naučit trochu zacházet a museli mu dát lepší mančaft. Ale já to naopak považuju za jednu z nejhezčích Tour v poslední době. Mě hrozně bavila. Bylo sice rozhodnuto o vítězi, ale neubralo to na atraktivitě závodu.“
