Štybar: Má prokletá i vítězná Tour. Když vidím dnešní etapy… Je lepší si dát kafe, říká

Dostat Zdeňka Štybara v Česku na osobní rozhovor býval hodně náročný úkol. Není divu, většinu roku trávil na závodech nebo soustředěních po světě, a když měl volno, snažil se být co nejvíc s manželkou Ine a synem Lewisem doma v Antverpách (Belgie). Teď je, i díky jedné nové aktivitě, o které bude také řeč, v Česku mnohem častěji. To ale neznamená, že by práce novináře byla najednou výrazně jednodušší.

I tak jsme ale termín našli a důkladně probrali jeho vzpomínky na vítěznou 6. etapu Tour de France z roku 2015. Na to, jak na ni kvůli porodu syna málem ani neodcestoval, i na to, co se mu zpětně vybaví při datu 9. července. Přiznal také, že Stará dáma je pro něj tak trochu prokletá. „Měl jsem tam jet víckrát, ale nakonec jsem se jí zúčastnil jen dvakrát,“ mrzí bývalého profesionála, který během kariéry startoval v devíti podnicích Grand Tour, nejčastěji na španělské Vueltě. Teď už ale pojďme k jeho vzpomínkám na Francii.

Když se na to díváte s odstupem deseti let, co vám naskočí, když se řekne Tour de France 2015? Je to vaše první etapová výhra, nebo něco úplně jiného?
„Vybaví se mi hlavně to, že manželka byla zrovna v porodnici a porod byl dlouhý. Řešilo se, jestli to půjde přirozeně, nebo bude muset na císařský řez. A v jednu chvíli to opravdu vypadalo na císař. Kdyby k tomu došlo, myslím, že bych na Tour vůbec neodjel. Musela by zůstat v nemocnici déle a kdybych odjel, nechal bych ji v tom samotnou. Takže bych to odpískal. Naštěstí to zvládla přirozeně a myslím, že byli v pondělí doma. Strávili jsme spolu dva dny a já jsem pak odjel na víc než tři týdny na Tour.“

Co dalšího sehrálo roli v tom, že jste nakonec na Tour jel a ještě k tomu vyhrál etapu?
„Zachránilo mě, že se startovalo v Utrechtu. Druhá etapa měla cíl na ostrově Neeltje Jans. Byly tam terezíny (úseky s bočním větrem, kde se peloton trhá na skupiny) a jeli jsme na Cavendishe, který to ale v závěru vypustil. Kdyby dojel aspoň třetí, Tony Martin by bral žlutý dres. Takže v týmu panovala hodně hustá atmosféra, všichni byli naštvaní na Cava. Fakt tam byla špatná nálada. Poprosil jsem maséra i tým, jestli bych mohl na masáž domů. Hned po etapě jsme vyrazili k nám do Belgie, kde jsem měl masáž. Malý Lewis při ní ležel na mně a to mě strašně zklidnilo, protože jsem věděl, že manželka je v pořádku, Lewis taky. Pak se přestěhovala ke své sestře, protože to sama nezvládala. Ale ten den, kdy jsem mohl být doma, mě zachránil.“

V čem konkrétně vám to pomohlo?
„Uklidnilo mě, že jsem viděl Lewise a neodjel od nich na skoro měsíc úplně pryč. To bylo fajn. Pak za mnou přijeli i do Paříže. Lewisovi byly sotva čtyři týdny a už byl v Paříži pod Eiffelovkou. (usměje se) Takže to byl docela napínavý start mojí první Tour. Ale povedlo se to. V šesté etapě se mi podařilo vyhrát a i v těch předchozích byly dobré výsledky.“

I pro tým to byla zpočátku dobrá Tour, až na Cavendishův zkrat, že? Tony Martin se přece jen dostal do žlutého dresu, vy jste vyhrál etapu.
„Ano. Byla tam kostková etapa (4. etapa), kde Tony oblékl žlutý dres. Tam jsme byli v pozici, kdy i já jsem se pokusil několikrát nastoupit, ale hned mě sjeli. Pak jsem řekl Tonymu: Zkus to ty. Bylo to asi deset kilometrů do cíle. Podíval se na mě a povídá: Já mám Trentinovo kolo (kvůli technickým potížím si lídr týmu vzal kolo svého stájového kolegy). I tak jsem ho přemluvil, ať to zkusí s tím, že po něm třeba hned nepůjdou. Zkusil to, vyhrál etapu a šel do žlutého.“

Když se vrátím ještě k vaší tehdejší situaci, termín porodu byl původně ještě později, že?
„Ano, byl později, ale naštěstí se to zvládlo takhle.“ (usměje se)

S ohledem na všechny okolnosti kolem vašeho startu na Tour 2015, věříte na osud? Že vše vyšlo, Lewis se narodil dřív, vy jste stihl Tour a mohl tam vyhrát svou jedinou etapu v kariéře?
„No… to sice jo, ale někdy asi člověk musí jít osudu trochu naproti. Porod byl totiž vyvolaný. Určitě věřím, že máme věci nějakým způsobem napsané. Jak se budou vyvíjet, jak to celé dopadne? Asi něco ovlivnit můžeme, ale hodně věcí ne. Můžeme udělat nějaké rozhodnutí, ale co z něj nakonec vzejde, to už tolik neovlivníme. Těžko říct, jestli je to osud. Každopádně když člověk poslouchá srdce nebo nějakou vnitřní intuici, bývá to většinou dobré znamení. Věřím spíš v to, že když se člověk rozhoduje podle pocitu, může to dopadnout dobře. Ale není to jednoduché.“

Pro vás to byla úplně první Tour de France, protože o premiéru v předchozím roce vás připravily zdravotní potíže. O co tehdy šlo?
„Na začátku sezony 2014 jsme se domluvili, že bych měl jet svou první Tour. Jenže po Paříž–Roubaix mi museli operovat koleno. Byla to dost bizarní situace. Letuška do mě narazila s vozíkem před Milán–San Remo. Po tom nárazu se objevil takzvaný friction syndrome. Je to něco podobného, jako když se zvednete od stolu a narazíte si koleno o hranu. Pod čéškou to nateče, a když pak člověk šlape stovky tisíc záběrů, vznikne tam tření. A buď si musíte dát úplný klid, třeba na měsíc, nebo se to musí řešit operací. Dnes už se to bere jinak: když se závodník třeba bouchne ve sprintu o řídítka, radši se mu hned dá týden volna, i když je to před důležitým závodem. Ale když se vrátím k sobě, tak já jsem vůbec měl s Tour spíš špatné zkušenosti.“

To je pravda, jel jste ji za celou kariéru vlastně jen dvakrát, že?
„Je to tak. V roce 2016 mě odvolali na poslední chvíli, po Kolem Švýcarska, kdy jsem byl přesvědčený, že jedu. Připravoval jsem se speciálně na Tour, měl jsem za sebou extra těžké soustředění s tím, že z něj přejedu právě Švýcarsko. Jenže tým řekl: Myslíme si, že na tom nejsi úplně dobře. Přitom já šel na Švýcarsko z náročného tréninku, abych pak měl superkompenzaci na Tour. A oni řekli: Ale nám se to úplně nezdá. Takže mě na poslední chvíli vyřadili ze sestavy. Pak jsem tam byl ještě v roce 2017 s Marcelem Kittelem. A tím to skončilo.“

Doktor řekl, že mě v tomhle stavu na Tour nepustí

Jednou už jste byl ve Francii, ale těsně před startem jste se zase vrátil domů.
„To bylo po covidu, v roce 2020. Tehdy jsem měl přetížené koleno. Chytlo mě to po závodě Kolem Valonska, pak se to zlepšilo, jel jsem mistrovství republiky v Mladé Boleslavi. Dva dny nato jsem odjel do Francie, cítil jsem se úplně v pohodě. A nevím, proč se to stalo, ale přiletěl jsem do Nice, v tréninku jsme vyjeli první kopec a koleno se ozvalo. I tak jsem chtěl jet, doufal jsem, že si dva dny odpočinu a budu ready. Ale doktor řekl, že mě v tomhle stavu na Tour nepustí. Takže jsem se ještě ten samý den vrátil domů.“

Před Tour 2015 jste cítil, že máte velkou formu?
(chvilku přemýšlí) „Asi jsem ji musel mít, ale ono je to nevyzpytatelné. Jel jsem Kolem Švýcarska, což je vždycky extrémně těžký závod. Tehdy jsem nad svou formou trochu pochyboval. Ale zase kdybych na tom nebyl dobře, tým by mě na Tour vůbec nevzal.“

Pojďme teď přímo k etapě do Le Havru. Jak na ten den vzpomínáte?
„Jeli jsme na Cavendishe a ráno v autobusu nám sportovní ředitel řekl: Nevíme přesně, jak bude dojezd Cavovi sedět. Priorita je Cav, chceme s ním spurtovat, ale pokud se nebude cítit, nebo nastane situace, kdy by se dalo nastoupit, může to zkusit Kwiato (Michal Kwiatkowski) nebo Štyby. Tak jsem odpověděl: ‚Jasně, ok.‘ Ale v duchu jsem si říkal: ‚Ty jo, tady dostávám šanci, hmm.‘ Na to jsem nebyl úplně zvyklý.“

Co se pak stalo přímo v etapě?