Zákony a finty
Had na kolech se nevzrušeně klouže k cíli a před koncem vyplivne vítěze etapy. Tak vnímají cyklistické závody mnozí televizní diváci. Omyl! Při pozornějším sledování se odvíjí detektivka pro náročné. Svět nepsaných zákonů, zápletek a lstí představuje 70letý cyklistický fanatik Vlastimil Zeman, jenž sledoval Tour de France čtrnáctkrát na vlastní oči.
Zajíci „Jezdci většinou druhotřídních stájí, kteří jsou schopni držet krok a navíc poslouchat ředitele závodu. Jsem přesvědčený, že on se domlouvá s týmovými manažery, ať vyberou zajíce, aby měl peloton motivaci někoho nahánět. Ve smyslu: Heleďte se, jako stáj nemáte žádné šance na celkové umístění ani vítězství v etapě, zkuste odjet na 30. kilometru. Nebo se některý jezdec dobře vyspí, cítí, že mu to báječně jede a vyrazí. Oni ho jen povzbudí, ať pokračuje. Zajíci to ale skoro vždycky odskáčou. V rovinatých etapách mají „úmrtnost“ 90 procent, v kopcovitých téměř 100 procent. V posledním kopci už na to prostě nemají, naopak favorité se šetří na posledních 20 kilometrů.“ |
Náskok uprchlíků „V jednotě je síla. Sedm jezdců v úniku už je velká skupina. Pět, to je dobrá skupina. Tři už jsou poměrně málo. Dva na zabití. A jeden páchá sebevraždu. Aby ho ostatní nedostihli, musel by být opravdu hodně neznámej a dobrej – a peloton by stál před závorami nebo měl hroznou smůlu na pády. Ve finiši platí, že peloton umaže na 10 kilometrech jednu minutu. Čili když má ujetá skupinka 50 kilometrů před cílem k dobru pět minut, je silně pravděpodobné, že když balík okamžitě zapne, dostihne ji. Dá se říct, že na rovině to platí do puntíku, ve spurtu kolikrát pohltí odvážlivce 100 metrů před páskou. V protivětru má skupinka naději menší, po větru vyšší. Pro úspěch úniku je podstatné, aby nebyl cíl na kopci. Tam je totiž znát každé deko síly.“ |
Lišáci v úniku „Můžete se divit, proč se uprchlíci řítí do téměř jisté porážky. Ale oni nejsou tak blbí, používají pěkné lsti! Nechají se částečně stáhnout, peloton se uklidní, že všechno běží podle plánu a zase na chvilku poleví. Tihle kluci v úniku na to čekají a znovu zrychlí. Pak mají velkou naději. Hodně záleží, jestli skupinka vydrží pohromadě. Jakmile se roztrhne, samozřejmě ztrácí. Poznám to už podle frekvence šlapání. A podle toho, že se něco děje: dva nebo tři cyklisté špatně střídají, nejsou na špici dostatečně dlouho, schovávají se vzadu, různě šachují s mechanickým vozem. Táhnou to třeba jen čtyři borci, a ti nejsou hloupí, proto odjedou a nechají trojičku svému osudu. Když balík dostihne tyhle tři odpadlíky, zase se trochu uspokojí a propadne pocitu pohody...“ |
Únava „Na špici vydáváte 100 procent námahy, v závěsu jen 60 procent. V průměru to tedy v bezvětří dělá rozdíl 40 procent. V protivětru víc, po větru a z kopce míň. Aerodynamický odpor je rozhodující. Tření v galuskách nebo pláštích je minimum, kola jsou lehounká. Limit federace UCI pro nejlehčí kolo je 6,8 kilogramů. Menší váha už je na úkor bezpečnost, praskají představce, sedlovky... Na televizní obrazovce můžete vidět údaj o tepové frekvenci konkrétního jezdce podle sporttesteru. Nepsaný zákon sportovních lékařů udává maximální frekvenci odečtem věku od cifry 220, proto mají cyklisté strop přibližně na 190 tepech za minutu. Pokud tedy údaj v televizi stoupá k této hranici, poznáte, že cyklista jede nadoraz.“ |
Nástupy k trháku „V etapě s cílem na kopci buďte připraveni zhruba 15 kilometrů před cílem. Jezdci se znají, vědí, kdo co vydrží. Takže pokud nastoupí mistr, který na to nemá, peloton nereaguje. Ale v posledních deseti kilometrech už je to tvrdé. Když se schyluje k ataku, cyklisté už po sobě koukají. Jako hráči pokeru sledují, jak je na tom soupeř, jestli se potí, jak dýchá, nedýchá. Nikdo na sobě nedá znát, že je na dně. Útočení pochopitelně bere daleko víc sil než pasivní styl. Obranář ví, kdo ho ohrožuje a za ním pojede. Zvyšovat tempo nebude. To dělávali kdysi Anquetil, Merckx, Poulidor, chtěli deklasovat celý pole třeba o deset minut. Dneska se vyhrává jen o vteřiny, šetří se síly.“ |
Postavení lídra „Vůdce týmu by měl jet v první třetině balíku. Ve druhé polovině je totiž daleko vyšší riziko pádů a než by se tam z toho vymotal... Vpředu je riziko malé, proto se lídr ve žlutém dresu pořád drží do 10. místa. Má tam přehled, vidí včas, jestli třeba spadnul motorkář. Vpředu je 10 možností pádu, vzadu 200. Pokud lídr chybí v třetině pelotonu, nastává poplach. Buď tajil zdravotní potíže nebo na tom prostě není tak dobře. Tým obklopí svého lídra, aby ho uchránil od pádu. Ovšem také se srocuje, aby pod kopcem rozjel vrchařům potřebné tempo pro úvodní třetinu nebo polovinu stoupání (a současně soupeřům vytáhl otáčkoměr srdce a znepříjemnil jim život). Nejdřív se snaží podle formy a výkonnosti ti nejslabší. Nejlepší vrchař bude pořád v háku, za sebou má případně jen „žluťáka“. A v úplném závěru už to je krev na krev, jako ve škole: umíš, neumíš, pětka, sedni si. Tam už mu nikdo nepomůže.“ |
Tajemství spurtu „Klíčoví jsou rozjížděči. Cavendish nebo Bennati jsou tak dobří, že vyhrají i bez nich, ale musí být sakra šikovní. Rozjížděči budují favoritovi pozici už od 10. kilometru před cílem, na rovinách se někdy šikují i 20 kilometrů! Bývá k vidění, že se nechali ke spolupráci přemluvit dva jezdci jiného týmu. Pomůže si krajan krajanovi, kamarád kamarádovi. Vítěz jim pak musí dát nějaké peníze. On sám musí být po celou dobu v první patnáctce. Do posledního kilometru je ideální být kolem 5. místa. Vždycky vyhraje ten, kdo není celou dobu na špici vidět. V tom je cyklistika nespravedlivá: je špatně, že po 200 kilometrech jásá ten, kdo se vůbec o tempo nesnažil, byl zašitej a vyhrál posledních 100 metrů o šířku galusky.“ |
Občerstvení z vozu „Podle pravidel nesmí jezdci 20 kilometrů před cílem dostat z vozu nic. Ani flašku. Porušuje se to, platí se za to pokuty. Ale v tom okamžiku už cyklisté vyhazují z dresu všechny zásoby, nechtějí tahat ani müsli tyčinky. Když máte dres bez závaží, krásně vás obepíná i hřeje, ale s tyčinkou už vzniká kapsička na vítr a proč ji tam mít, že? Nechávají si jen flašky. Všimněte si, že když je na tom závodník špatně a dostává flašku z vozu, tak se jí drží i s autem a pak se ještě od té ruky odpíchne. To je známka, že už šetří síly na všem. Pro občerstvení jezdí borec, na kterém nezáleží v celkové klasifikaci a nemá v daný den jiný úkol. „Vycouvá“ dozadu, nastrká do kapes osm lahví a rozdá je. Peloton ctí, že je po určitém čase svačina. Už se nedělají schválnosti jako dřív, kdy se ujíždělo na bufetech, teď unikají jen plašani.“ |
