Vyhrál cyklistickou Rally Dakar. Místo ionťáků pil čínský čaj

Přírodňák, který si razí vlastní cestu. Biker Ivan Rybařík je původně vystudovaný učitel z Jistebnice, pro nějž kolo nikdy nebylo středem světa. Tak přistoupil i k brutální Crocodile Trophy, kterou pro mnohé nečekaně vyhrál.

Soupeře porazil také díky neobvyklé výživě. Nepil iontové nápoje, ale čínské čaje. Nejedl masa, ale kukuřičnou kaši. „Jel jsem tam s pokorou překonat sám sebe. Výhra je bonus,“ hodnotí životní úspěch 31letý závodník.

Ivan Rybařík jako druhý Čech v historii vyhrál v Austrálii závod Crocodile Trophy, kterému se přezdívá cyklistická Rally Dakar • Jaroslav Legner (Sport)

Čím to, že tak těžký závod vyhraje, při vší úctě, širší veřejnosti neznámý cyklista?
„Je to tím, že dělám, jak já říkám, čistý sport. Vyhrál jsem díky silné hlavě, životní formě, dobrému dechu a vyčištěnému tělu. Mám koncepci založenou na výživě a tréninku, makám na tom přes deset let a teď se dřina zúročila. Cílem nebylo ani tak vyhrát, jako spíš dostat tělo na maximální úroveň a ukázat, že se dá dělat vrcholový sport bez speciálních preparátů.“

Tomu dnes asi uvěří málokdo, že?
„Založil jsem dokonce i občanské sdružení Čistý sport. Je to pro lidi, kteří chtějí přirozenou cestou zůstat zdraví a dostat se na své maximum. Nejsem ale žádný bojovník proti dopingu, pro mě tohle vůbec není téma, ale jen plýtvání energií, jde to mimo mě.“

Takže neužíváte ani obyčejné iontové nápoje a aminokyseliny? Na co jste tedy vyhrál?
„Používám levnější a zdravější přírodní produkty. Piji čínské čaje a umeocet – tekutinu z Japonska na odbourání kyseliny mléčné a regeneraci. Zbytek know how nechci říkat. Důležité je energeticky vyvážené stravování. V Austrálii je vedro, tak jsem jedl kukuřičnou kaši, která ochlazuje. K tomu hodně zeleniny, místo masa, které se v teple nedalo strávit, jsem používal tofu. Žádná věda. Tělo funguje líp, když ho nezaplácáte složitostmi. V závodě jsem nezhubl ani kilo a cítil se skvěle.“

Zmínil jste vedro, které přesahovalo i padesát stupňů. Bylo to jako jet na kole v pekle?
„Na sluníčku bylo nejvíc 56, ve stínu jsme naměřili 46, nejnižší teplota pak byla 35 stupňů. Naštěstí teplo snáším dobře. I tak byl někdy žár takový, že člověku pod helmou pulzuje palice. Ještě horší je to v případě, že vám na trati dojde voda a bufet je za patnáct kilometrů. Tyto krize jsem měl dvě.“

Co to s člověkem udělá?
„Vaříte se, zároveň máte zimnici a brní vás nohy. Když jíte a pijete dobře, přehřátí nehrozí, jenže voda obvykle dojde každému aspoň jednou. Ve druhé etapě byl bufet v kopcích. Jelo se v největší výhni, všichni trpěli jak zvířata. Jen jsme se na silnici motali a čekali na vodu jako na smilování.“

Je tedy pravda, že závodníci musí vypít denně minimálně osm litrů tekutin?
„Dva litry k snídani, v etapě šest, po ní dva až čtyři, takže to bylo i dvanáct. Ledviny dostaly zabrat a cítil jsem, že je to za hranou. Jet Crocodile Trophy není zdravé. Já měl formu a bavilo mě to. Byli tam však lidé, kterým jsem říkal stíny. Byli z vyčerpání po pár dnech úplně vyhaslí a jen přežívali.“

První Čech na startu Jan Kopka popisoval, že se v buši jede hrbolatým terénem, kdy cyklistům připadá, že místo řidítek drží sbíječku. Zažil jste to také?
„Je to náročné. Rozbité cesty, velké kopce, buš, pustina. Honza měl na mysli gravel road. Silnice jako tankodrom. Šíleně drncá, pořád vás to mlátí do rukou i do zadku, je to šichta jak se sbíječkou. Navíc se na cestách práší. Když nejedete první, vypadáte jako horník a kašlete jako tuberák. Ještě horší je bulldust hole, díra se sypkým pískem. Když do ní vjedete, šíleně se vymlátíte.“

Kromě počasí a terénu jsou další hrozbou zvířata. Závod je sice pojmenován po krokodýlech, ale strach prý nahání hlavně jedovatí pavouci a hadi. Bál jste se?
„V Austrálii je holt jedovaté všechno. Nikdy nevíte, na co šlápnete, musíte si pořád vyklepávat boty, spacáky i oblečení, aby v nich nebyl pavouk. V noci jsem měl cestou na záchod respekt. Legendou je rozhodně Taipan, nejjedovatější had světa. Do šesti minut je po vás. Ptali jsme se domorodců, co dělat, když nás uštkne. Řekli jen: Sedni si pod nejbližší strom a umři jako chlap.“

Hezké. A ti krokodýli?
„Hrozí jen v Cooktownu, kde jsou velké řeky a části moře, kde se nesmí koupat. Zvířata jsou jinak plachá a humbuk závodu je zažene. Australané si navíc váží života. Všude, kde je nebezpečí, visí výstražná cedule. Když používáte zdravý rozum, je to v pohodě.“

Jak to vypadá, když se něco stane?
„Špatně. V pelotonu jsou jen dva doktoři s kapačkou a závodí se v místech bez signálu. Doprovod jede půl hodiny za nejlepšími. Nebezpečné je to pro ty slabší. Jeden chlap to ve sjezdu neuřídil, vylétl mimo trať a zlomil si pánev. Čekal na sanitku dvě hodiny. Jen ležel pod plachtou a trpěl.“

Asi proto byla dříve v propozicích závodu poznámka, že startovné hradí i rakev a transport domů v případě smrti. Hrozí tragický scénář i dnes?
„Organizátoři se snaží nalákat na extrém, ale smrt nehrozí každý den. Loni sice jeden člověk zemřel na infarkt, ale to se může stát i na maratonu v Krkonoších. Musíte být prostě připraveni.“

Dá se na to ale připravit? Vždyť i Ondřej Fojtík, první český vítěz z roku 2008, jehož jste letos porazil, říkal, že po závodě měl z vyčerpání čtyřicítky horečky.
„Je to těžké, ale jde to. Já si udělal doma morální přípravu. Jezdil jsem třeba tréninky na lačno. Měl jsem několikrát hladový den a do toho si dal trénink 120 kilometrů. Pil jsem jen vodu. Na extrém se musíte připravit extrémem. V Česku bylo nejvíc 32 stupňů, tak jsem si v tom dal 200 kilometrů.“

Není to trochu úlet. Tím spíš, když propagujete zdravou výživu?
„Hodně odborníků by asi řeklo, že je to hloupost, protože si můžete ublížit, ale ve vrcholovém sportu to takhle funguje a každý, kdo ho dělá, to potvrdí. Musíte znát své tělo a dojít na jeho hranici. Ne samozřejmě pravidelně, to by vás vyždímalo, ale sem tam ji překročit je potřeba.“

Jak vás berou s tímto přístupem ostatní cyklisté?
„Výhrou v Crocodile Trophy mám argumenty, abych svůj přístup obhájil. Nevím, jak mě bere třeba Jarda Kulhavý. Já mám rodinu a nechci být závislý na kole. Každopádně jsem vyhrál náročný závod, na který může přijet známý profík a selže, protože ho rozhodí podmínky. Každý den se jede těžký maraton ve vysokém tempu. Je to jako Rally Dakar na kole. Peloton hrdinů a dobrodruhů.“