Ví, jaké to je. Sám dvakrát ovládl etapu po diskvalifikaci soupeře, nepříjemný trest zažil i na vlastní kůži. V případě odebrání prvenství domácímu Eliovi Vivianimu po pondělní etapě Giro d´Italia má někdejší sprinterský fenomén Ján Svorada jasno. „Vybočil z dráhy víc, než bylo nutné. Je to správné rozhodnutí,“ říká vítěz pěti etap na Corsa Rosa.
Třetí dějství letošního Gira d´Italia mělo přinést šesté etapové vítězství Elii Vivianiho na domácí Grand Tour. Jenže nepřineslo. Miláček italského publika sice projel v hromadném spurtu cílem jako první, videorozhodčí ale zasáhl a manévr, jímž jezdec stáje Deceuninck-Quick Step výrazně vybočil před krajana Mattea Moschettiho, označil za nepřípustný. „Jsem strašně zklamaný,“ nechal se slyšet závodník, jehož verdikt sešoupl až na chvost skupiny, 73. místo. „Směšné rozhodnutí,“ zlobil se šéf týmu Patrick Lefevere. Bývalý český cyklista Ján Svorada to ale vidí jinak.
Jako vyhlášený spurtér jste jistě přišel s nejednou diskvalifikací do styku. Jak je vnímáte?
„Zrovna na Giru jsem dvě etapy vyhrál díky diskvalifikaci soupeře. A na Tour de France jsem byl zase diskvalifikován já. Stává se to, dojezdy etap bývají velmi vypjaté, každý se snaží hledat správnou pozici. Je to ale případ od případu, někdy je rozhodnutí moc přísné. Třeba v případě
Petera Sagana
(vyloučení z Tour de France 2017) si myslím, že provinění nebylo úplně průkazné. A pokud už šlo o prohřešek, nezdál se mi tak vážný, aby musel být závodník vyloučen ze závodu.“
A pokud jde o pondělní verdikt v neprospěch Vivianiho?
„Tady bych řekl, že o porušení pravidel šlo a že to bylo správné rozhodnutí. Viviani vybočil z dráhy víc, než bylo nutné. Jiné by to bylo, kdyby reagoval na situaci před sebou, kdyby mu někdo třeba hodil vlnu, on se lekl a hodil druhou. Jenže on tam byl sám, mohl si volit trajektorii, jakou chtěl, neměl k tak velkému vybočení důvod. V každém případě závodník za ním byl poškozen. A chápu rozhodčí, že chtějí hned v úvodu Gira nastolit pravidla. Aby si jezdci byli vědomi, jak se na ně bude pohlížet. Aby toho moc nezkoušeli. Ono se to pak může zvrtnout i ve větší bitvu, odstrkování rukou a podobně.“
Viviani se ale jako viník necítí.
„Na jednu stranu člověk nemá oči vzadu a nemůže mít úplně perfektní přehled o tom, co se za ním děje. Ale na druhou stranu závodník v takových chvílích částečně stíhá situaci sledovat, sem tam se ohlédne nebo stačí pohled mezi nohy. Vidí, jestli je za ním nějaké kolo, nebo není. Viviani jel v háku a je jasné, že když chtěl někoho předjet, lehce vybočit musel. Ale přišla od něj druhá vlna, která byla větší, než by se mi líbilo, kdybych jel za ním. Úmysl to být nemusel, v té rychlosti nástupu mohl prostě jen chytat rovnováhu. Ale v každém případě, kdyby byl Moschetti o něco blíž, hrozilo to hromadným pádem a na zemi by skončilo iks závodníků. V té rychlosti to už neubrzdíte.“
Cítí závodník, že někoho zavřel, nebo to nevnímá?
„Obvykle vnímá. Někdy je to i součást taktiky. Pokud spurtujete a máte za sebou závodníky, snažíte se jim ukázat, že jim nedáte tolik místa, aby tam mohli projet. Když to uděláte postupně, pomalu zavíráte místo, dáváte tím najevo: pozor, tudy ne, vybral sis špatnou stranu! A ten vzadu se na to může připravit, reagovat, zkusit přejet na druhou stranu, pokud je čas, nebo zkrátka zabrzdit. Ale pokud je změna směru náhlá a prudká, člověk už nemá šanci reagovat a může spadnout. To je potřeba rozlišovat.“
Od Saganova případu posuzuje podobné situace na závodech Grand Tour videorozhodčí. Je to přínosné?
„Samozřejmě. Takových situací může vzniknout celá řada a můžou být i mnohem vážnější. Je dobré ty věci prozkoumat. A pokud došlo k poškození některého závodníka nebezpečnou jízdou, proč to netrestat? Videorozhodčí to ovšem rozhodně nemá jednoduché.“
To je vidět. Sportovní ředitel týmu Deceuninck-Quick Step Rick van Slycke prohlásil, že ho videorozhodčí Bruno Valčič vůbec nepřesvědčil.
„Asi by byl sám proti sobě, musí hájit zájmy svého jezdce a týmu.“
Původně druhý Fernando Gaviria se na pódiu nijak neradoval. Jak se člověk cítí, když mu vítězství takhle spadne do klína?
„Znám to dobře a není to samozřejmě stejné, jako když projedete cílem první. Ty pocity jsem zažil dva a dost se lišily. Jednou jsem na Giru dojel druhý, v Centu mě porazil Mario Cipolini a následně byl diskvalifikován. Ale vůči mně se nijak neprovinil, mě na cílové čáře porazil úplně jednoznačně. Vyloučili ho za to, že si předtím rukou odtlačil soupeře, který mu překážel, aby se vůbec dostal ke spurtu. A ten pak proti mně vyhrál. V tomhle případě jsem se cítil hodně zvláštně, taky jsem z toho velkou radost neměl. Vždyť on mě na férovku porazil.“
A v tom druhém případě?
„Taky v tom byl Cipolini. Rozjížděli mu spurt, pršelo, v cílové rovince byla lehká zatáčka doleva. A já jsem je zezadu překvapil a dostával se před něj. Mario si uvědomil, že zaspal, ale povedlo se mu držet mě loktem za sebou. Nechal se zatáčkou vynášet a zabránil mi, abych ho předjel. V tomhle případě jsem bral jeho diskvalifikaci za oprávněnou. Já jsem byl rychlejší, a on získal výhodu použitím zakázané techniky. Tehdy jsem se cítil jako vítěz.“
Mají cyklisté po celý závod v hlavě pravidla, nebo to v zápalu boje o vítězství přestává fungovat?
„Pravidla v hlavě máme, ale dojezdy jsou tak rychlé a situací tam může být tolik, že člověk musí zkrátka bleskově reagovat. Je v tom hodně adrenalinu, můžou vám i trochu rupnout nervy. Není čas moc přemýšlet.“
Témata:
cyklistika, diskvalifikace, Itálie, sport, Ján Svorada, Giro d'Italia, Elio Viviani, Cyklistika na Heureka.cz
Související články
