Rodinný italský tým, mocný kolos z Kazachstánu i tak trochu jiní Australané. To je jen část týmů, kterými prošel Roman Kreuziger za svou úctyhodnou šestnáctiletou kariéru, za níž se rozhodl zatáhnout oponu. Pro iSport Premium před časem prozradil, jaká v nich byla atmosféra i jaká byla spolupráce s Albertem Contadorem, dvojnásobným vítězem Tour de France. „Když odešel manažer Bjarne Riis, Alberto už tolik lidem kolem sebe nevěřil a chtěl trošičku ovládat tým, což nebylo úplně ideální,“ vzpomínal. Vstupte s ním do jeho světa.
Pět týmů na čtyřech kontinentech. To je bilance Romana Kreuzigera ve World Tour, nejvyšší kategorii cyklistických závodů. Díky tomu poznal spoustu lidí, takže ho už dnes jen málo co zaskočí. Byly však doby, kdy ho překvapil třeba Peter Sagan, který ho vystěhoval na gauč, nebo nový tým se svými obědovými pauzami. Devítinásobný účastník Tour de France také poodhalil, jak to funguje při přestupech, a jak cyklisté pracují se sociálními sítěmi.
V profi pelotonu jste se pohyboval 16 let. Pojďme ale nejdřív k vašim začátkům. Kolik vám bylo, když jste poprvé sbalil tašku, kolo a vydal se do světa vstříc velké cyklistice?
„Velká cyklistika se bere asi od profíků, což je v devatenácti letech, ale poprvé jsem si balil kufry, když jsem končil devátou třídu a bylo mi patnáct. To jsem ještě nevěděl, jestli budu nebo nebudu cyklista, ale byla to velká životní škola. Trávil jsem vždy čtyři měsíce v roce ve Švýcarsku, kde jsem studoval nebo chodil k učitelce na němčinu a následně jsem mohl trénovat a závodit v trošku jiném světě. V tu dobu byla ve Švýcarsku velmi vysoká úroveň, takže jsem se zde mohl porovnávat s nejlepšími a byl to asi i důvod, proč se mi potom povedlo vyhrát juniorské mistrovství světa (2004). Chtěl jsem sice jezdit v Itálii, ale to tehdy nešlo, protože tam přišlo tolik cizinců, že dali zákaz do určitého věku, a proto jsme zvolili Švýcarsko. Myslím, že to bylo fajn, jelikož zde bylo bezpečno a šlo o zajímavou zkušenost.“
Když jste odcházel do Švýcarska, o čem jste snil, co bylo vaším cílem?
„Hlavně abych se naučil dobře německy a odmaturoval potom z němčiny, což se úspěšně povedlo. A taky jsem se chtěl i trochu osamostatnit. Nikdo v tu dobu nevěděl, jestli ještě budu závodit nebo ne – to je v dětských kategoriích těžké odhadnout, ale díky pozdějšímu vítězství na mistrovství světa juniorů se mi otevřely brány do světa.“
Během své kariéry jste prošel pěti týmy sídlícími na čtyřech kontinentech, takže jste poměrně slušný cestovatel. Byl jste v domovských zemích všech stájí?
„Nebyl, protože všechny týmy mají centrálu v Evropě – Liquigas jsem měl například kousek, asi 200 kilometrů z Lago di Garda. Když jsem pak přešel do Astany, tak je pravda, že jsme párkrát v Kazachstánu byli – na otevírání dráhy a podobných věcech, ale jinak jsem měl evropskou centrálu asi 100 kilometrů, protože byli v Bergamu. A když jsem přešel do Tinkofu, měli jsme velkou bázi v Luce, kde jsme měli trenéra a některé sportovní ředitele, takže se toho pro mě moc neměnilo.“
Jak to pak bylo Mitcheltonem, stájí s australskou licencí?
„V Austrálii jsem nikdy nebyl, ale v Itálii jsem měl tým zase nějaké dvě a půl hodiny, protože mají sídlo blízko Varese. Vše jsem měl prakticky po ruce a nedá se říct, že bych musel cestovat extrémně daleko.“
Pojďme probrat vaše angažmá od začátku. Liquigas, italský tým. Projevovala se tam hodně jižanská mentalita?
„Ono to jde vlastně všechno shrnout velmi rychle. Týmy ve World Tour jsou si hodně podobné a asi bych to přirovnal k fotbalu, jako kdyby někdo z Realu Madrid přecházel do Chelsea či Arsenalu a pak šel zase do Itálie, například do Juventusu. Týmy mají vysoké standardy, chtějí vítězit a pracovat na svých lidech. Myslím, že je to všude podobné, i když je pravda, že Italové závodníkům moc nevěřili a hodně nás kontrolovali.“
V dalších týmech to bylo jiné?
„V Astaně jsme naopak měli hodně volnosti – tam věřili, že se závodníci připravují sami. V Saxu to byla zase taková rodina, kde to bylo rovněž dost o důvěře. A v Mitcheltonu sice Australané říkali, že jsou jiní a rozhodně k tomu měli jiný přístup, ale určitě nebyli tak free, jak se o nich říkalo. I oni měli rádi pravidla, aby vše fungovalo.“
A tam, kde jste teď? V týmu NTT Pro Cycling?
„Je to africký tým, i když teď máme japonského sponzora a sídlo v Nizozemsku. Ale myslím, že jsme všichni na úrovni, kdy na sobě chceme pracovat, přijet na závody co nejlépe připraveni a pak s týmem odvést co nejlepší práci. Tohle je v cyklistice hodně specifické! Například fotbalisté se musí stěhovat a musí být dennodenně spolu, kdežto cyklistika je o pár soustředěních v roce a pak o kontaktu s danými lidmi na závodech.“
Alespoň dřív to bylo v cyklistice tak, že i když měl tým sídlo třeba v Rusku, Jižní Africe a podobně, byla všude spousta Italů. I to asi atmosféru v týmech ovlivňuje, ne?
„Řekl bych, že to tak dřív v cyklistice opravdu bylo. Vládla hlavně Itálie, Francie, Belgie či Španělsko, ale v poslední době je tam hodně anglosaských zemí, takže se peloton dost obměnil. I proto se přešlo z italštiny a francouzštiny také na angličtinu. Italové možná v jednu dobu i trošku zaspali.“
V čem konkrétně?
„Byli zvyklí dělat jen tréninky na kole a neřešili posilování těla, fyzio a různé další sporty jako třeba lyže. Nebo se jim nelíbilo s tím v půlce sezony seknout a chodit někde po horách
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
