Žralok obhajuje Pogačara. „Důchodce“ Nibali navštívil Prahu, vzpomínal i na Kreuzigera
Během své kariéry se proslavil útoky daleko před cílem a hlavně kamikaze sjezdy. A samozřejmě celkovou výhrou na všech třech podnicích Grand Tour, což se zatím povedlo včetně něj jen sedmi cyklistům. Vincenzo Nibali, přezdívaný Žralok z Messiny, už ale tři roky není součástí profipelotonu. Přesto je stále, i když už v jiné roli, na mnoha závodech a i ty ostatní po očku sleduje. A ani kolo nehodil do kouta. „Bez něj nevydržím, přibral bych,“ smál se při nedávné návštěvě Prahy.
Jeho manželka slavila o víkendu narozeniny, a tak jí dal speciální dárek. Veleúspěšný bývalý italský cyklista Vincenzo Nibali vzal celou rodinu na výlet do Prahy, kde se v prodejně Endorphin Republic potkal i s několika novináři. „Je to fajn pro rodinu poznat toto město. Když jsem byl závodník, nikdy jsem neměl příležitost navštívit město, takže jsme tady poprvé,“ těšilo majitele celkem 54 profesionálních výher pocházejícího ze Sicílie (odtud i jeho přezdívka). Právě tam získal tu vůbec poslední v roce 2021. Na konci sezony 2022 pak ukončil kariéru.
Kolik dní dokážete teď po konci kariéry vydržet bez kola?
„Nedokážu. Letos jsem strávil tři týdny na Giru, kde jsem jezdil jen v autě, a pak jsem musel hned sednout na kolo, protože jsem přibral. Osmdesát kilo je pro mě prostě moc.“
V Itálii se teď hledá se nový Nibali. Jak tento proces vnímáte?
„Jsou tady velmi zajímavé nové tváře. Stačí se podívat na posledního mistra světa v kategorii do 23 let Lorenza Finna (18 let), který byl také mistrem světa už v juniorech. Takže u něj to vypadá slibně. Pak jsou tu Davide Piganzoli nebo Giulio Pellizzari, kteří rostou. Ale ono je těžké prosazovat se v éře nového Eddyho Merckxe (Tadeje Pogačara).“
Je něco špatně v italské cyklistice?
„Řekl bych nejen v italské. Všichni víme, že cyklistika se stala velmi drahým sportem, co se týká kol, další výbavy a také cestování na závody. Velké firmy ale investují převážně do profi cyklistiky, a zapomínají na mládežnický sport. Pak se může snadno stát, že nedostanou příležitost mladíci, kteří potřebují víc času na rozvoj, aby se dostali do profi světa. Důležité jsou proto development týmy (kategorie do 23 let), protože bez angažmá je těžké se prosazovat. Je vidět už i v juniorské kategorii, že ti kluci umí být už od mladého věku profesionály.“
Tito mladí kluci teď vzhlíží k vám a vaší kariéře jako ke vzoru. Když vy jste byl mladý, také jste měl určitě vzory, jako třeba Feliceho Gimondiho, Marca Pantaniho. Je to tak?
„Určitě. Můj táta byl amatérský cyklista, takže tímto sportem jsme žili. Už jako malý jsem sledoval v televizi Cipolliniho, Pantaniho. Cipollini byl mým vzorem, protože byl všude, měl velkou postavu, byl charismatický. A pak samozřejmě Pantani… To byl prostě Pantani. Každý, kdo tehdy začínal na kole, ho měl jako idol.“
Nejde však jen o italské děti, které k vám vzhlíží. Kluci po celém světě chtěli jezdit ve sjezdech jako vy…
„Ano, to ale nejsem jen já, takovým vzorem byl také Peter Sagan nebo i váš Roman Kreuziger, které oba moc dobře znám, byli mými dobrými kamarádi v týmu Liquigas.“
Vy jste měl skvělé dovednosti na kole jak ve stoupání, tak i ve sjezdech, ale měl jste i skvělý cit pro taktiku, pro to, kdy zaútočit…
„Ano. Když jsem byl mladší, naučil jsem se mnoho dovedností na kole, což mi pak pomáhalo. Při závodění pro mě bylo přirozené útočit i z větších vzdáleností. Nikdy ve své kariéře jsem nebyl rychlý, tak jsem se snažil zbavovat svých soupeřů, abych do cíle přijížděl sám. Tadej je něco podobného, ale on umí vítězit i ve sprintech. A myslím, že to je přesně to, co diváci milují – že útok není jen v posledním kilometru, ale i mnohem dřív. Dnes se závodí trochu jinak. Dnes máte wattmetry, všechno se kontroluje, všechno se počítá. A to někdy svazuje ruce závodníkům.“
Zmiňoval jste českého parťáka Romana Kreuzigera. Ten vám pomohl k výhře na Vueltě v roce 2010, že?
„Ano, s Romanem jsme dobří kamarádi, bydlívali jsme spolu i na pokoji. V roce 2010 na Vueltě jsem ani nevěděl, jestli můžu dosáhnout takových výsledků. Ale i díky Romanovi se mi to podařilo a rádi si na to teď zavzpomínáme. Roman byl fantastický kolega a dodnes jsme v kontaktu.“
Určitě jste sledoval letošní Tour de France. Co jste říkal na to, že v jejím závěru se mluvilo o tom, že Tadej Pogačar už je hodně unavený, možná i otrávený?
„Chápu to. Všude jsou od něj velká očekávání. Navíc věřím tomu, že víc než o fyzickou únavu šlo o tu psychickou. Díky tomu, co předvádí v závodech, je stále populárnější. Pro něj je stále těžší vyhovět všem požadavkům. Tak to je a je to pochopitelné. Chápu i to, že si nechal udělat i dres bez loga týmu. Má to svůj důvod. Když jezdíte na kole, musíte trénovat, protože je to vaše práce. Ale pokud vás každý kilometr zastaví někdo, aby si vás vyfotil, znamená to, že už ani nemůžete pořádně trénovat. On byl vždy k lidem velmi vstřícný, navíc si ani nemůže dovolit říct, že si fotku s vámi neudělá, protože pak si lidé budou říkat: „Podívej, nedal fotku, teď mu to stouplo do hlavy.“ Je tedy potřeba určitá rovnováha i ze strany lidí, a pochopit, že on dělá svou práci. Navíc, zkuste si sami se každý den na všechny jen usmívat. To prostě nejde.“
