Zmlátil diváka, nesnášeli ho i spoluhráči. Blázna Cobba by se bál i Řepka
Choleriků jako Tomáš Řepka nebo Mario Balotelli dnes běhá po světě celá řada. Ale kdo ví, jak by se tito vyhlášení pruďasové cítili, kdyby ještě žil jistý Ty Cobb – baseballista, který ve zlosti řádil mezi diváky, zbil kvůli kvalitě hřiště jeho správce, pouštěl neustálou hrůzu na své spoluhráče. Od řádění tohoto buřiče uplynulo právě sto let.
Když měl Ty Cobb svůj den, bylo nebezpečné jen pohledět do jeho cesty. Zrovna 15. května 1912 byl v ráži, když se svým Detroitem přijel do New Yorku.
Pokřikování jednoho z diváků vydržel zhruba dvě třetiny zápasu, než se za ním vydal na tribunu a začal ho mydlit baseballovou pálkou.
„Cobbe, nech ho, vždyť ten chudák nemá ruce!“ snažili se ho zastavit přihlížející. Napadeným byl totiž invalida, jemuž jedna ruka chyběla a z druhé měl pahýl. „Seru na to, i kdyby neměl nohy,“ zuřil Cobb, dokud ho neodtáhla policie.
Jako kdyby jeho zlost definoval už vstup do věku dospělosti. Tehdy jeho matka zastřelila jeho otce, protože se domnívala, že je to zloděj na střeše. Cobb pochopil svůj život jako boj.
Rval se na hřišti i mimo ně. Dalo se říct, že nenáviděl lidi, zvlášť barevné. Rasistické urážky byly běžné, když nebyl s něčím spokojen.
Jednou se porval i s rozhodčím, s nímž se dostal do křížku během zápasu. Domluvil se s ním, že si to vyřídí později před hlavní tribunou, a tam nebohého arbitra zbušil pěstmi.
Cobb by byl těžko slavný dodnes, kdyby zároveň nebyl jedním z nejlepších hráčů baseballu nejen své doby, ale i celé historie.
Vytvořil bezmála sto ligových rekordů, z nichž některé jsou platné dodnes a jiné došly překonání až po desítkách let.
Baseball miloval, pro výhru dělal vše. Říkalo se o něm, že má v tretrách hřebíky, aby jeho soupeře střety víc bolely, ale to vyvracel. Že ale byl bojovníkem, který by pro výhru prolil krev, o tom nebylo pochyb.
Babe Ruth, jedna z největších legend baseballu, byl pro něj obrovským nepřítelem; hlavně kvůli tomu, aspoň tak soudil Cobb, že pro svoje úspěchy nemusel tolik trénovat a těžil jen z talentu. To bylo Cobbovi zcela proti srsti. On bral sport jako válku.
„Celej život jsem se musel rvát, abych přežil. Všechny jsem měl proti sobě. Zkoušeli všecky triky, ale já jsem je dostal a naházel do příkopu. Prý jsem sadista, násilník,“ vyložil Cobb svoji filozofii.
Poznal ji třeba i správce tréninkového hřiště, černoch, s nímž Cobb zatočil na jednom ze soustředění. Než přiběhla pomoc, držel už pod krkem jeho ženu a zasypával ji nadávkami. Proto se ho i někteří spoluhráči báli. Nikdy neveděli, na koho zlost padne příště.
Hrál dvaadvacet sezon, jako jeden z prvních začal s reklamou. Limonádu, která mu platila, propagoval i během rozhovorů.
Kromě baseballu se naučil i podnikat, takže na konci života prý nashromáždil na tu dobu (zemřel v roce 1961) astronomických 12 milionů dolarů.
Při uvedení do baseballové Síně slávy dostal rekordních 98,2% hlasů, o respekt však časem začal přicházet.
Po skončení kariéry začal pít a stal se z něho bručoun, nadávající na své nástupce, kritizující jejich dovednosti. Hádal se se sousedy, přáteli, prodavači v obchodech... zkrátka se všemi okolo.
Na pohřeb mu přišlo 150 přátel. Ale jen čtyři z nich byli z baseballového prostředí...
