V českých lesích je dávno hvězdou a jedenačtyřicetiletý Martin Komárek to ukázal také v polovině října na STIHL TIMBERSPORTS mistrovství světa v Liverpoolu. Českému týmu pomohl k pátému místu a novému evropskému rekordu a sám pak v individuálních bitvách bral bronz za vítězným Laurencem O´Toolem z Austrálie a druhým Mattem Cogarem ze Spojených států. Jak se k práci s pilou a sekerou dostal, proč je tak dobrý přítel s legendárním Jasonem Wynyardem a jaká byla jeho první brigáda? O tom všem se rozpovídal v rozhovoru pro iSport.cz.
Jak jste se k dřevorubeckému sportu vlastně dostal?
„Když jsem byl malý kluk, tak jsem sportoval, stejně jako všichni kluci na vsi. Jezdilo se na kole, hrála se šipkovaná, línej tenis… Když nebylo hezky tak ping-pong, cvičilo se v tělocvičně a hrál se hokej. Sport mě bavil a byl jsem hodně soutěživý. Nejdřív jsem se nedostal na střední školu a šel jsem na učiliště na dřevorubce, kde jsem se přihlásil do soutěže s motorovou pilou. Následně jsem postoupil na mistrovství republiky, kde jsem skončil na druhém místě a bylo to. Začal jsem jezdit závody.“
Byla to od začátku zábava, nebo vás napadlo, že byste jednou mohl na tomto sportu postavit kariéru?
„Tohle se dělo na začátku devadesátých let a tam se každému otevíraly možnosti. Najednou jsme viděli, co se děje na západě a každý to chtěl taky. Jestli timbersport může přinášet peníze mě ani nenapadlo, pro mě to byl úplně nový svět a neskutečný skok dopředu v tom, kam jsem se mohl dostat.“
A kdy přesně přišel ten klíčový zlom?
„V roce 2001 se objevila možnost jet na tréninkový kemp timbersportu, o kterém jsem toho tehdy moc nevěděl, do Německa. A tam mě to dostalo. Ne jen ten samotný sport, ale i lidi kolem něj. Navíc mi to dost sedlo.“
Jak to přesně myslíte?
„Vždycky jsem si rád dával náročné cíle, bohužel jsem od přírody hubený a nemám k nim úplně dobré fyziologické předpoklady. Jsem nicméně rychlejší, ale zase ne na dlouhou trať. Tohle se mi líbilo tím, že to je dřina, ale krátkodobá. Navíc mě motivovalo, že jsem podle tělesné struktury nevypadal úplně jako šampion.“
Podporovalo vás od začátku v zálibě okolí v podobě rodiny a přátel?
„Nebylo hned patrné, že se jedná o aktivitu, ze které by mohlo něco být. Tenhle sport byl v republice neznámý, my jsme měli zemědělství a najednou mi tohle zabíralo čas, kdy jsem měl pomáhat. Ale ve finále mi to možná pomohlo, málokdo, kdo to má v životě moc snadné, může dokázat něco víc.“
Živí vás timbersport?
„Neživí, mám svou práci, ale vždycky se to odvíjelo třeba půl roku nebo rok dopředu. Jedna z prací je právě dělat kouče v tréninkových kempech. Sám jsem se tam tehdy učil, a teď se tam další kluky snažím posunout dál. Navíc dělám exhibiční ukázky v Čechách a zahraničí, k tomu je nějaký čas v roce extrémní kácení stromů a také sochy motorovou pilou na zakázky.“
Jaká disciplína je vaše oblíbená?
„Springboard, protože je technicky nejnáročnější. Závodník musí umět předem několik technik, a trvá i několik let, než se všechny naučí v rychlosti správně zvládat.“
Co si nejvíc na vašem sportu užíváte? Je to podpora fanoušků, nebo adrenalin z měření se se světovou elitou?
„To je různé, ale poslední roky se snažím zachytit hlavně tu obyčejnou prvotní radost. Což se ne vždycky daří… Moc si vážím také vztahů, které mám v rámci sportu s lidmi z ostatních států. Ty pak často můžu potkat jenom na závodech.“
Jste několikanásobný mistr Evropy, máte záznam v Guinessově knize rekordů, na co jste v kariéře nejvíce pyšný?
„Uff… to bych musel víc přemýšlet, abych dokázal vypíchnout jednu věc. Pro mě je úžasné to, že tento sport můžeme na takové úrovni dělat. Moje cíle jsou trochu jinde a týkají se spíš rodiny, dětí a stylu života, který chci žít, což je všechno daleko těžší, než vyhrát závod.“
Není žádným tajemstvím, že máte velice dobrý vztah s legendárním Jasonem Wynyardem. Jak k tomu došlo?
„Jasona jsem poznal ještě když jsem byl úplná nula. A on je člověk, který je z podobných poměrů jako já, a také zůstal obyčejným klukem. Byl jedním z prvních trenérů, co mě vedli, a to hned dva roky po sobě. Teď ke mně jezdí už tak jedenáct let jednou dvakrát do roka před velkými závody, připravuje se a já mám vždycky radost, když se setkáme. Nejen proto, že je vidět, že mě rád vidí, ale také proto, že mu můžu aspoň trochu vrátit to, kam on mě dostal. Ze sportovního prostředí určitě patří mezi moje největší kamarády.“
VIDEO: Takhle to vypadalo na MS v Liverpoolu
Jak se s takovým vztahem dá potom pracovat v přímém souboji na pódiu? Panuje mezi závodníky rivalita?
„Teď už to tak není a mladá generace to asi těžko chápe, ale já jsem si v začátcích musel tvrdě vybojovat místo. Když někdo z východního bloku vyhrával závody na západě, vždycky se tam objevovala určitá nevraživost a mně tehdy taky moc nepomáhalo to, že jsem neuměl jazyky. V této době už se neřeší, kdo vyhraje. Nemám vyloženě někoho, koho bych neměl rád a ani se na to moc nesoustředím. Jen to člověka špatně ovlivní. Při závodu je třeba být naprostým profesionálem.“
To znamená, že hodně důležitá je pro vás i mentální příprava?
„Mám svůj styl, který spočívá ve dvou věcech. Vím, co mi dokáže pomoci, to za prvé. A za druhé mám nasledované ostatní profesionály, například Davida Bolstada a z nich jsem si bral příklad.“
Ale stále to bude hlavně o fyzické stránce, ne?
„Ta je složitější, protože například na mistrovství světa je několik profesionálů a jejich výkony jsou když ne lepší, tak minimálně konstantní. Takže já je vlastně můžu porazit jedině ve chvíli, kdy oni něco zkazí, nebo já překročím své možnosti.“
Vy jste nikdy nechtěl být profesionálem?
„Chtěl, to býval můj velký cíl, ale myslím, že to se už nestane a já to neberu jako něco špatného. Díky tomu, jak se timbersportu věnuji, můžu mít normální běžný život, který mě baví. Ale je samozřejmě je pravda, že kdybych si mohl tréninky naplánovat měsíce, týdny a dny dopředu, tak by mě to určitě posunulo dál dopředu. Jenže teď mi to za to nestojí, protože by to změnilo můj osobní život.“
A určitě to není snadné ani po finanční stránce.
„Když se chci zúčastnit třeba dvou velkých závodů, tak potřebuji minimálně tak 300 tisíc korun…“
Timbersport je už od pohledu pořádně nebezpečný, například kanadská hvězda Stirling Hart má od sekery pořádnou jizvu na tváři. Jaké bylo vaše nejhorší zranění?
„Dvě byla taková stěžejní, ačkoliv nebyla přímo z akce. Nejdříve natržený prsní sval s bicepsem, kdy po třičtvrtě roce následovala operace ramene. To mě vykolejilo téměř na rok a stalo se mi to asi při mém fyzickém vrcholu. Výpadek mě pak posunul hodně dolu. Hodně nepříjemné byly také dvě lehké mozkové mrtvice.“
Může mít závodník někdy během pohybu na podiu strach?
„Víte, já už mám dneska strach hlavně o svoje děti. To, u čeho jsem se při sportu bál, to už nedělám a zbytek je jen psychický strach a nic reálného. Je to hodně o tom, jak to člověk má v hlavě nastavené.“
Při závodě dokonce máte speciální kovové ponožky, je to tak?
„Správně, to může pomoci. Do timbersportu nemůže jen tak naskočit kdokoliv a kdykoliv, každý musí projít přes kempy, kde se učí techniku disciplín, a to je první krok k tomu, jak se naučit, aby se člověku nic nestalo. Eliminují to samozřejmě i záchranné pomůcky, s těma závodníka naučí pracovat každý trenér.“
I vy sám se po tolika letech v branži můžete naučit něco nového?
„Ty fráze o tom, že se člověk učí celý život, stoprocentně platí. Všechny disciplíny rozhodují opravdu drobnosti, které nám to buď ulehčí, nebo zrychlí. Takže je to vlastně stálé hledání nové cesty.“
Co je sportovním cílem do budoucna?
„Poslední roky hodně sleduji to, že se kolem pohybují lidé, kteří nedávají sportu všechno, co by bylo potřeba. Takže tam cítím povinnost předávat zkušenosti a přístup, protože chci, aby timbersport přežil. A také chci, aby mě v budoucnu nahradil spíš Čech než někdo z jiné části Evropy. Moje práce je to teď mladým klukům předávat.“
Je to hodně těžké?
„Je to jiné. Když jsem začínal já, byl tam z mojí strany tisíciprocentní zájem. Teď už to taky není, jako trenér musím pořád vymýšlet věci, jak ostatní nadchnout, jak je u toho udržet… Společnost je teď daleko zhýčkanější, než bývala.“
Kariéru máte pořádně dlouhou a pestrou, dokázal byste vzpomenout na nějakou zábavnou situaci, kterou jste zažil?
„Těch je… Například před dvěma roky, když u mě trénoval Jason Wynyard, tak ztratil peněženku a úplně všechny doklady. Já jsem ho měl vézt na mistrovství světa do Polska, tehdy vrcholila migrační krize, on je černý jak bota a celý náš konvoj pak zastavili v Německu na dálnici. Věřím tomu, že jakmile by se neprokázal, tak by ho minimálně zabásli a mě s ním… Ale měli jsme štěstí, zastavili auto před námi a za námi a zpátky to vypadalo podobně.“
A doklady se nakonec našly?
„Rozpoutal jsem ještě před startem závodů obrovskou kampaň, zkontaktoval kamarády, jel jsem přes rádia i sociální sítě a hodinu před závodem se všechno našlo někde ve škarpě. Paráda. Šel jsem to Jasonovi rychle říct, načež mi to následně několik závodníků z dalších zemí vyčetlo, že jsem mu to neměl říkat, protože jemu se viditelně obrovsky ulevilo a závody vyhrál. (smích) A já tady vidím jedno moudro, které mi na začátku kariéry řekl jeden z trenérů: Pokud chceš být dobrý, tak musíš pomáhat i ostatním. Jason tehdy pomohl mně a já se snažím to dělat taky.“
A ještě jedna pikantnost na závěr, opravdu jste v dětství roznášel deník Sport?
„Ano, to mi bylo tak něco mezi 8-12 lety a byla to pro mě u nás doma v Oseku jedna z mých prvních brigád vůbec.“
