Mertl o tajemství českých ambic na MS v softballu: Chci se rvát o placku!
Otevírá se jim unikátní šance a oni to vědí. Chystali se na ni. A vedle drilu na hřišti zapojili i vědu. Na pálku přimontovali čipy, oči trénovali odpalem různobarevných míčků, soupeře sondují z bohaté statistické databáze… „Už Hemingway říkal, že baseball jsou nejrychlejší šachy na světě. A softball je ještě rychlejší,“ ví David Mertl. Až ve čtvrtek Česko vstoupí do domácího MS, on bude oporou č. 1.
K softballu se dostal, když mu bylo deset let a na jeho škole vznikl kroužek pro pálkovací hry. Hrál i fotbal, ale… „Na softballu se mi líbí, že je stále familiérní. Zatímco fotbal je už komerční věcí a na vyšší úrovni ho lidé dělají z nějakého důvodu,“ říká David Mertl, kapitán národního týmu, hlavní pálkař a český rekordman v počtu homerunů. Pomůže na svém posledním MS k senzaci?
Vedle fotbalu má softball určitou nevýhodu, a to jsou složitá pravidla, souhlasíte?
„Ano, ale to je také důvod, proč mě to baví – je to pestrý sport. A hlavně ho může hrát úplně každý. Můžete být silnější nebo hubený, ale najdete si v něm svou roli. To, že má složitější pravidla, je pro nás přítěž, fanouškovská základna je menší, ale když se pravidla pochopí a pronikne do tajů hry, tak vás to neskutečně chytne. Musíte být obratní, rychlí, přemýšlet, kolektivní… vše.“
Navíc je to fyzická zabíračka a hlavně ramena musí od nadhozů trpět. Jak se na to posiluje?
„Ten sport je možná jednostranný: stále běháte doleva a šviháte strašně moc velké objemy na jednu stranu. Jak páteř, tak ramena trpí. Je tedy pravda, že fyzická příprava je nutná – cross fit, posilovna, zvedání železa, do toho pak kondice. Není to jako fotbal, kdy běháte devadesát minut ve sprintu, my hodně trénujeme na výbušnost, protože se od nás čeká rychlý sprint na dvacet metrů. Je potřeba švihnout v pravý moment a ihned se rozhodnout. Není to maraton, kde se totálně vydáte, ale je potřeba umět od všeho trochu. Je tam dynamika, fyzička, čtení hry nebo postřeh očí.“
Jsou potřeba i různé kloubní preparáty?
„To je individuální s tím, že každý jsme jinak postavený a potřebujeme něco jiného. Někdo chodí na thaibox a na věci, které jsou fyzicky náročné, já jsem ale spíše robustního typu, takže potřebuju cvičit sílu, abych se unesl. A zatím musím zaťukat, že problémy s klouby nemám, takže tyto věci nepoužívám. Jsou ale lidé, kteří různé vitamíny nebo jiné sacharidy na legální bázi berou.“
O vás je známo, že jste skvělý i ve čtení hry. Že předem poznáte, jaký druh míče na vás soupeř hodí, a podle toho už se můžete připravit. Je to tak?
„Tak já jsem spíše od přírody vyčůraný. Tyhle věci jsem si tak už hledal v době, kdy na to softball ještě nemyslel, protože do systémů se to začalo zařazovat až šest let zpět. Nicméně já vždy na každém soupeři-nadhazovači hledal nějakou chybu. A ta škála je velká. Třeba je to z postavení pole, podle signálu, kdy polaři občas udělají chybu, že se šoupnou dřív a tím můžete odhadnout, že balon půjde víc od vás. Nebo nadhazovači hází podle švů na balonku, a byť si dnes už dávají velký pozor, aby balon chytali v rukavici, i tak si ho občas chytnou vedle na stehně. A když víte, jak každý balon uchopí pro daný typ nadhozu, je to pro vás pak výhoda.“
Protože pak to letí děsivou rychlostí na vás a vy máte jen minimum času na to zareagovat.
„Ano, tenhle sport se strašně zrychlil a bez těchto podpůrných věcí by to byl fakt problém. Ono se to dá třeba vyčíst i z předloktí – ze svalů nadhazovače. Když má hodně muskulatury, tak je podle vyskočených šlach poznat, zda půjde o stoupák nebo padák. I proto teď nadhazovači nosí dlouhé rukávy. Nebo mají brýle, aby se nevidělo, do jakého místa koukají a kam to pak hodí. Říká se, že v MLB padá 90 % homerunů z toho, že jak se tam ti hráči znají, tak odhadnou i nadhoz.“
Co jste udělali vy v reprezentaci, abyste byli na podobné úrovni se světem?
„Máme skauty, kteří natáčí zápasy našich soupeřů, a nově i program, do kterého se dávají data, a z toho se nám pak vyhazuje pravděpodobnost, co proti nám daný nadhazovač může hodit. A také za jakého stavu. Každý z nich se pochopitelně chová jinak, když má dva striky a nula ballů, či naopak dva bally. I proto nám v každé situaci vyskočí pravděpodobnost, jak se kdo z nich zachová.“
Funguje to i v praxi?
„Ano, protože když je daný hráč pod tlakem, tak se podvědomě chová jinak. A my máme data za posledních osm let a nejen z našich zápasů, z čehož vznikne pro pálkaře velká výhoda, protože ví, na co se má připravit. V zimě jsme i testovali jiný software, v němž bylo video některých hráčů, různé obtížnosti a my před ním stáli a dle jeho pohybu jsme měli odhadnout, jaký to bude nadhoz.“
Ženy pak absolvovaly i specializované oční testy. Jak jste toto trénovali vy?
„Tak jednak se chodíme na soupeře dívat a snažíme se jejich signály, co budou hrát, předem přečíst, ale oči jsme trénovali i třeba házením barevných míčků, u kterých si říkáme, který máme trefit. Jeden míček byl rychlejší, jiný pomalejší, házeli jsme oba nad sebou a říkali si: horní, dolní… vše, aby se učilo pracovat ruce versus oči. Na samotný nadhoz máte totiž zhruba jen tři, čtyři setiny, což je ještě méně než v baseballu. Viděl jsem i někde pořad, kde říkali, že za tu dobu není ani lidské oko schopné předat informaci, takže veškerý ten pohyb už je spíše rutina.“
A taky trochu trans, ne?
„Za sebe si myslím, že to stíhám. Od malička jsem říkal, že mám svůj tunel, ale ten sport je především o hlavě. Třeba jen 10 % je na tréninku, zatímco ta hlava je vše. Musíte být sebevědomý, soustředěný a mít i všechny možné informace o soupeři, které vám následně pomohou. Jasně, bez tréninku by to nešlo, ale v dané situaci je to hlavně o hlavě.“
Na druhou stranu informace sbírají i protihráči o vás. Je to trochu taková hra špionů?
„Ano. I Hemingway kdysi řekl o baseballu, že jsou to nejrychlejší šachy na světě. A softball je ještě rychlejší tím, že je prostor na hřišti menší. Jak v Americe říkají, všechno je bang bang.“
Jak moc vám pomohla i další reprezentační vychytávka – a to čipy na pálce?
„Já je používal už dřív, ale když se dostanete na nějakou úroveň, není to již tak zajímavé. Ono vám to dává spíše zpětnou vazbu, protože celý softball je založen na statistikách. Nejlépe je to vidět v MLB. Máte statistiku, jak tenhle nadhazovač hází pod světly, že za sluníčka mu to moc nejde, pod mraky ale ano, jak odpálil na praváka, leváka, ve dne, v noci, na jižním, západním či východním pobřeží… oni mají statistiky na vše. A i když my tak extrémní nejsme, ze statistik se dá hrozně moc vyčíst. Tenhle má dost krádeží, tak bude rychlý, tento zase má hodně homerunů, tak bude silový.“
Co tedy statistiky říkají o vás?
„To, že jsem silový pálkař, který má v extralize historicky nejvíc homerunů. Je jasné, že soupeři budou o mě mít hodně videí a nebudou mi chtít dát balon, abych dal homerun. Takových nás je ale v týmu víc, alespoň čtyři. Co se týče těchto pomůcek, je to už podobné, co je běžné ve světě. Jen ti nejlepší mají výhodu, že hodně cestují a potkávají se s top nadhazovači pravidelněji. Zato v Evropě je spousta kluků, kteří chodí do práce, jsou tam do sedmi do večera a nemůžeme si dovolit odjet na turnaje do Ameriky na tři měsíce. Pár nabídek jsem už měl, ale vždy to kvůli práci padlo, protože na tři měsíce mi nikdo dovolenou nedá.“
Kde pracujete?
„V jedné IT firmě jako key account manager. Kolem obchodu se pohybuji dvacet let, ale dovolená je s tímhle sportem vždy problém. Na druhou stranu platí, že v obchodě je dobrý sportovec, který umí zvládat stres, a je to často o rozhodnutích, komunikaci s lidmi nebo i o práci v kolektivu.“
A co vůdcovské schopnosti?
„Myslím, že s těmi se člověk rodí. Vůdce neuděláte přeci jen z každého a trochu to musíte v sobě mít. Je to o sebevědomí a též musíte ostatním umět vysvětlit svůj záměr, předat informaci. Je to jak v práci: vysvětlit zákazníkovi, co mu chci prodat a na čem se chci domluvit. To platí i ve sportu.“
Bude tahle mise na domácím turnaji u vás speciálnější, že půjde o vaše poslední MS?
„Ano, zvažoval jsem to dlouho, ale řekl jsem si, že si to chci doma užít, že to zvládnu, ale že je to už hodně obtížné skloubit to s prací a se zdravím. Už se blížíme k věku, kdy regenerace trvá déle a šrámy se hojí hůř. Do přípravy jsem šel s tím, že to bude poslední akce, ale že do ní chci dát vše.“
S jakými ambicemi tedy do MS vstupujete? Kam až se český tým může dostat?
„Máme těžkou základní skupinu, kde můžeme prohrát s kýmkoliv, ale zároveň i každého porazit. Pro nás je klíčové postoupit do play off, čili skončit do čtvrtého místa ve skupině, a pak to bude už vabank. Tím, že je navíc nový systém, který je podobný fotbalu, se může stát cokoliv. Jsem připraven se porvat o placku.“
