Tenhle příběh ještě nekončí. Artur Omarov přišel o pařížskou olympiádu na poslední chvíli, těsně před odletem si na tréninku poranil achillovku. V 35 letech se ovšem s kariérou loučit nehodlá a chce startovat na příštích Hrách v Los Angeles. „Může to znít velkohubě, jenže si musím dávat velké cíle, abych měl co překonávat,“ říká řecko-římský zápasník v rozhovoru pro deník Sport a iSport.cz.
V pěti letech přicestoval s maminkou z Dágestánu a propadl zápasení. Když chtěl později startovat na mistrovstvích světa a Evropy, potřeboval k tomu české občanství, jehož získání však bylo komplikované. Proto na renomované turnaje jezdili hůře postavení tuzemští bojovníci. Ale povedlo se, což symbolizuje zarputilost dvojnásobného bronzového medailisty z MS a ME, která jej provází celým životem. Třeba i nyní, když se v pokročilém sportovním věku snaží o návrat na žíněnku.
Jak jste na tom po zranění, které vám sebralo účast na olympiádě v Paříži? „Hojí se to, jsem na tom každým dnem lépe a lépe. Čerstvě jsem odložil berle, snažím se na patu už našlapovat. Rehabilituji s Pavlem Kolářem, cvičím nohu, dostává veškerou péči: cvičení, lasery, magnety.“
Cítíte stále zklamání z toho, že vaše druhá účast na olympijských hrách nevyšla?
„Momentálně ne, protože mám úplně jiné cíle. Chci se vrátit zpátky a nepřemýšlet nad tím, co by bylo kdyby… To je za mnou. Zranění se stávají, jsou běžnou součástí života sportovců a je jen na nás, jak se s nimi vyrovnáme.“
K čemu se nyní upínáte?
„Chci se kvalifikovat do Los Angeles 2028. Může to znít velkohubě, jenže musím mít ambice, abych měl co překonávat.“
V rámci bojových sportů je teď MMA nejpopulárnější. Nežárlíte z pohledu zápasníka právě na tuto scénu?
„Vůbec. Jsem rád, že se MMA dostává takové pozornosti. Hodně lidí z MMA dělá tenhle sport na výborné úrovni. Je mezi nimi skvělá atmosféra. MMA je teď na vrcholu, zatímco zápas jde mediálně dolů. V našem sportu nemáme hvězdy, olympijské vítěze a mistry světa. Sám se to také snažím napravit, ostatní rovněž chtějí přivážet medaile, ať už z mistrovství Evropy nebo světa. Až budeme mít šampiony, popularita zápasení se zvedne.“
Vidíte ve vaší disciplíně talentované naděje?
„Jednoznačně ano. Máme mladé kluky: Zelenku, Albiniho, Sarkisjana. Získávají medaile od kadetů, přes juniory až po U23. Teď to potřebují zhodnotit tím, že své dosavadní úspěchy převedou i do kategorie mužů.“
Spekuluje se, že zápas či vzpírání může v budoucnu z programu OH zmizet, naopak se nově dostalo na breakdance. Nebyla by škoda, kdyby se zápasení opravdu vytratilo?
„Záleží samozřejmě na úhlu pohledu. Netvrdím, že breakdance není sport, ale kdybych si měl mezi nimi vybrat, tak na olympiádu rozhodně zápas patří.“
MMA nyní v bojových sportech vládne. Nestal byste se dnes spíš MMA bojovníkem být o pár let mladší?
„Hodně by mě to lákalo. Svou zápasnickou kariéru jsem chtěl právě po olympiádě v Paříži uzavřít a pak započít tu v MMA. Ale ten nahoře to ještě tak nechtěl. Nesmířím se s tím, aby mě lidé viděli končit se zápasením takhle zlomeného. Vrátím se a budu chtít zabojovat o medaili v Los Angeles.“
V boji na zemi jste pomáhal Jiřímu Procházkovi, trénoval jste s Karlosem Vémolou. Mohou vás tyto osobnosti ze světa MMA inspirovat?
„Vždy mám co čerpat od velkých bojovníků jako jsou právě Karlos Vémola, Jirka Procházka nebo Michal Martínek. Mají něco, co ostatním sportovcům chybí. Houževnatost a sílu bojovat až do konce. Tohle sice chce každý, dokáže to ale málokdo. Tihle jdou za hranu, pohybují se za limitem. Trénují každý den naplno a jsou ochotni na té žíněnce a v ringu klidně umřít a nechat tam duši. To je výjimečné.“
