Poprvé se slavný žokej a trenér Josef Váňa sešel ve Velké pardubické se svým synem. Otec přivedl Juventuse na třetí místo. Syn skončil s Decent Fellowem pátý.
Za rok už si na trati Velké odvetu nedají. Váňa starší naznačil, že jeho žokejská éra uplynula.
Konečně jste prožil dostih se svým synem. Byl jste spokojen s tím, jak jel?
Váňa starší: „Neměl jsem moc čas ho sledovat kvůli tomu, že Velká byla strašně rychlá. A Decent Fellow, na kterém Pepan jel, neměl v závěru tolik sil, byl za námi. Dnes to bylo peklo."
Takže jste se během dostihu vůbec nedostali do kontaktu?
Váňa mladší: „Moc jsem tátu neviděl. Měl jsem i obavy, kde je, co se děje. Potom, jak už mě předjížděl, jsem věděl, že skončí přede mnou. Odvedl super výkon."
Myslíte, že váš otec opravdu ukončí kariéru žokeje?
„Teď ve vážnici říkal, že už jel naposledy, že to byl poslední rok. Že stihnul za cestu ztratit dvakrát bič. Já myslím, že snad už skončí."
Pane Váňo, je to pravda?
Váňa starší: „Vypadá to, že v důsledku toho, že jsem dvakrát ztratil v průběhu dostihu bič... Takže se na to vyprdnu."
Jak to bylo s těmi biči? Něco takového se tak často nestává.
Váňa starší: „Poprvé jsem si přehazoval bič a vypadl mi z ruky. Před Havlákem jsem viděl vyčerpaného Romana (italský žokej koně Fatal Mac - pozn. red.). Houkl jsem na něj: Puč mi bič! Nejdřív mi podával brýle, ale pak mi bič hodil. Skočil jsem přes Havlák, jenže jeho bič neměl kuličku, a tak mi vypadl znovu. Naštěstí jsem tam měl Libora Sedláře z naší stáje. Říkám: Vole, ty už seš hotovej. Puč mi tágo! Bez biče bych se nedostal, kde jsem byl, Juventus ho potřebuje. Před dostihem jsem si myslel, že nemůže prohrát."
Co jste dělali v klíčovém momentu dostihu, kdy tři koně včetně původně vítězného Amant Grise v sedle s Markem Stromským minuli točný bod?
Váňa mladší: „Já jsem to zaregistroval naštěstí včas. Stihnul jsem to ještě stáhnout. Ale to byly vteřiny! Kdybych o vteřinu později zareagoval, tak jsem tam byl taky. Za námi jeli už ti zkušení jezdci. Ti věděli, kam mají jet. To se stává."
Váňa starší: „Jarda Myška na nás houkl, stačili jsme se poskládat do správného směru. Kdyby nekřikl, já jsem tam byl taky. Takové jsou dostihy. Kluci vepředu byli v pozici, že se nedalo nic dělat."
