Stromský se neoběsil kvůli dětem

Schoval se před světem, vypnul telefon. Neměl sílu se podívat lidem z albertovského hřebčína do očí. Není divu.

„Je toho tolik, že jsem se radši zavřel doma a nechtěl s nikým mluvit,“ říkal potichu do telefonu, který si zapnul po třech dnech od nešťastného dostihu.

„Může se vám stát jeden malér, ale takhle tři najednou! A k tomu ještě loni ten Cieszymir… (Stromského kůň musel být utracen po střetu s Maskulem na Taxisu – pozn. aut.) Naskládalo se toho tolik, že jsem do všeho úplně ztratil chuť.“

Pan Vítek, manažer Hřebčína Albertovec, říkal, že jste na tom psychicky hodně špatně. Byl vás doma navštívit, stejně jako syn Josefa Hájka. Co vám říkali?
„Podrželi mě. Pan Hájek říkal, že pro něj Amant vyhrál. Říkal, že musíme pokračovat a příští rok znovu ukázat, že to nebyla náhoda. Já na to, že přišel o velké peníze… Ne že by je prý nebral, ale peníze jsou nepodstatné.
Říkal, že to takhle mělo být. Že jeho táta čekal do Velké a pak umřel. Když jsem já viděl pana Hájka naposledy, byl už hodně nemocný. Napadlo mě, že čeká jen na to, aby se dožil Velké. Vyloženě jen silou vůle. Klip byl jeho oblíbený kůň. Věřím a doufám v to, že o Klipovi a diskvalifikaci Amanta nevěděl. Že si do nebe vzal jen to, že vyhrál Amant. Pak odešel.“

Bezprostředně po dostihu jste uvažoval o konci jezdecké kariéry. Co tedy dál?
„Kdybych si neuvědomil, že tady pár lidem dlužím, tak skončím. Mám třicet čtyři, nebudu jezdit tak dlouho jako pan Váňa. Ale kdyby mě právě tito lidé nepodpořili, tak skončím. Musím jim to vrátit, dlužím jim to.“

Dokážu si představit, že série takových neštěstí člověku sebere chuť do života. Vy máte dvě malé děti. Když to řeknu natvrdo, právě tohle asi člověku zabrzdí ruku, aby v takové chvíli sáhl na provaz.
„Přesně. Mám manželku a dva malé lidičky, které mám rád… Dcera Verča má pět, syn Filip osm. Takže i kvůli nim musím zvednout hlavu a jít dál.“

Jak to právě nejbližší v rodině vzali?
„Byli se mnou v Pardubicích. Hodně mi pomohli. Přišli do vážnice, za jednu ruku mě chytla manželka, malá Verča za druhou… A šli jsme pryč. Malá mi říkala – taťko, stejně jsi to vyhrál ty. Takže to byla taková malá útěcha, hrozně mi pomohli.“

Řídil jste z Pardubic, nebo vás musela vézt manželka?
„Vždycky jezdím autem, ale tentokrát jelo ze Štěpánkovic asi čtyřicet lidí autobusem. Já chtěl jet autem, ale manželka mě přesvědčovala, že zpátky pojedeme s nima. Do Pardubic jsme jeli vlakem už v sobotu, udělali si takový malý výlet, přespali u známých. Zpátky se mi k tomu autobusu nešlo dobře. Ale lidi mě podrželi, byla to od nich super podpora. Taky říkali, že jsem to pro ně stejně vyhrál. I když jsme bez poháru a bez peněz. Pomohli mi. Prý ten pohár dostanu příští rok.“

Říkáte autobus fanoušků z rodných Štěpánkovic. K tomu vážně nemocný pan Hájek. Očekávání a tlak musel být před dostihem obrovský. Nepodepsalo se právě tohle na osudové chybě před Prodlouženým Taxisem?
„To nevím. Soustředil jsem se na to, aby se nic nestalo. Ale možná jsem to psychicky nezvládl. Asi jsem se příliš soustředil na skoky. Abych na nich neudělal chybu, abych měl dobrý nájezd, aby mě nikdo nekřižoval, protože jednu chvíli tam Angličan skákal hodně doleva. Aby prostě nikdo Amantovi nepřekážel. Nevím, proč se tahle chyba stala, neuvědomil jsem si to. Projel jsem cílem, podíval se nahoru. Byl to životní sen mého otce, který před jedenácti lety zemřel. Tak jsem říkal – tati, je to doma. Pane Hájek, dokázali jsme to! Tohle vítězství mělo být hlavně pro ně… Bohužel to dopadlo takhle.“

Amanta jste nezastavil. To znamená, že jste si chybu neuvědomil, nebo jste si říkal, že to „projde“?
„Vůbec neuvědomil. Myslím si, že by tam jeli všichni. Ale nevím, jestli tam Jarda Myška nebo Bohouš Mátl zařval, ať nejedou za náma. Jinak by tam asi jeli taky. V tu chvíli jsem myslel, že jde o nějakou normální šťouchanici, kdy po sobě v dostihu řveme, abychom si třeba navzájem nezavírali cestu. Kdybych si toho byl vědom, tak koně určitě zastavím. Pan Váňa pak říkal, že jsem z toho udělal peklo. Ale to dělal Angličan. Ten to vodil, já jej jen chvilkama střídal.“

V cíli jste se ale neradoval, jako když poprvé vyhrajete Velkou pardubickou…
„Radost tam byla, radoval jsem se. Ale jak jsme šli zpátky, tak pan Váňa volal na Pepču Bartoše, že vyhrál on. A začal mluvit o točném bodu, proto jsem se neradoval. Já si v cíli zařval, zvedl ruku, byl to tak ohromný pocit… I za ty dvě minuty radosti jsem rád.“

Co říkáte názorům, že po takové chybě byste už neměl sednout na koně?
„Nevím. Nikdo to neudělal schválně. Ti, co sedí doma u televize si neuvědomují, co tenhle sport obnáší. Co je kolem toho dřiny. Mě to mrzí víc, než kohokoliv jiného! Pořád nevím, jak se podívám do očí trenérovi Theimerovi. Ani za Amantem jsem ve stáji ještě nebyl… A věřte, že se mi tam půjde hodně těžko. Nikdo to neudělal schválně. Dneska jsou i stroje omylné. Bourají vlaky, padají letadla…“

Podobnou chybu jste letos udělal i na dostizích v Kolesech, kde jste špatně skočil poslední překážku. Řada lidí může být přesvědčená, že takovou chybu si špičkový žokej v tak velkém dostihu prostě dovolit nesmí.
„To řeknou lidi, kteří vám nepřejí. Nechci se obhajovat, ale Kolesa jsou velmi specifické závodiště. Jezdíte tam za den třeba pět dostihů a pokud nejste domácí, je velmi těžké se tam orientovat. Třeba v zahraničí se jezdí jen dokola, maximálně po diagonálách. Tam se nemůžete splést. V zahraničí se mi taky nic takového nikdy nestalo.“

Před rokem jste na Taxisu přišel o Cieszymira, teď tohle. Není pro vás Velká pardubická zakletá?
„Snad ne. Třikrát jsem Velkou dojel, pak jsem třikrát upadl. Letos jsem si říkal, že posedmé už to musí vyjít na vítězství… Musím prostě věřit, že se to se mnou dál táhnout nebude.“