Kostelecký: Raketa bouchla vedle nás
Původně měl pouze nahlédnout do života českých vojáků při jejich misi v Afghánistánu, nakonec střelec David Kostelecký prožil v Kandaháru skutečnou akci.
V jídelně spolu s ostatními ležel pod stolem a čekal, zda některá z vybuchujících raket nepadne i na jejich stan. Olympijský vítěz z Pekingu měl štěstí, střechu zasypalo jen kamení a poničené zbytky. Exploze ho minula zhruba o 40 metrů.
Uvědomil jste si hned, že jste ve vážném nebezpečí?
„Jelikož nám na základně udělali školení, a řekli nám, že kdyby nebezpečí skutečně hrozilo, tak by nám to oznámil alarm takovým speciálním tónem. Ten se objevil. Věděl jsem hned, že to je vážná situace a ne ukázka pro hosty, aby viděli, jak to tam chodí.“
Co se kolem vás dělo?
„Seběhlo se to hrozně rychle. Věděli jsme, že se blíží raketa, měli jsme asi dvacet vteřin na reakci. Dostali jsme poučení, že se máme ihned vrhnout na zem a tam počkat. To jsme udělali. Hned jak to bouchlo mi řekli, že to bylo hodně blízko.“
Jak blízko?
Prý asi čtyřicet metrů. Padlo to do vedlejšího prostoru Belgičanů, měli zraněné. Na naši jídelnu dopadlo kamení a trosky od nich. Pak měla přiletěl ještě jedna raketa, ale ta naštěstí nedoletěla. To čekání bylo nekonečné.“
Co se dělo potom?
„Museli jsme se přesunout do krytu a tak čekat.“
Jak jste věděl, co máte dělat?
„To bylo docela jednoduché, protože jsme měli to školení a pak taky s námi kolem byli vojáci. Jen jsme se dívali, co dělají oni. Jsou to profesionálové, byli perfektní.“
Myslel jste na to, že pokud raketa udeří do vašeho stanu, může to být vaše poslední chvíle?
„Na takové myšlenky tam není čas. Přemýšlel jsem, co bude ještě potřeba udělat, na strach tam není místo. Jen jsem si říkal, že musíme mít štěstí, aby to nebouchlo úplně blízko. Ale hlavní, co cítíte, je bezmoc. Nemohli jsme s tím nic dělat, jenom doufat.“
Bál jste se o život?
„To si člověk uvědomí až potom, co se mu to vyhnulo. Tím, že na tyhle situace nejsem zvyklý, jsem byl opravdu rád, když jsme přistáli zase v pořádku doma a jsme v pohodě. Rozhodně jsem ale rád, že jsem to absolvoval.“
Takže máte přes všechno nebezpečí dobré zážitky?
„Určitě, bylo to moc zajímavé. Dva dny jsme tam na vlastní kůži prožívali to, co oni zažívají často. Viděli jsme život z jiné strany, trochu to byl adrenalin, trochu dobrodružství. Vybavilo se mi hodně válečných filmů a to, co se v nich odehrávalo. Oni tam tu situaci mají sice pod kontrolou, ale sami říkají, že nikdy nemůžete vědět, co se stane.“
Proč jste do Afganistánu vůbec jel?
„Byla to zajímavá nabídka. Společně s námi bylo ještě asi deset poslanců. Já tam byl s člověkem z Dukly, které jsem členem. Chtěl jsem poznat, jak naši vojáci žijí, a to se skutečně podařilo.“
Co všechno jste tam absolvoval?
„Viděli jsme základnu a život v ní. Bavil jsem se s vojáky, měl jsem možnost vidět jejich zbraně, na ukázku jsem jim přinesl tu svoji.“
Líbila se jim?
„Říkali, že má moc dlouhou hlaveň, že by se jim špatně používala.“ (úsměv)
A vy jste se cítil jak ve vojenském a s helmou na hlavě?
„Rozhodně to bylo jiné, když mi uniformu nasadili tam a ne doma. Bylo to zajímavé. Viděl jsem samopaly, pistole, jejich bojové vozidlo, poprvé jsem letěl vrtulníkem. Lidé tam mají solidní zázemí, ale není to pionýrský tábor, to v žádném případě. Je to tam drsné, ale oni jsou opravdoví profesionálové. Lidé u nás by na ně měli být hrdí.“
