Vytáhněme snooker z hospod!
Kouzelník z Wishaw, uvážlivý muž s mimikou charakterního herce, představuje klidnější tvář světového snookeru ve srovnání s nespoutanou energií Ronnieho O´Sullivana nebo legendárního „hurikána“ Jimmyho Whitea. Mistr světa ve snookeru, Skot John Higgins, který poskytl Sportu exkluzivní rozhovor, má však také za sebou bouřlivé období a s tágem se emotivnějším hráčům vyrovná.
Přesvědčil o tom i o víkendu na Světové sérii snookeru v Praze.
Prohlásil jste, že byste rád byl misionářem svého sportu. Jaké to pro vás je hrát v Česku, kde snooker popularitu teprve získává?
„Pro mě to není práce, pro mě je to zábava v tom nejlepším slova smyslu. Praha je krásné město. Nejsem tu poprvé a tentokrát jsem tu i s manželkou. Pro mě je to o tom, že tady s lidmi mluvím i hraju. Zdejší hráči musí získat zkušenost se světovou špičkou. To je způsob, jak drobnou mravenčí prací můžeme tenhle sport v Česku vybudovat.“
Zatímco v Británii je snooker nablýskanou show, v Česku je zatím brán spíš jako hospodská zábava…
„Takhle to bylo v padesátých i šedesátých letech v Británii. Tehdy se hrálo jenom v klubech a televize zápasy nevysílala. Ve chvíli, kdy se Snooker dostal na Eurosport, se to změnilo. Najednou se posunul mezi prestižní sporty. Snad to podobný vývoj bude mít i v Česku. Doufám, že ten hospodský sport přesuneme do hlavního obývacího pokoje a postavíme ho tam, kde se nachází v jiných zemích.“
Kde byste rád viděl snooker hrát?
„Kdekoli to bude možné. Je jen otázka, jak veliký má daný trh zájem. Teď to vypadá, že bychom mohli hrát v Kapském Městě.“
Zkuste vysvětlit, čím hráč snookeru během zápasu prochází.
„Především jsou všichni hráči nervózní, cítí stres. Jeden z hlavních rozdílů mezi dobrým a výborným hráčem je, že s tím stresem umí lépe pracovat. Klíčové je soustředit se na hru, i když víte, že máte za zády desítky nebo stovky milionů diváků. Člověk se musí ubránit, aby na něj, aspoň během hry, ten tlak nedoléhal. Ale všichni hráči jsou nervózní.“
| JOHN HIGGINS |
Věk: 34 let |
Před několika dny jste jednu velkou psychologickou bitvu vyhrál, když jste na turnaji Grand Prix v Glasgow porazil rivala Ronnieho O´Sullivana téměř ze ztracené pozice.
„Stává se, že jeden hráč vidí cílovou pásku ve hře příliš brzy. Potom stačí, aby jeden klíčový strk pokazil. Což se stalo právě teď. Já jsem ale pak dopadl stejně v semifi nále proti Neilu Robertsonovi. Nepotopil jsem lehkou hnědou kouli a zápas se zlomil. Další šance už se mi nenaskytla. Ve snookeru to tak bývá. Jednu chvíli můžete být vítězství blízko, ale stačí malá chyba a už se nikdy nedostanete zpátky.“
Jaké vztahy máte s O´Sullivanem, chodíte třeba na pivo?
„Chováme k sobě velký respekt během hry, ale společensky se nescházíme.“
Vy jste fanoušek Celtiku, zatímco Ronnie fandí Arsenalu. Řešili jste spolu nedávný skandál kolem nafilmovaného Eduardova faulu v předkole Ligy mistrů?
(smích) „Jasně že jsme se o tom bavili. Většina kluků ze snookeru se zajímá o fotbal, takže se spolu navzájem škádlíme. I když letos to s Celtikem nevypadá moc dobře. Budeme první nebo druzí, ale nebude to žádná sláva.“
Tvrdíte, že máte rád film Trainspotting, který je dobře známý i v Česku. Ten snímek je ke Skotsku hodně sebekritický, je tohle váš typický národní humor?
„Určitě. Tohle je klasická skotská věc. Vždycky si děláme ze sebe srandu tím, že o sobě říkáme to nejhorší. Ale nakonec to stejně všechno svedeme na Angličany.“ (smích)
Jste už trojnásobný mistr světa, ale začátkem tisíciletí se vám nedařilo. Kde jste hledal sílu bojovat dál?
„O tom ten sport je. Někdy se člověku daří, někdy méně. Já se snažím být skromný. Když vyhrávám, musím být také připravený, že přijdou i porážky. Je normální, že se střídají lepší i horší časy. A záleží, jak se s tím člověk popasuje.“
Jednou jste přiznal, že se vaše kariéra přibrzdila i proto, že jste si příliš užíval života a po zápasech Celtiku pil až moc piva. Byla to pro vás zlomová zkušenost?
„Ano, jednoznačně. Když jste mladý, tak děláte různé věci, protože si myslíte, že vaše kariéra bude trvat věčně. Jenomže pak mi bylo třicet a zjistil jsem, že přichází stále mladší hráči a já stárnu. A že mi zase tolik let na špičce asi nezbývá. Pro mě je výzva, abych ten zbývající čas využil naprosto maximálně.“
Jak dlouho můžete ještě hrát na úrovni světového šampiona?
„Mistrem světa budu asi tak ještě osm měsíců do dalšího mistrovství světa, které je vždycky v květnu. (smích) Ale myslím, že jsem schopen vyhrát minimálně ještě jednou. Zatím mám ještě čas. Ale řekl bych, že kolem čtyřicítky možná zjistím, že už nebudu očekávat vítězství na turnajích, ale jen v ně doufat.“
