Ohlédnutí za letošním sportovním rokem v žebříčku stovky nezajímavějších momentů a také očima žokeje Jana Kratochvíla, nečekaného hrdiny Velké pardubické, naplňuje páteční předsilvestrovský Sport Magazín. „Je neuvěřitelné, že obličejové kosti se hojí hrozně rychle,“ říká Kratochvíl v rozhovoru o tvrdých pádech, slavném vítězství a šéfovi Josefu Váňovi.
Jak se pod Váňou pracuje?
„Já už jsem na to asi zvyklý. Pro každého, kdo tam přijde, je to něco nového. Jinak si myslím, že je to bezproblémový trenér, který mně jako jezdci dokázal hrozně moc poradit. Takže nemám žádný důvod říkat něco jiného, než že se pod ním pracuje výborně. Myslím, že on je furt stejnej. Jak před veřejností, tak ve stáji. To zajímavé na něm je, že si na nic nehraje. On je takovej, jaký je. Dokáže během pěti vteřin vybouchnout a zařvat na každého, co mu přijde první pod jazyk, a za dvě minuty přijde a baví se s vámi úplně normálně. Když se něco nepovede v dostihu, dokáže vynadat. Ale za chvíli přijde: Jedeme dál. Neřeší to, bavíme se o dalším dostihu, takhle to funguje i ve stáji.“
Právě on je známý tím, že si v Pardubicích dokáže najít své cestičky. Radil vám, nebo si člověk své zkratky musí najít sám?
„Na to, jak jezdit dostihy, si právě žokej musí přijít sám. Asi každý si najde místo, kde se to dá. Ale v dnešní době jsou dostihy tak rychlé a jede balík pohromadě, že kolikrát se to ani zkrátit nedá. Musíte jet nějakou druhou, třetí stopu. Ale když máte supr dostih, který chcete, tak se tam do závěru dají pošetřit metry.“
Už jste zmínil, že ještě před angažmá u Váňů jste léčil vážnější zranění. A bohužel se vám nevyhýbala ani dál. Co se stalo v Benešově, kde vás kůň shodil přímo do stromu u cesty?
„V Benešově je taková prudká zatáčka, kdy se z rovinové dráhy vybíhá zpátky na překážkovou. Tam zapomněli vyndat tyčku, která vytyčovala rovinovou dráhu, a už jsme se tam nemohli vejít. Následuje skok. A můj kůň, jak jsme byli celí rozházení, se mu chtěl vyhnout. Já jsem se to snažil srovnat, tak mě odložil do toho stromu. Narazil jsem na něj přímo hlavou.“
Následky?
„Měl jsem zlomené obě dvě čelisti, lícní kost, nadočnicový oblouk. Takže toho bylo dost… Naštěstí jsem se dostal do Prahy na Karlák, kde se na to specializují. Dali mě dohromady a je neuvěřitelné, že ty obličejové kosti se hojí hrozně rychle. Měl jsem čtrnáct dní sdrátované čelisti, pak mi to sundali, týden jsem jezdil, za čtyři týdny jsem byl schopen jezdit dostih. Byl jsem ještě takovej barevnej, oteklej, ale šlo to…“
Kompletní rozhovor najdete v tradiční páteční příloze deníku Sport
Z obsahu pátečního Sport Magazínu
Rozhovor: žokej Jan Kratochvíl
Žebříček: 100 letošních sportovních událostí
Ohlédnutí: Česká stopa v roce 2017
Uniklo z facebooku: Kaká
Můj první gól: Barbora Votíková
Auto: Opel Insignia ST 2.0 Turbo AWD
