Dvojí radost zažila dostihová trenérka Helena Blažková. Kůň Tzigane du Berlais, kterého s jezdkyní Nelou Jiráskovou učily v Lysé nad Labem první dostihové krůčky, vyhrál Velkou pardubickou. Sama pak na překážkách také zazářila. Na mistrovství světa v OCR (extrémní překážkové běhy) v Anglii skončila pátá ve své kategorii (35 až 39 let). A v soutěži smíšených družstev útočila s Lukášem Tylem a Lukášem Hanykem na bronz. „Utekl nám o jednu minutu,“ líčí Blažková.
Zlato si z Brentwoodu přivezla lyžařka Zuzana Kocumová, která byla členkou americké štafety žen. Pohár v kategorii 40-44 let brala na patnáctikilometrové trati Stanislava Babušková, v kategorii 18-24 let skončila Tereza Schejbalová druhá.
Čtyřhodinová tortura na trati
„Já jsem spokojená,“ hlásila Helena Blažková po příjezdu z Anglie. K extrémním běhům se druhá z Českého derby 2002 dostala náhodou. Před rokem si vyzkoušela Taxis Gladiator Race v Pardubicích a extrémní závody ji chytily. Bez speciálního tréninku se hned zařadila mezi elitu. Na mistrovství světa to potvrdila.
„Ženský závod na patnáct kilometrů v mé kategorii dokončilo s náramkem (překonáním všech překážek na trati) jen pět ženských z devadesáti sedmi. Já byla jednou z nich, toho si cením. Jen mě mrzí štafeta, kde nám o minutu utekl bronz. Kdybychom každý zabrali na své trati o 20 sekund, jsme bronzoví. To mrzí, ale aspoň máme motivaci na příští rok.“
S odstupem Blažková soudí, že v Anglii už se víc vyždímat nešlo. Sobotní závod trval přes čtyři hodiny. „Byl za hranicí mých schopností, jsem zvyklá být na trati tak dvě a půl hodiny. Teď to byly čtyři, protože některé překážky byly tak těžké, že jsem se na nich trápila na několik pokusů,“ přiznává. „Druhý den ve štafetě tělo asi nefungovalo úplně tak, jak by mohlo. Ale kluci mě chválili, že jsem zaběhla hodně dobrý čas. V ženské štafetě by byl třetí nejrychlejší.“
V soutěži smíšených týmů nastupují dva muži a jedna žena. Každý má svůj úsek, poslední běží společně. Blažková štafetu rozbíhala. „Můj úsek byl běžecký, rychlostní, s nějakými šesti překážkami,“ popisuje. „Druhý úsek byl silový, v něm startoval Lukáš Tyl. A třetí byl spíš technický, bylo v něm nejvíc překážek, v něm byl Lukáš Hanyk. V poslední společné části byly čtyři překážky, přičemž ta poslední před cílem byla obrovská zeď, kde jsme si museli pomoct. Ta nám klapla, dali jsme ji rychle. Kousek na bronz nás mrzel, ale dali jsme do toho maximum. Časem jsme předběhli i náš elitní tým mužů asi o dvě minuty, protože se sekli na jedné z překážek.“
Kocumové se „ujaly“ Američanky
Ve smíšených elitních týmech chtěla na zlato útočit Zuzana Kocumová. Jenže stříbrná česká štafeta z mistrovství Evropy se rozpadla. „V pátek jsem zjistila, že z naší stříbrné štafety jsme zbyli s Pavlem Krejčím jen dva, náš nejrychlejší běžec Pavel Hrdina byl „draftován“ do mužské štafety,“ informovala Kocumová. „Náhradu jsme nenašli a tím padla šance bojovat v mixech o příčky nejvyšší, což mě docela zamrzelo. Přesně v té chvíli zklamání mě oslovily holky z USA, které byly dvě a hledaly třetí do party. Ideálně na silový úsek, tak jsem po chvíli váhání kývla.“
S Nicole Mericleovou a Rebeccou Hammondovou nakonec slavila Kocumová zlato. „Skvělý výsledek,“ ocenila českou jedničku v extrémních závodech Helena Blažková. „Já jsem v téhle partě pořád nováček, moc se se mnou nepočítá, ale je neuvěřitelné, kam se člověk může hlavou dostat a vydat ze sebe maximum. Komunita je parádní, lidi si pomáhají, fandí bez nějaké zášti. S tím se setkávám až v těchto závodech, opravdu supr parta.“
Blažková přiznává, že v dostihovém prostředí bylo vše psychicky náročnější. I proto si alespoň na dálku užila nečekané vítězství sedmiletého Tzigane du Berlais ve Velké pardubické. Když jej Jiří Charvát koupil ve Francii, právě u trenérky Blažkové se učil první dostihové kroky.
To je slon? Zašly nad koněm
„Přišel k nám jako roční hříbátko z dražby, úžasný odmala,“ vzpomíná trenérka na šampiona. „Byl obrovský! Když vylezl z auta, tak jsem si řekla - panebože, zrovna tohoto slona budeme obsedat? Ale byl strašně hodný, poslušný, hned fungoval. A od začátku bylo jasné, že bude pozdní kůň do překážek. Strašně dobře se mi s ním pracovalo.“
S pracovní jezdkyní Nelou Jiráskovou učily malého-velkého „Cikána“ základy. „Zvedat nohy na první kování, dát na sebe sedlo, zvyknout si na jezdce, chodit na dráhu, cválat... Já se ale na překážky nespecializovala, takže bylo logické, že půjde jinam. Když na konci dvouleté sezony odcházel k Pavlovi Tůmovi, tak mě to mrzelo. Ale sleduji jej dál, fandím mu a vždycky jsem si jej v sázkách zahrála.“
Na Tzigane du Berlais si Blažková pochopitelně vsadila i ve Velké. „Ale já se držím při zdi, vsadila jsem, že bude na tabuli. Kolik byla výhra? Tak to nevím, protože peníze z výher mi vždycky zabaví syn. Já byla hlavně šťastná, že to vyšlo.“
Na koně už doma Heleně Blažkové zbyla jediná památka. „Kožená ohlávka s vyrytým jménem, kterou měl na sobě, když přijel z Francie. Tu mám dodnes schovanou. On byl miláček Nely Jiráskové, v práci jej jezdila. Taky jsme si hned po Velké pardubické psaly, že jsme mu daly dobrou školu, Měly jsme z toho velkou radost.“
