Odcházející šéf házené Chvalný: Kauza Jícha? Nepříjemná tečka
EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR| Místo úspěšné tečky přilétla na konec jeho funkčního období spíše kaňka. Vytáhl házenkářský svaz z dluhů, nastartoval nové projekty a české reprezentace nyní jsou mezi ženami i muži na klíčových šampionátech. „Za vším zásadním co jsem udělal, si stojím,“ říká Jaroslav Chvalný. V sobotu po dvanácti letech končí v roli prezidenta svazu. A když se ohlédne zpět, je i přes poslední „stravovací kauzu“ a přestřelku s Filipem Jíchou spokojený.
Jak moc vás po dvanácti letech šéfování mrzí ten konec, který je trochu zastíněn nedávnými spory s Filipem Jíchou?
„Každopádně je to nepříjemná záležitost. Nikdo nechce končit po tak dlouhé době s tím, že je kritizován, že nezabezpečil reprezentaci. Osobně to považuji za zbytečnou záležitost. Jsou pro to i interní mechanismy, jak dostat takovou informaci ke správným lidem a teď byly nevyužité. Navíc není pravda, že hráči nedostávají bonusy za postupy a co se týče případů Honzy Filipa a Karla Nocara, tak ty jsme oba třeba zvali na slavnostní ukončení kariéry. Ta tečka je tak nepříjemná a zvláštní, protože už ani nebylo moc času na to nějak zareagovat.“
Měl jste ještě možnost si to s Filipem Jíchou vyjasnit?
„Hovořili jsme spolu a řekli si svoje stanoviska. Ale skončilo to na tom, že Filip zůstal v nějaké své pozici a já setrval na své. A s ohledem na to, že to přišlo pár týdnů před koncem mého funkčního období, tak už to není ani tak k řešení pro mě, jako spíše pro nové vedení.“
Je toto hned první věc, kterou byste svým nástupcům poradil? Jinak komunikovat s hráči?
„Ti lidé, co se chystají za nás, se na to připravují už rok a jsou vcelku v obraze. A není dobré, abych jim radil. Je dobré, abych jim poskytl informace, ale obrázek si musí udělat sami a nechci, aby byli pod vlivem nějakého rádcovství. V tom je půvab té změny, budou některé věci dělat jinak a třeba lépe. Řekl jsem jim, co, jak a proč jsme dělali my a teď je na nich, zda v tom budou pokračovat nebo dojdou k jinému názoru.“
Nelitujete teď zpětně něčeho, co jste třeba neudělal?
„Co se zásadních věcí týče, tak ne. Pokud ale člověk není zaslepenec, tak v dílčích věcech může vidět věci s odstupem jinak. Tím se ale nemůžete zaobírat, protože to už nevezmete zpět. Měl jsem nějaký styl práce, a když jsem v té funkci vydržel dvanáct let, tak to asi nebylo špatné. To by mě už dávno vyměnili.“
Proč jste se tedy rozhodl po tolika letech odejít? Chtěl jste dát prostor novým lidem?
„To byl jeden důvod. Druhý důvod je soukromý život, který jsem na dvanáct let ztratil. Šel jsem do toho naplno a soukromí tím prostě trpělo. Už potřebuji klid. Házená mi dala kus života a neříkám, že se nevrátím, ale teď potřebuji odpočinek. Navíc jsem přesvědčený, že systém práce v orgánech svazu už by některých aspektech potřebovat změnu a na to já už nemám sílu. Naopak nové vedení bude ten prostor mít. Ať si do té vody skočí.“
Jak dlouho to rozhodnutí ve vás pramenilo?
„Už poslední kandidaturu jsem zvažoval, ale kolegové mi řekli, ať ještě pokračuji. Chtěl jsem třeba udělat projekt spolupráce se školami. Po určitých komplikacích se to teď podařilo a po prvních výsledcích vypadá to velmi slibně. Ale poslední dva roky jsem opravdu musel napnout veškerou energii. Nechtěl jsem, aby se řeklo: Chvalný už odchází a už to jen nějak dojíždí.“
Když už jste to načal, o budoucnosti házené se právě také hodně mluví. A lehce panují i obavy, co se stane, až v příštích letech bude muset dojít k výměně generací.
„Myslíte, jako jak se psalo, že házená umírá jo? (směje se) Můj osobní názor je, že když se podíváte na český sport, tak každá generace, která přichází, je slabší než ta předcházející. Hokej, fotbal…to jsou ty porevoluční děti. Otevřela se tu totiž spousta možností, lidé vidí kariéru jinde, v práci, kariéře či cestování a sport se stal doplňkovou spíše rekreační záležitostí, zábavou. Tím se i zúžilo portfolio talentovaných lidí, kteří sport chtějí dělat vážně. I do budoucna bude proto záležet, jak se stát a společnost jako celek bude stavět ke sportu jako takovému. “
I Filip Jícha vás chválil, že pod vaším vedením se svaz oddlužil a házená zvedla. Jak tedy vnímáte to, co se všechno za těch dvanáct let změnilo?
„Je pravda, že současný stav svazu je stabilizovaný a konzistentní. Na začátku byl svaz v dluzích, nejvyšší soutěž mužů byla řízena bez vlivu svazu a podmínky pro reprezentace byly neadekvátní. Současný rozpočet je proti těmto dobám pětinásobný, což otevírá daleko více možností. Změnily se hodně i poměry v klubech. Ty doby, kdy bohatí jednotlivci si „kupovali“ kluby a investovali do nich, jsou pryč. Hlavním donátorem klubů jsou dnes města a kraje. Ale změnili se i lidé. Starší generace funkcionářů, která to byla zvyklá dělat dobrovolně, pomalu odchází a mladou generaci dnes neláká dělat dobrovolně funkcionářské věci a do budoucna to může být opravdu velký problém. Sport bude na té vrcholové úrovni čím dál tím větší byznys.“
Což může být výhoda i nebezpečí že?
„Ano. Vždy tvrdím, že každá činnost a tedy i sport je obrazem společnosti a lidí v ní. A když ve společnosti bují korupce a protekcionalismus, pak nechápu, jak někdo může říct, že je sport čistý, že se v něm neuplácí nebo že v něm není protekce. Takové černobílé vidění mi vadí. Ale vzhledem k tomu, že sport je z valné většiny amatérskou záležitostí bych to rozhodně neviděl tak černě.“
A co tedy říkáte vy o své házené?
„Nemůžu ručit za všechny lidi. A nemůžu být ani naivní. Lidi jsou lidi a lidi chybují, a jestli chybují v politice, v práci, tak mohou i ve sportu. Poznal jsem lidi, kteří jsou inteligentní, slušní, poctiví a také jsem poznal druhou sortu lidí. I ve svém sportu a nejen v něm. Tak to prostě platí všude.“
Vraťme se tedy ještě k tomu oddlužení. Je pro vás příjemné vidět to, že za vámi zůstal takovýto podpis?
„Ano, tehdy to bylo zhruba tři miliony mínus, reprezentační družstvo nemělo žádné juniory a chlapi bydleli na ubytovnách…on to i Filip Jícha popisoval, že to byly pionýrské začátky. Jenže se nám to i podařilo, že jsme žili v nějakém boomu. V této době by to bylo oddlužení daleko těžší. Já jsem profesí ekonom, takže za vším vidím peníze. Když jsou peníze, můžete se konkrétní činnosti věnovat profesionálně a tedy kvalitněji. A když ne, tak musíte jen amatérsky. Když nejsou peníze, zvažujete každou investici, třeba do propagace. Například když děláte nábory, nemůžete jen dát leták: Přijďte na házenou. To jsou vyhozené peníze. Ty děcka musí někdo přitáhnout. A ten někdo by měl být zaplacený“
A nebyl v tom třeba podceněný význam Filipa Jíchy? Že hráč jeho jména a kvalit by v propagaci a vyzvednutí házené do povědomí více pomohl?
„Já odpovím otázkou ano? A je popularita Filipa Jíchy ten zásadní faktor, který by při vhodné mediální kampani dokázal přitáhnout děti k házené? Nebo je jiná cesta? Nepopírám, že ve využití popularity Filipa jsme měli rezervy. Ale naše cesta byla jiná. Spíše dětem umožnit, aby si samy vyzkoušely házenou a poznaly, zda je baví či ne. To považuji za podstatnější než masivní reklamu že Filip Jícha je světový hráč. I když uznávám, toto je velmi polemické téma.“
Kdybych to porovnal s jinými sporty, florbalu třeba výrazně pomohlo superfinále. Neuvažovali jste také v rámci zatraktivnění o něčem takovém?
„Víte co, máte-li jeden či dva špičkové týmy tak to má opodstatnění. Ale když jich máte pět, šest vyrovnaných, kdy v nadstavbě může pátý porazit prvního a zamíchat to…Neříkám ale, že náš současný model je trvalé skvělé řešení, ale aktuálně se podle mě hodí. Naše fotbalová liga nebo německá házenkářská bundesliga také nemají playoff a také jim hrozí, že poslední čtyři kola už bude známý mistr. Každý model má svoje pro a proti.“
Je tedy váš odchod z pozice prezidenta i konečný, co se týče házené, nebo máte nabídky k dalším klubovým pozicím?
„Dostal jsem je, samozřejmě. Ale vždy jsem jim odpovídal, že kdybych měl stále chuť, tak bych nemusel teď odcházet. V tuhle chvíli nad tím neuvažuji, ale kdo ví, třeba mi to bude chybět a po roce mě začnou svrbět ruce.“
Odcházíte i pár týdnů poté, co se ženy probojovaly na světový šampionát a muži na evropský. Pomáhá i toto k určitému pocitu, že odcházíte na jakémsi vrcholu?
„Rozhodně neodcházím s nějakým špatným pocitem. Ano dostal jsem já i mí kolegové sice na konci černý puntík za blbinu, ale neodcházím s tím, že by tu házená umírala. Nejsme v žádném dezolátním stavu. Chlapi i ženy i mládežnické reprezentace jsou na šampionátech, jsou připravené projekty, které jsou funkční, a rozhodně nejsme finančně na dně. Určitě je na co navazovat a když to budou lidé po nás dělat ještě lépe, tak jen dobře. Já jejich kroky budu určitě se zájmem sledovat. Ale víte, na co se teď také těším?“
Ne, prozraďte.
„Až se i podívám na ty šampionáty v televizi, vezmu si popcorn, budu si nervozitou kousat nehty a nebudu se naopak muset potit v kravatě v hledišti.“
