Na zahradě útulného domu v Petrovicích u Karviné má házenkářskou branku. „Občas si s mladým zaházíme sedmičky,“ líčí nestárnoucí gólman Martin Galia (41). Na stole voní buchty, „výtvor“ hyperaktivní paní Inge. Brankář polského Górniku Zabrze se po předčasném ukončení sezony nepřestává udržovat. I proto, aby mohl jet na lednové MS do Egypta. Ano, nároďák má v jeho plánech pořád pevné místo. Až to jednou fakt dál nepůjde, bude vychovávat své nástupce.
Polská liga byla odpískána, brankář Martin Galia dotáhl Górnik Zabrze ke třetímu místu. Smlouvu má i na další ročník. Zároveň už se chystá na život po kariéře. U házené zůstane, to je jisté. Gólmany v zahraničních klubech trénuje už několik let, brzy se tomu začne věnovat na sto procent. „Moje vize je spolupráce s českými národními týmy, od juniorů až po muže,“ přiznává karvinský odchovanec v rozhovoru pro Sport.
Díky pandemii koronaviru jste postoupili de facto bez boje na lednové MS v Egyptě. Těší vás to i za těchto okolností?
„Udělal se klíč, na jehož základě postoupily týmy, které šly dál ze skupiny na posledním mistrovství Evropy. Tímto bonusem jsme si to zasloužili. Těší mě, že se zase po čase podíváme na mistrovství světa. Pro týmy, které o to nemohly bojovat, je to samozřejmě nepříjemné. Mají smůlu. V kvalifikaci by nás nečekalo nic jednoduchého. Černá Hora má hodně kvalitní tým, bylo by to padesát na padesát.“
Čekal jste, že světová federace rozhodne takto?
„Vůbec. Tohle řešení mě nenapadlo. Akorát jsem si říkal, jak to chtějí termínově zvládnout. Na podzim měla začít další kvalifikace, budou se hrát evropské poháry. O rok se posunula olympiáda. Zátěž pro hráče by byla neuvěřitelná. Takže padlo rozhodnutí od kulatého stolu. Myslím, že rozumné. I když Polsko, jak jsem četl, se odvolalo a čeká na divokou kartu. Jedna nebo dvě by snad měly být. Vlčáků je ale trošku víc. První pod čarou byla Makedonie. Víme, že má v evropské federaci silné slovo. Podle mě tu divokou kartu dostane.“
Bude se vás vrchol příští sezony osobně týkat?
„Pokud mě trenéři vezmou a budu zdravý, tak ano. Musím se samozřejmě na turnaj připravit, abych mohl předvést to, co umím. Hraje se každý druhý den, mezinárodní scéna je trošku rychlejší. Skončí zápas a okamžitě se připravujete na další. Jako brankář musím pořád sledovat protihráče, videa, analyzovat. To zabere hodně času a sil. Není to pro mě úplně jednoduchá věc. Jak po fyzické, tak i psychické stránce. Zhruba už měsíc před šampionátem se snažím víc trénovat. V červnu bychom měli mít v Zubří soustředění, ještě se o tom s trenéry pobavíme. Se mnou už to není o dlouhodobém plánování. Domluvíme se, jestli to jde, nebo ne. Musím se na to cítit. Jinak to nemá cenu.“
Teď se cítíte, že?
„Po dvou měsících doma jsem odpočatý. Stal se ze mě domácí kutil, zahradník. Trénuju individuálně. Chodím do posilovny, jezdím na kole, plavu v bazénu. Cítím se výborně, ale na hřišti je to něco jiného. V pondělí jsem byl tady v Petrovicích poprvé hrát fotbal a kondičně to nevypadalo úplně optimálně.“
Je kondice pro házenkářského brankáře důležitá?
„Já jsem typ brankáře-skokana. Snažím se dirigovat obranu, motivovat spoluhráče. Kondice je pro mě jedna z nejdůležitějších věcí. Kdysi jsem jí nedával takovou váhu. Bral jsem to, jako by mi patřil svět. Hrál jsem v nejlepší lize světa, za dobré týmy. Dneska o házené víc přemýšlím. Dívám se na to s větší rozvahou. S přibývajícím věkem cítím, že rychlost reakcí už není taková. Musím to udržovat v nějaké normě, abych pořád mohl předvádět adekvátní výkony. Samozřejmě nemusím mít fyzičku jako hráči v poli. U nás brankářů jde o starty na dva, tři metry. Dopředu, dozadu. Prostě výbušnost.“
Jaký somatotyp brankáře v současnosti frčí?
„Nejlepší je, aby v týmu byly rozdílné typy. Jeden skokan a druhý, který spíš vykrývá prostor. Pak máte dvě varianty, dokážete se líp připravit na protivníka. Pokud jsou typově obra brankáři stejní, je to špatně.“
Střely se zrychlují?
„Mám pocit, že kdysi to hráčům letělo víc. Byly to větší rány. Dnes jsou zase propracovanější. Je vidět, že házená šla technicky dopředu. Hráči dokážou lépe pracovat zápěstím. Už to nejsou hody kamenem. V jakémkoliv míčovém sportu už nevidíte tlustého hráče. Možná s výjimkou pár pivotů. Dřív bylo normální, že i hráč na spojce měl trošku bříško. Teď jsou všichni atleti.“
Co vás bolí po zápase?
„Nic konkrétního. Jsem celkově unavenější, tělo je vyšťavené. Letošní mistrovství Evropy v Rakousku byl pro mě nejtěžší turnaj v kariéře. Vymačkal jsem se skoro do nuly. Pak jsem dokázal ležet v posteli i deset, dvanáct hodin. Normálně mi stačí spát šest, sedm.“
Jaké střely nesnášíte?
„Nejhůř čitelní jsou levorucí hráči. Je to dané i jejich koordinací pohybu. Víc se setkáváme s praváky, těch je možná devadesát procent. Házená šla strašně dopředu. Hlavně co se týká připravenosti hráčů a taktiky. Dnes už nejde do obrany člověk, co má jen sílu a umí to mlátit. Musíte hrát i hlavou. I dobrý obránce dokáže vyhrát zápas. Jsem zvědavý, jaké to bude za deset let. Možná budou z některých roboti.“
Prudké nárazy míče vás nebolí?
„Když dostanete do krku nebo na bradu, bolí to. Ale tělo už je za ty roky zvyklé. Pamatuji si domácí utkání v kvalifikaci s Běloruskem, kdy jsem měl od Kuleše poprvé v životě tři modřiny. Trefil mě na stehno, do břicha a do ramene. Jinak modřiny nemívám. Když dostanete do hlavy, spadnete na zem, ale pak se hned zapnete zpátky. Zranění jsem měl spoustu. Mám operovaná obě kolena, zkřížené vazy, kotník, v tříslech síťky, čištěný loket, šrouby v prstě. Vždycky jsem se ale dokázal vrátit rychle a do formy. Kdybych se bál, nemohl bych být brankář. Je to úžasný post. Do brány se musíte narodit.“
Ani jako malý jste neměl strach?
„Pracuji s filozofií, že ani malé dítě se nesmí bát. Tento zlozvyk se pak těžko odstraňuje. Brankářem se člověk musí narodit. První tréninky jsem hrál na křídle, ale protože můj starší bratr je gólman a u baráku na mě házel, měl jsem brankářské základy. A nikdy jsem se nebál. Pak jsem šel do branky a už jsem tam zůstal. Kdybych byl hráč v poli, dneska už nehraju. Zatím se udržuju, nepřestal jsem trénovat. Mám kontakt s mladými lidmi, což mě drží nad vodou. Samozřejmě jsou rána, kdy mě bolí třeba ramena. Ale nesmí se přestat pracovat. Jinak tělo hned ochabne, zakrní. Potom se to začne všechno ozývat.“
Takže musíte pořád sportovat…
„Dokud budu moct, vždycky budu něco dělat. Aspoň sednu na kolo a ujedu deset, patnáct kilometrů. I to tělu něco dá. Určitě budu chodit i na fotbálky starších pánů.“
Byl byste dobrý v útoku?
„Ruka fantastická, hlava taky. (úsměv) Ale rychlost a vracení se do obrany, to by mi nešlo. Z křídla střílím dodneška a myslím, že mám střely, které někteří hráči ani neumí.“
Máte v reprezentaci neoblíbeného hráče?
„Pro ně jsem spíš neoblíbený já. (úsměv) Samozřejmě kluci jako Ondra Zdráhala, Kuba Hrstka nebo Staňa Kašpárek dokážou se svou rukou velmi dobře pracovat. Každý hráč má svou oblíbenou střelu nebo stranu. A je jedno, jestli hraje nižší soutěž, anebo patří k evropské špičce. Taky je rozdíl, pokud hráč střílí ve třetí, anebo v padesáté páté minutě. Únava jde poznat. Mám vysledované, že málokdo dokáže v posledních minutách hodit nahoru.“
Ego stranou, jdu střídat
Proč jste vlastně před pár lety opustil bundesligu a odešel do švýcarského St. Gallenu?
„Tohle mi prodloužilo kariéru. Švýcarská liga nebyla tak těžká, ani cestování moc náročné. Dal jsem se tam zdravotně do kupy. Za devět let v bundeslize dostalo tělo zabrat. Nabídky z Německa chodily doteď, mohl jsem se tam vrátit. Ale já jsem se rozhodl, že už ne. Třináct let jsem byl venku. Nechtěl jsem být bez rodiny. Sice pokračuju v Polsku, ale to mám pětatřicet minut autem z domu.“
Často to vypadá, že si v reprezentaci vy gólmani sami určujete, kdo půjde do brány. Je to tak?
„V nároďáku to bylo vždy postavené na domluvě. Ať už jsem byl s Milošem Slabým, pak s Petrem Štochlem a teď už delší dobu s Tomášem Mrkvou. Když jsme se rozhodli my brankáři, většinou to bylo správně. Trenéři na nás dali, i když měli poslední slovo. V házené dokážete vystřídat brankáře během pár vteřin. To je výhoda. Nemáte určenou jasnou jedničku a dvojku. Málokterý brankář odchytá celý turnaj. V reprezentaci jsme měli gólmany víceméně na stejné úrovni. Přece nebudu chytat proti soupeři, na kterého si nevěřím anebo se proti němu typologicky nehodím.“
Někdy se necháte vystřídat sám, že?
„Jsem typ, který potřebuje pauzu třeba jen na pět minut. Jedna střela, branka a střídáme. Jdu ven, abych se zkoncentroval, dal se víc dohromady. V tomto jsem bezproblémový. Umím říct po sedmi minutách trenérovi, že je to špatné a ať tam dá druhého. Jsou zarputilí brankáři, kteří se nechtějí nechat vystřídat. Takový byl i Thierry Omeyer, nejlepší brankář světa. Každý má jinou povahu. Ti nejlepší hráči vždycky byli egoisté. Ale musí to mít určité hranice, na které musí dohlížet trenér. Nikdy jsem nezažil, že by mi někdo ve dvojici podkopával nohy. To by pak nemělo smysl spolupracovat nebo v tom týmu zůstávat. Nikdo si nemůže dělat, co chce.“
Po kariéře se chcete věnovat trénování brankářů. Máte konkrétní představu?
„Až skončím v zahraničí, chci spolupracovat s Karvinou. Ať už jako hráč, anebo v jiné funkci. Možná bych tam otevřel brankářskou školu. Mám i nabídku, že můžu zůstat jako trenér brankářů v Polsku. Moje vize je spolupráce s českými národními týmy, od juniorů až po muže. Chtěl bych předávat svoje vědomosti mladším brankářům v regionálních centrech. Takhle si to představuju. Hodně nutně potřebujeme tři čtyři dobré gólmany. V Karviné je pár kluků, se kterými by se dalo pracovat, a mohli by se stát evropskou špičkou. Pokud to místo u reprezentace pro mě nebude, práce budu mít i tak dost.“
Česko má nyní dva hlavní trenéry v bundeslize – Filipa Jíchu v Kielu a nově Daniela Kubeše v Nordhornu. To je velký úspěch, co říkáte?
„Oba si za tím šli. Věděl jsem, že z nich budou velmi dobří trenéři. Filip Jícha dokáže tím, jak se dívá na házenou, neuvěřitelné věci. Dan Kubeš má nadhled, poctivě se připravuje. Není vůbec žádná sranda být trenérem v takové lize. Deset dalších stojí za vámi a čeká na šanci.“
Vaše žena je trenérka fitness. Pomáhá vám v přípravě?
„Je hyperaktivní a úžasně mi pomáhá. Vždycky byla taková a já jsem za to vděčný. Mám v ní parťáka, který mě pořád táhne, abych něco dělal. Nenechá mě zakrnět. Když si lehnete a kolem vás pořád někdo běhá, donutí vás to taky vstát. Během těch dvou měsíců jsme spolu párkrát trénovali. Každý víkend jezdíme na hory, s naším starším pejskem chodíme na túry. Dáváme tak kolem dvaceti kilometrů. Ráno vyjdeme a vrátíme se večer. Beskydy jsme prolezli celé. Myslím, že má lepší kondici než spousta hráčů. Trénuje tři až čtyři hodiny denně. Něco jiného je, když jí dáme balon do ruky.“ (úsměv)
Sledujete gólmany v jiných sportech?
„Samozřejmě. Mým kamarádem je Laštůvka z Baníku Ostrava. Bydlel kousek odsud, známe se ze školy. Úžasný člověk. Občas jsem vlezl do fotbalové brány, ale to je úplně jiný svět. Nedokážu si představit, jak v ní někdo může chytat. Hokejový gólman by asi zase nevlezl do házenkářské.“
Stoupne si dobrovolně do brány někdy hráč z pole?
„Takový Pavel Horák. Když na něho házíme, je úžasný. Otázkou je, jak by mu to šlo v zápase. Kdyby začal chytat někdy v deseti letech, mohl z něho vyrůst dobrý brankář. Někdo tam vleze, ale u dalších vidíte, že se různě točí a mají z rychlejších střel strach. My brankáři bychom asi zase nemohli dlouhodobě hrát v obraně. Chyběly by nám síla a kondice. Nezvládli bychom to.“
Mimochodem, komu fandíte ve fotbale? Ostravskému Baníku, nebo Karviné?
„Odmalička jsem byl sparťan. Takže se teď trošku trápím. (úsměv) V lize je i Karviná, takže jí držím palce. Nejsem obrovský fanoušek, ale párkrát jsem se na ni byl podívat. V Baníku se teď udělala spousta práce. Fandím mu taky, i kvůli Laštůvkovi. Když hraje Sparta s Baníkem, chci remízu. V srdci mám prostě víc týmů. Ideální by bylo, kdyby byla Sparta mistrem, Baník hrál o evropské poháry a Karviná se vždycky zachránila. Pak bych byl spokojený.“
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
Témata:
házená, sport, Karviná, národní tým, Egypt, Górnik Zabrze, Martin Galia, Koronavirus, trenér, Sport na Heureka.cz
Související články
