Jeřábková poprvé o rodinné tragédii: Všechno se zhroutilo. Ale dalším brečením se neposunu
PŘÍMO Z DÁNSKA | Dala na sociální sítě nejsmutnější zprávu, jakou si může jakákoliv žena představit. Že přišla o miminko… Nejlepší česká házenkářka Markéta Jeřábková krutou informaci sdělila v polovině března. Potom se k bolavé události nevyjadřovala. Až u příležitosti rozhovoru pro deník Sport a web iSport o házené a životě v Dánsku se k ní vrátila. „Všechno se zhroutilo, ale je třeba žít dál,“ říká reprezentantka, která se vrátila i na hřiště. O smutku už mluví vyrovnaně. I když oči se jí lesknou.
V polovině ledna prostřednictvím dánského klubu Ikast poslala do světa radostnou novinu. Že čeká rodinu. V březnu už veřejnost seznámila s tou nejkrutější možnou zprávou. „V ten den, 13. února, když nám to s přítelem lékaři sdělili, začaly nejhorší chvíle života,“ popisuje 29letá házenkářská hvězda.
Při rozhovoru na citlivé téma několikrát dlouze polkla, do očí se jí draly slzy. „Sama ale cítím, že by bylo fajn k tomu něco říct. Nejsem jediný člověk na světě, kterému se to přihodilo,“ říká sestra hokejového obránce Jakuba Jeřábka.
Jak těžké pro vás bylo v březnu veřejně sdělit informaci o potratu?
„Přemýšlela jsem o tom. Ale když se zveřejnila ta nejkrásnější zpráva, tak… (odmlčí se) Ne vždycky je život zalitý sluncem. Cítila jsem, že je potřeba to oznámit, protože kdybych se potom objevila na nějakém reprezentačním srazu, mohla by přijít nevhodná otázka.“
Chápeme, to by bylo pro vás ještě daleko horší…
„Možná jsem si tím vyjádřením i trošku ulevila. Zveřejňovat něco na sítích sice není moje cesta, ale chtěla jsem se vyvarovat otázkám, co se stalo… Život není jenom růžový. Většina lidí si myslí, že právě oni prožívají to nejhorší, protože veškeré sociální sítě jsou hrozně zkreslené. Mají pocit, že ostatní jsou šťastní, spokojení. Jenže čím šťastněji tam někdo vypadá, tím spíš to může být jenom maska… Nechtěla jsem vypisovat emoce veřejně, ale cítila jsem, že je třeba se vyjádřit. I proto jsem ráda, že mám teď možnost se k tomu vrátit.“
Jak vám bylo?
„Když nám to s přítelem lékaři sdělili, začaly nejhorší chvíle života. Teď jsou to tři měsíce a kousek. A chci jít dál. Jasně, můžu zůstat doma, brečet na gauči. Ale co z toho budu mít? Tím se nikam neposunu. Když se podívám zpátky, tak prostě… Příroda ví, co dělá.“
Jenže musí být těžké si to připustit.
„Jsem nastavená, že všechno se děje z nějakého důvodu. Ale v prvních týdnech, hlavně v únoru, jsem si to nebyla schopná připustit, nešlo to. Protože jsem se pořád ptala: Proč? Dodneška lékaři tvrdí, že to byla náhoda. Ale na druhou stranu za mě neexistuje úplná náhoda. Takže to pořád chci pochopit. Vědět proč. Asi jsou prostě věci, které jsou silnější, než jsme my.“
Ty první dny musely být kruté…
„Ano. Člověk se těší, pak přijde rána. Všechno se zhroutí. To, co jsem si prožila, se nedá s ničím srovnat. Veřejně bych ráda poděkovala, jak se k tomu postavil klub Ikast v Dánsku. Ať už to byly zprávy od holek nebo od vedení. Udržovala jsem s klubem kontakt. Naprosto nenásilně mi řekli, že pokud bych se chtěla vrátit, rádi mě uvidí. V tu chvíli, když mi manažer zavolal, jsem na to neměla ani pomyšlení a myslela jsem si, že už nikdy házenou hrát nechci. Nedokázala jsem si představit, že si sednu na střídačku a v hlavě mi probleskne, že jsem měla za pár týdnů být v porodnici a prožít nejkrásnější den v životě. A místo toho střílím na bránu.“
Tohle téma by ani nemělo být tabu
Čas všechno zahojí?
„Nejdřív jsem si chtěla vnitřní emoce prožít na sto procent. Ještě víc jsem se zamilovala do místa, kde žijeme. Klid, příroda. Nechtělo se mi na veřejnost, pochopitelně vyjma rodiny. Dávala jsem tomu všemu čas. Postupně jsem se začala hýbat a trochu se dávat dohromady.“
Kdy vám došlo, že už jste nachystaná se vrátit?
„Na začátku května jsem s týmem odjela na Final Four do Grazu. To jsem poprvé hrála, i když z mého pohledu to mělo do házené daleko. Ale postupně jsem se fyzicky začala cítit líp. I po psychické stránce. Dokážu se o tom bavit. Mám dojem, že tohle téma by ani nemělo být tabu. Protože to, co si ženská prožívá, je…(odmlčí se) Ať je to do dvanáctého týdne, nebo potom. Je to hrozně silné. Těžko se o tom mluví, ale na druhou stranu to člověku dost pomůže. Každý jsme jiný a naprosto rozumím, že je někdo v tomto směru absolutně uzavřený. A k tomu, že se o tom už dokážu bavit, vedla dlouhá cesta, která by mohla pomoct i jiným ženám, jimž se to přihodí. Bavit se o tom, protože život musí jít dál. Ale dokážu pochopit, že to není úplně jednoduché téma.“
Jak vám bylo, když jste se potom připojila k týmu? Nebála jste se novinářských otázek?
„Oni to v klubu nechali všechno vyloženě na mně. Jestli chci něco říct, než nastoupím, nebo ne. I teď na mě v ničem netlačí. Měla jsem jeden televizní rozhovor před svým prvním zápasem po návratu a bylo to paradoxně moc fajn. Veřejně nic víc, protože je sezona a za mě je to dostačující. Ale jsem ráda, že i v Česku se to objeví. Není to žádné tabu.“
Pomohla vám vlna podpory od klubu i fanoušků?
„Byla jsem možná až překvapená, kolik lidí se mnou soucítí. I ze zahraničí. Myslím si, že to svým způsobem pomohlo. Ale na druhou stranu je to něco mého, jenom já si s tím můžu pomoct. Speciálně v klubu se mě hodně lidí ptalo, jestli nepotřebuju odbornou pomoc. Říkala jsem, že se tomu nebráním, ale jsem zaměřená sama na sebe a chci si s tím poradit. Kdybych cítila, že se ztrácím, jsem na dně a nejsem schopná fungovat, nebráním se tomu. Ale chtěla jsem si pomoct sama. Tak, jak už to mám v životě nastavené se vším. Protože i tohle člověka posune dál.“
I podpora rodiny, s níž máte pevné vazby, vás musela posílit, že?
„Ano. V tu chvíli jsem byla nejradši s přítelem a jeho dcerou, kdy jsme si to prožili dohromady. Navzájem jsme se nabíjeli energií. No a pochopitelně s bráchou, s našimi. Bylo to silné a hluboké.“
Jaký vzkaz máte pro ženy, které potká něco podobného?
„Život je nahoru dolů. Jde jenom o to, jak to člověk přijme. Mohlo mě to sežrat, mohla jsem zůstat doma další půlrok. Ale já v tom nevidím smysl. Dala jsem si načas, na nic jsem netlačila. Život musí jít dál. Jsem přesvědčená, že i mě to zase nějak posunulo.“
