Byl to nejextrémnější Dakar. Snad bude příště stejný, doufá Macík
Před novináře předstoupil s tradičním elánem, ale bylo vidět, že si po náročném Dakaru, kde vybojoval pro barvy týmu Big Shock Racing vynikající páté místo, Martin Macík potřebuje odpočinout. Jako nejlepšího českého jezdce náročné rallye ho teď ale čeká solidní řádka mediálních povinností. „Že jsem dojel jako nejlepší Čech mě samozřejmě hřeje u srdce, jinak to pro mě ale nic neznamená," řekl osmadvacetiletý závodník.
Dakarská rallye byla letos tvrdá a více než polovina startovního pole neviděla cíl. Potěšilo vás tedy, že jste se v tak tvrdých podmínkách dokázal zařadit na pátou pozici?
„Výsledek mě samozřejmě maximálně potěšil, i když to možná není vidět, protože jsem si to zatím nedokázal pořádně uvědomit. Povinností okolo závodu je totiž tolik, že to chvíli trvá. Dojezd do cíle - to byla především úleva. Mrzí mě jen to, že výsledek mohl být ještě trochu lepší, ale to je jen daň za to, co všechno se během závodu dělo. Byl to nejextrémnější Dakar, který jsem jel, ale doufám, že v dalších letech to bude vypadat stejně."
Dojel jste si tedy pro pátou pozici, ale váš otec kdysi dojel na místě čtvrtém. Je tedy velká výzva ho překonat?
„Žádný velký význam to nemá, pořád jsme jedna rodina a nejezdím na Dakar proto, abych byl lepší než táta. Jasně, že to je taky cíl, ale jen proto, že se takhle popichujeme."
Vy sám jste říkal, že Dakar není tolik o etapových vítězstvích jako spíš o tom, jak je na tom závodník na konci. Dá se jet o umístění mezi nejlepší trojicí s tímto přístupem?
„Určitě dá, rozhodně to není o tom, jet hranu od začátku do konce. Já si za tímhle přístupem rozhodně stojím a je to vidět i na výsledcích. My jsme dojíždělí čtvrtí nebo pátí a najednou z toho v jednu chvíli bylo skvělé třetí místo. A šlo tam být výš. K tomu je potřeba taky pořádný kus štěstí, ale pravděpodobnost, že pojedete na hraně a auto se nerozbije, je strašně malá. Znám to z vlastní zkušenosti, plno etap jsme na začátku vedli a já vím, jak rychle jsme museli jet. Potom, když je trať rozbitá, vím, že dokážu dojet třeba první. Jenže auto si zničím."
Letos se z vás poprvé stal nejvýše umístěný Čech. Znamená to pro vás něco?
„Narovinu říkám, že ne. Zahřeje to u srdce, ale to jen proto, že jde o tak pěkný výsledek."
Vloni jste desátým místem poprvé nahlédl mezi nejlepší, teď je z toho pozice pátá. Je příjemné, že křivka výsledků míří stále výše?
„Před rokem jsme chtěli TOP 10 a byli jsme desátí, letos TOP 5 a byli jsme pátí, takže příště to pro nás bude obrovský závazek. Už před startem letošního rallye mi otec na týmové poradě sdělil, že nečeká nic jiného, než umístění v nejlepší pětce. Teď bude asi závazek bedna."
Už od startu závodu se říkalo, že jde o nejtěžší Dakar posledních let, ale v čem byl vlastně tak těžký?
„Šlo o kombinaci všeho dohromady. Převýšení, povrch, nedostatek spánku... A duny od druhého dne? Tam to byly samé srandičky a najednou před váma duna, vy se díváte nahoru a máte pocit, že se po... Takže od nějakého třicátého kilometru už jsem viděl bugyny, jak se kutálí dolů, všude plasty, kamiony zapadané z trychtýřů, nikdo nevěděl, kam má jet. Navíc závod se každý rok skutečně zrychluje a když se tohle všechno spojilo, vznikl z toho pro mě nejtěžší Dakar."
A nastala někdy situace, kdy jste měl pocit, že už nemůžete?
„V bahně v Bolívii. Mě ale popravdě vždycky nakopne to, že moji kluci z kamionu jsou v pytli a už nemůžou a je vidět, že chtějí vzdát. Tam se nastartuje moje povaha, která říká, že to nenecháme a že musím klukům pomoct. A tím taky pomůžu sám sobě. Když oni nemůžou, tak já musím, já jsem tady ten trénovaný člověk."
Na krku vám visí krásná dakarská medaile, jaká je její další cesta?
„Půjde na mojí poličku, nebo spíš polici, už toho mám nějak moc. Je to hezká vzpomínka na to, že jsme do cíle dojeli a má to pro mě takovou emoční hodnotu."
Teď jste pár hodin doma, chybí vám Dakar, nebo je to spíš naopak?
„Nechybí, ani trochu (smích). Přiznám se, že jsem se ještě nevyspal. Večer jsem se totiž probudil úplně ve vodě, asi se mě chytila nějaká nemoc, kterou jsme si přivezli, a stále jsem obrovsky unavený a ten stres teprve postupně mizí. Všechno to musí ještě odeznít."
