Na konci roku 2021 zasáhla svět sportu, především toho motoristického, smutná zpráva. Ve věku 72 let zemřel legendární závodník a šestinásobný vítěz Rallye Dakar Karel Loprais. V komentáři pro iSport.cz na něj vzpomíná redaktor časopisu Svět motorů Michal Štěpanovský, který ho znal pětatřicet let.
Jsou zprávy, které přijmete jako informaci, ale mozek je odmítá vzít na vědomí. Přesně tohle jsem zažíval, když jsem se dozvěděl, že zemřel Karel Loprais.
Na ten předposlední den loňského roku se zkrátka nedá zapomenout. Dopoledne zvoní telefon od kolegy. „Víš něco o Lopraisovi?“ Hlava okamžitě zareaguje, protože za dva dny startuje Dakar. „S Alešem jsem mluvil před odletem…“ Kamarád z ČTK mě však uzemní. „Karel Loprais umřel.“
Málem mi vypadl telefon z ruky. Asi jako před třiadvaceti lety, když jsem se dozvěděl o smrti automobilového jezdce Zdeňka Vojtěcha. Po pár minutách volám Otu Měřínského, který roky závodil na Dakaru jako Karel. Detaily nejsou důležité, ale bohužel zpráva byla pravdivá a smutná.
Následující hodiny byly hektické a novinářské povinnosti neúprosné. Promluvit do kamery, dát dohromady články, ve kterých se snažíte Karla připomenout čtenářům, jak nejlépe dovedete. Znal jsem ho pětatřicet let, téměř polovinu jeho úžasného života.
V hlavě mně rezonovalo, jak bych Karla charakterizoval. Měl obrovskou pokoru k životu a ke své práci, kterou dělal skvěle. Na prvním místě pro něho byla vždy rodina. Když se ho někdo po návratu z Afriky zeptal, na co nejvíce těšil, odpověděl, že na beskydské vršky, na které vidí ze svého domu na okraji Frenštátu pod Radhoštěm.
Medailonek Karel Loprais: Zemřel Monsieur Dakar
Video se připravuje ...
Loprais se znal roky s mým otcem. Oba byli narození v březnu, Karel o čtrnáct let později. Milovali slivovici a vzájemně si posílali lahve na ochutnání. Táta na adresu Karlova moku svého času pronesl: „To je tak skvělá slivovice, že je jí škoda pít.“
Otec zemřel na jaře 2020 a od té doby jsem si sliboval, že Karlovi zavolám. Bál jsem se však, že se na tátu zeptá a mně potečou slzy, když mu řeknu pravdu. Už nikdy Karlovi nezavolám, ale jeho i otcovo čísla zůstanou navždy v mém telefonu. Doufám, že si někde tam nahoře dali slivovičku.
Valašský penicilin do Lopraisova života prostě patřil. Zkraje 90. let přivedl do rozpaků mladou novinářku, když se ho zeptala, zda pije alkohol. Karel s širokým úsměvem odpověděl: „Vypiju třicet šest a půl litru slivovice.“ Dotyčná se lehce zapotácela, ale Karel jí s úsměvem vysvětlil, že jako správný Valach si dá malého panáka ráno a před spaním. No a do roka to je těch 36,5 litru.
Panují dokonce legendární historky spjaté s Dakarem. Říkalo se, že když v posledních etapách v devadesátých letech jela Lopraisova posádka o vítězství, nechyběla na korbě náhradní kola, nářadí, trocha vody – a samozřejmě slivovice. Nemohu ovšem potvrdit, zda tomu tak skutečně bylo.
V České republice není mnoho sportovců, které zná celá země. Ano, Jágr, Železný, Sáblíková, Hašek, Kvitová. A patří k nim i Loprais – ukažte mi někoho v Česku, kdo by o něm nevěděl. Z motoristických sportovců bych zmínil ještě prvního pilota ve formuli 1 Tomáše Engeho.
Co s Lopraisem dělala popularita a skutečnost, že se stal veřejně známou osobností? Vůbec nic. Věděl, co se sluší a patří. Nikdy se necpal dopředu, ale dokázal odpověď na každou otázku. Novinářům, fanouškům. Proslulá je jeho reakce na dotaz jednoho známého českého novináře, co by všeobecně poradil lidem. Karel odpověděl: „Nechkaždyrobicoumi“.
Neměl problém bavit se s kýmkoliv. Vždy laskavě, usmál se do objektivu. Přitom miloval nade vše soukromou ulitu – a když mohl, stáhl se do ní.
Řeč je o jeho rodině. Úžasné paní Danuši, synech Tomášovi a Leovi. A samozřejmě také o pět let mladších bratrech dvojčatech Milanovi a Pavlovi. „Pokud máte spokojenou rodinu a zdraví, všechny ostatní problémy se řeší samy,“ říkával. Právě v jeho nejbližším okolí se našel důstojný nástupce dakarského řemesla. Milanův syn Aleš jel poprvé slavný závod jako navigátor po Karlově boku v roce 2006. Museli však odstoupit, protože Karla trápila záda zraněná při nehodě v roce 2003. Byl to pro něho devatenáctý a poslední start na Rallye Dakar. Aleš dojel o rok později třetí a dodnes je to nejlepší český výsledek v soutěži. Samozřejmě nechyběl na startu ani letos.
Právě Aleš Loprais o Karlovi před několika dny řekl: „Opustil nás muž, který obecně šetřil slovy, a ještě méně mluvil sám o sobě. Přesto si svými činy, úspěchy, chováním, jednáním, vystupováním, přístupem k životu, ale i typickým plaše vypadajícím úsměvem získal úctu, respekt a srdce několika generací svých kolegů, soupeřů, fanoušků motoristického sportu i široké veřejnosti.“
Ještě jednu lásku měl Karel Loprais na celý život. Byla jím automobilka Tatra.
V roce 1967 tam nastoupil jako strojní zámečník. O dva roky později se stal zkušebním řidičem a volant s jejím logem ve znaku pak řídil celý svůj život. Proslavil ji po celém světě.
Ne vždy se k němu přitom v Kopřivnici zachovali tak, jak by si zasloužil. Vždy si ovšem zachoval nadhled a skromnost. Tatru miloval. Nikdy nezapomněl, že právě díky ní získal největší úspěchy. Proslavila jeho a on jí to i s úroky dokázal vrátit.
A pak poslední věc. Před dvěma roky prohlásil po skončení Dakaru jezdec Martin Prokop, že můžeme být vděčni tatrovákům a lidem, kteří závodili s kamiony Liaz, že prošlapali cestu publicity všem nástupcům. „My je nyní jen následujeme! Čest Vaší památce, Monsieur Dakar!“
Tohle napsal Prokop v den Karlovy smrti a já jeho slova podepisuji se vším všudy.
Naposledy se s Karlem rozloučíme v sobotu 22. ledna v jeho Frenštátě pod Radhoštěm. Určitě přijedu a potkám spoustu kamarádů. Možná si připijeme slivovičkou a podíváme se nahoru, jak nám Monsieur Dakar kyne se svým typickým úsměvem. A budeme vědět, že je pořád s námi.
Témata:
motorismus, kamiony, rallye dakar, sport, Česko, Martin Prokop, Česká tisková kancelář, Rallye Dakar, Tomáš Enge, Aleš Loprais, Slivovice, Karel Loprais, TATRA TRUCKS a.s., Zdeněk Vojtěch, Sport na Heureka.cz
Související články
