13. března 2013 • 13:31

GP AUSTRÁLIE 2013 preview

Autor: ga
Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Čekání na zahájení nové sezóny je u konce. GP Austrálie jako úvodní velká ceny 64. ročníku mistrovství světa F1 je tady.



GP Austrálie se letos uskuteční již po devětadvacáté, z toho jedenáctkrát byl jejím hostitelem okruh v Adelaide a poosmnácté zamíří týmy do města Melbourne. Závod v melbournském Albert Parku je zahajovací velkou cenou 64. ročníku mistrovství světa formule 1 a aby bylo učiněné zadost statistikám, bude 879. závodem v celé historii šampionátu.

Návrat do minulých sezón

GP Austrálie se poprvé uskutečnila v roce 1985. Tehdy byla posledním závodem sezóny a závodilo se v Adelaide. Z důvodu řady technických defektů a několika nehod dokončilo závod jen osm z 25 startujících jezdců. Vítězem se stal Keke Rosberg s monopostem Williams-Honda.

Také v dalších letech se okruh v Adelaide stal svědkem finálového souboje sezóny. Velký závod zde absolvoval v roce 1987 Gerhard Berger. V kvalifikačním tréninku tehdejší pilot Ferrari deklasoval konkurenci, když měl na pole-position náskok před druhým nejrychlejším jezdcem sedmi desetin vteřiny.

V závodě zajel nejen nejrychlejší kolo, ale především zvítězil před týmovým kolegou Michelem Alboretem, který jako jediný z devíti jezdců v cíli dokončil velkou cenu ve stejném kole jako její rakouský vítěz.

V roce 1989 byla GP Austrálie předčasně ukončena. Silný déšť neumožnil jezdcům odjet všech 70 kol, protože mezitím doslova vypršel dvouhodinový limit. Vítězem se stal Belgičan Thierry Boutsen na voze Williams-Renault.

Nejrychlejší kolo si připsal Satoru Nakajima. S Lotusem poháněným motorem Judd tak Japonec získal jedinou takovou trofej ve své kariéře 49násobného účastníka velkých cen.

To ale ještě nebylo nic proti průtrži mračen, která vypukla nad Adelaide v době závodu v roce 1991. Velká cena byla v tom roce přerušena již po 14 kolech, tedy po ujetí pouhých 52,92 km. Dodnes se jedná o nekratší závod v celé historii formule 1.

V roce 1995 se GP Austrálie v Adelaide uskutečnila naposledy. Předcházela jí těžká tréninková nehoda Miky Häkkinena. Finský pilot McLaren-Mercedesu vylétl z dráhy po defektu pneumatiky a jen zázrakem přežil poranění, která jej uvrhla do komatu.

Druhý den, kdy Häkkinen stále ještě zůstával v bezvědomí, si pro vítězství dojel Damon Hill před Olivierem Panisem a Giannim Morbidellim. To bylo naposledy, co australská velká cena uzavírala kalendář závodů F1 a co hostitelem byli pořadatelé z Adelaide.

Od následujícího roku se GP Austrálie přestěhovala do Melbourne do Albert Parku a současně se přenesla v čase na úplný začátek sezóny.

MELBOURNE, Albert Park Circuit - informace o okruhu
Délka okruhu 5 303 m
Délka závodu 58 kol, 307.574 km
Kvalita asfaltového povrchu rovný
Opotřebení pneumatik střední
Směs pneumatik supersoft / medium
Přilnavost nízká
Opotřebení brzd vysoké
Jízda na plný plyn 0,73
Nejdelší úsek na plný plyn 735 m (10 s)
Projektovaná nejvyšší rychlost (bez DRS) 303 km/h
Spotřeba benzínu střední
Počet řazení na 1 kolo 54
Orientace okruhu ve směru hodinových ručiček
Počet levých zatáček 6
Počet pravých zatáček 10

Díky lékařům, silné vůli a tvrdému tréninku stál Mika Häkkinen čtyři měsíce po úrazu v Adelaide na startu úvodní velké ceny ročníku 1996 v Melbourne. Závod dokončil na pátém místě a odvážel si tak z Austrálie dva body.

Za favorita závodu byl považován Michael Schumacher, který po mistrovských triumfech s Benettonem přestoupil k Ferrari, ale problémy s brzdami jej předčasně vyřadily ze závodu, který nakonec vyhrál Damon Hill na Williamsu.

V roce 1998 zažili v Melbourne diváci deklasující převahu týmu McLaren-Mercedes. Dvojice Mika Häkkinen a David Coulthard zajistila britsko-německému týmu dvojité vítězství s tím, že všichni ostatní jezdci ztráceli minimálně jedno kolo.

Podobný kousek se povedl týmu Ferrari v roce 2000, kdy zvítězil Michael Schumacher před Rubensem Barrichellem. McLaren byl italskému týmu silným soupeřem, ale provázely jej technické problémy, zatímco u Ferrari právě začínala pětiletá éra neporazitelnosti, postavená kromě jiného na neuvěřitelné spolehlivosti monopostů z Maranella.

Jediný smrtelný úraz se na okruhu v Melbourne stal v roce 2001. Ve čtvrtém kole se dostal do kontaktu Ralf Schumacher (BMW-Williams) s Jacquesem Villeneuvem. Kanaďan ztratil kontrolu nad svým monopostem BAR-Honda a tvrdě narazil do bariéry. Přitom se utrhlo jedno z kol jeho vozu, prolétlo únikovým otvorem v ochranném pletivu a smrtelně zasáhlo traťového komisaře Grahama Beveridgeho.

O rok později se Ralf Schumacher připletl k další divoké nehodě, která naštěstí neměla tak tragické následky. Německý pilot ještě před první zatáčkou atakoval vedoucího Rubense Barrichella (Ferrari). Ten ale náhle změnil směr, Schumacher nestačil zareagovat a kontakt nekrytých kol katapultoval jeho BMW-Williams do vzduchu.

Nehoda eliminovala několik dalších vozů, a tak se GP Austrálie 2002 dočkala kuriózního výsledku. Po napínavém souboji zvítězil podle očekávání Michael Schumacher před Juanem.Pablem Montoyou, na pátém místě se ale objevil domácí jezdec Mark Webber s monopostem Minardi a bod za šesté místo si odvezl Mika Salo na debutující Toyotě.

Roky ve znamení Ferrari, Renaultu a McLarenu

I v dalších dvou sezónách pokračoval tým Ferrari ve válcování konkurence, i když v úvodních závodech v Austrálii tomu situace ne vždy zcela odpovídala. Změna nastala v roce 2005. Tým Ferrari se dostal do krize a novým favoritem se stal francouzský Renault.

Vítězství z Melbourne mu dovezl Giancarlo Fisichella, jeho týmový kolega a budoucí mistr světa Fernando Alonso závod dokončil na třetí pozici. Příjemně překvapil debutující Red Bull Racing, jehož jezdec David Coulthard získal pět bodů za čtvrtou pozici.

Závodu předcházela tvrdá diskuse o povolení startu italského týmu Minardi Australana Paula Stoddarta, který nestačil připravit své vozy podle nových pravidel a žádal výjimku.

GP Austrálie 2006 nabízela dramatické akce od prvního do posledního kola. Španěl Fernando Alonso projel cílovou páskou s náskokem 1,8 vteřiny před Kimim Räikkönenem (McLaren-Mercedes). Na třetím místě překvapivě dokončil závod Ralf Schumacher na Toyotě.

Z 22 startujících bylo do výsledkové listiny zahrnuto 13 z nich. Šachovnicový praporek vidělo ale jen 12 jezdců, protože Jenson Button odstavil svou nepojízdnou Hondu pouhých deset metrů před cílem.

Britský jezdec byl podezírán z toho, že se tak zachoval záměrně, aby mohl v dalším závodě opět použít nový motor, což pravidlo o povinnosti nasadit jednu pohonnou jednotku pro dva závodní víkendy jinak vylučovalo.

Ani velká cena z roku 2007 se neobešla bez překvapení. Kimi Räikkönen nastoupil po přestupu od McLarenu k Ferrari k prvnímu závodu v barvách italského týmu a okamžitě zazářil.

Zvítězil po startu z pole-position před úřadujícím mistrem světa Fernandem Alonsem a nováčkem Lewisem Hamiltonem (oba McLaren-Mercedes). Mladý Brit při debutu vystoupal na pódium a navíc hned v první zatáčce tvrdě zaútočil bez jakéhokoliv respektu na mnohem zkušenějšího týmového kolegu. To ještě nikdo netušil, v co vyústí jejich celoroční rivalita.

Australská GP uspořádaná v roce 2008 patřila McLaren-Mercedesu. Britská stáj byla velmi blízko dvojitému vítězství. Několik kol před koncem závodu držel v rukou jisté vítězství Lewis Hamilton před týmovým kolegou Heikkim Kovalainenem.

Pak ale na trať vyjel safety car a finský jezdec se musel spokojit s pátou pozicí. Druhý protnul cílovou pásku Nick Heidfeld (BMW Sauber) před překvapivě třetím Nicem Rosbergem (Williams), který oproti Kovalainenovi vytěžil z jízdy za zpomalovacím vozem maximum.

Fernando Alonso si po návratu k Renaultu připsal pět bodů za čtvrté místo v cíli. Závod vůbec nevyšel týmu Ferrari. Šance úřadujícího mistra světa Kimiho Räikkönena byly zmařeny po technickém defektu již během kvalifikace a Felipe Massa se po smyku v první zatáčce propadl startovním polem. Později vypadl úplně po další kolizi s Davidem Coulthardem (Red Bull Racing).

Původní výsledky GP Austrálie 2009 měly jen provizorní podobu. Jarno Trulli (Toyota) obdržel od sportovních komisařů 25 trestných sekund, takže ztratil nejen třetí místo ze závodu, ale dokonce na něj nezbyla žádná bodovaná pozice.

Prohřešil se tím, že v době jízdy za zpomalovacím vozem předjel Lewise Hamiltona (McLaren-Merdcedes). Provizorní výsledky měly ale platnost jen pro následující čtyři dny, než dostaly novou podobu.

Sportovní komisaři usvědčili Lewise Hamiltona z toho, že při projednávání předjížděcího manévru Jarna Trulliho lhal. Ital se vrátil na třetí příčku za vítězného Jensona Buttona a celkově druhého Rubense Barrichella (oba Brawn GP) a Lewis Hamilton byl naopak potrestán diskvalifikací ze závodu.

V roce 2010 byla GP Austrálie až druhým závodem kalendáře. Předcházela jí uspávací GP Bahrajnu, zato o pouhé dva týdny později se formule 1 v australském Melbourne probudila k životu a předvedla divákům nevídanou podívanou, a to i díky rozmarům počasí.

Jenson Button se po přestupu od Brawnu GP k McLarenu dočkal v roli úřadujícího mistra světa prvního vítězství v nové sezóně. Našel v sobě nejvíce odvahy k riskantnímu přezutí na suché pneumatiky, a tím získal rozhodující výhodu, kterou si udržel až do úplného konce závodu v Albert Parku.

Druhý v cíli Robert Kubica rozhodně patřil k největším překvapením australské velké ceny. Polský jezdec Renaultu předvedl bezchybný výkon a bez problému udržel za zády favorizovanou dvojici Ferrari, jedoucí v pořadí Felipe Massa a Fernando Alonso.

Red Bull poprvé vítězí v GP Austrálie

V roce 2011 prolomil dlouholetou nadvládu týmů Ferrari, Renault a McLaren nad australskou velkou cenou úřadující mistr světa Sebastian Vettel na Red Bull. Bez větších problémů za sebou nechal konkurenci a potvrdil vynikající připravenost svou i svého týmu na obhajobu obou titulů.

Spolu s ním vystoupali na stupně vítězů Lewis Hamilton (McLaren) a překvapení závodu Vitalij Petrov (Renault). V roce 2012 se třetího triumfu v Melbourne dočkal Jenson Button a vrátil tak McLaren na nejvyšší stupínek. Pro britskou stáj to bylo celkově šesté vítězství v GP Austrálie, čímž ve statistikách vyrovnal doposud vedoucí stáj Ferrari.

Za Buttonem se rozpoutala bitva o druhou až čtvrtou pozici mezi jezdci Red Bullu Sebastianem Vettelem a Markem Webberem s Lewisem Hamiltonem na dalším McLarenu. Obhájci titulu Vettelovi nakonec patřila druhá příčka. Hamilton uhájil třetí pozici.

Albert Park jako součást města, nacházející se jižně od jeho centra u Albertova jezera, hostila velkou cenu již v 50. letech, ovšem bez statutu mistrovského závodu.

Trať byla tehdy vytvořena z ulic, užívaných k běžnému provozu, a skládala se ze série rychlých zatáček. Orientovaná byla proti směru hodinových ručiček. Prvním vítězem Grand Prix v Melbourne se v roce 1956 stal Stirling Moss.

Závod se pak opakoval ještě dvakrát. Původní myšlenka Jeffa Kennetta z počátku 90. let minulého století, kdy byl jmenován předsedou vlády australského spolkového státu Victoria, vycházela z obnovení tradice a přes silné protesty ochránců přírody se mu ji podařilo prosadit.

Současný okruh je z velké části tvořen běžně používanými městskými komunikacemi a je typický pasážemi, projížděnými na plný plyn, po nichž následují zatáčky nebo šikany, jejichž nájezd dovoluje menší rychlost, než jakou se z nich dá vyjíždět.

To klade zvýšené nároky především na brzdy. A protože se takových míst nachází na trati více, poskytuje Albert Park Circuit úměrně tomu více příležitostí k předjíždění než většina ostatních okruhů kalendáře.

Prvním vhodným místem je úzká pravá zatáčka na konci cílové rovinky, podobně je tomu tak před třetí zatáčkou nebo v předposlední, patnácté zatáčce, kde jezdci často chybují a nechávají svým soupeřům dostatek místa k útoku po vnitřní stopě. Protože se na dráze permanentně nezávodí, je značně znečištěná, což se projevuje negativně především při pátečním programu, kdy mají pneumatiky minimální přilnavost.

Za klíčové místo je považován úsek mezi zatáčkou číslo 11 a 12. Nelze v něm počítat se zásadním ziskem času, ale protože se zde často chybuje, ztráta bývá pro čas na kolo rozhodující. Jezdci vjíždějí do jedenácté zatáčky z rychlosti kolem 300 km/h. Přitom trať vzhledem k okolním betonovým zdem připomíná tunel.

Teprve když se dostanou do středu zatáčky 11, spatří zatáčku další. V tu chvíli je nejdůležitější trefit správný okamžik pro zařazení ze sedmého přes šestý až na pátý stupeň, aby na krátkou chvíli prudce přidali plyn. To pokaždé způsobí uprostřed dvanácté zatáčky mírnou přetáčivost a často musí nejprve dojít ke stabilizaci auta, než je možné opět akcelerovat.

Přitom právě rychlost výjezdu z 12. zatáčky je velmi důležitá, protože za ní následuje dlouhá rychlá rovinka, na jejímž konci se auto opět přiblíží k třísetkilometrové rychlosti. Z povzdálí vypadá tato šikana jednoduše. Je si ale třeba uvědomit, že se v ní jezdci pohybují rychlostí mezi 210 až 220 km/h a přetížení se blíží hranici 4g.

Letošnímu zahájení sezóny předcházelo dvanáct testovacích dnů. Deset z jedenácti týmů dovezlo nové monoposty nejprve do Jerezu, pouze Williams odložil prezentaci své novinky až do Barcelony, kde týmy v následujících týdnech absolvovaly další dvě série zkušebních jízd.

Dělat zásadní závěry z výsledku testů by bylo ošidné, protože přední týmy i během testování pečlivě dbaly na to, aby toho neprozradily příliš o své skutečné výkonnosti: A tak odhady o rozložení sil ve startovním poli jsou do značné míry pouhými spekulacemi.

Očekává se, že favority je třeba nadále hledat mezi jezdci Red Bullu a Ferrari, jejichž piloti Sebastian Vettel a Fernando Alonso setrvali na podzim 2012 nejdéle ze všech v souboji o titul mistra světa.

McLaren zůstal od jízd v Barceloně ukrytý v šedém středu výsledkových listin a moc se dopředu nedral. Zato závěr přípravy skvěle vyšel Mercedesu, který vstupuje do šampionátu 2013 s novou posilou v osobě Lewise Hamiltona i změněným managementem.

Se špičkou by rád srovnal krok Lotus, který v minulém roce vykonal díky Kimimu Räikkönenovi velký výkonnostní vzestup a ani v testech se neztratil. O tom, jak se startovní pole stále více vyrovnává, svědčí i časy Sauberu nebo Force Indie.

Pochybnosti o stálosti výkonu se vznášejí nad Williamsem. Přesto se zdá, že se tradiční britská stáj definitivně odrazila ode dna, kam po několik sezón trvala padala po rozchodu s německou automobilkou BMW.

Koncová světla celého pole dále příslušejí nejmladším týmům, ruské Marussia a malajskému Caterhamu, které by se ovšem rády dostaly alespoň na úroveň Scuderie Toro Rosso.

Vstoupit do diskuse
0
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud