Mistrovství světa jezdíte od patnácti, o moc starší nevypadáte ani teď. Neumím si představit, jak si to vyřídíte s mechaniky, když vám třeba špatně nastaví stroj.
„Ti, se kterými pracuju, taky nejsou zrovna staří borci. (směje se) Jsme v pohodě. Není problém cokoli říct, bavíme se úplně normálně, jako kamarádi. Je pravda, že když mi bylo těch patnáct, tak to bylo docela nepříjemný, ale časem si člověk zvykne. My si na závodech žijeme svůj vlastní život, úplně jiný než doma.“

Co to znamená?
„Člověk se tam jinak chová, zná se s jiným okruhem lidí. Když za mnou přijede na závody nějaký kamarád, tak tam nezapadá. Jsem rád, že tam se mnou je, je sranda, ale... Je tam najednou navíc. Snad to nevyzní blbě, ale je to něco podobného, jako když k vám přijede návštěva, kterou vidíte jednou za půl roku. Je to fajn, ale zároveň vás to trochu omezuje.“

A neomezují vás ti kamarádi příliš?
„Všechny kámoše, co za mnou občas jezdí, mají v týmu rádi. Je s nima sranda, žádný problém.“

V Grand Prix Německa jste zajel životní kvalifikaci, startoval z pátého místa. Jenže jako jediný na mokrých pneumatikách. Byl z toho propadák, odstoupil jste. I tohle se pak řešilo v kamarádském duchu?
„Byla to velká škoda, ale za to nemohl jeden člověk. Váhali jsme a nakonec jsme se takhle dohodli jako tým. Kdybych se postavil proti, že na těch pneumatikách v životě nepojedu, tak tam ty suchý museli dát, ale...“

Proč jste to neudělal? Všichni do jednoho obuli jinak.
„Počasí vypadalo jako dneska (ukazuje na mraky), jenže nebylo sucho. Chvíli pršelo, chvíli ne. Vypadalo to, že by mohlo ještě něco spadnout, a kdyby se to stalo, nikdo by si ani neškrtnul. Neměli by šanci. Kdyby přezouvali, dal bych jim kolo a půl. Kdyby nepřezuli, tak co kolo, to minimálně 15 vteřin. V Sachsenringu mi to na mokru docela šlo. Neměli by šanci...“

Jenže nezapršelo.
„Byl to risk, počasí se měnilo každou chvilku. Kdyby to vyšlo, mohla být bedna.“

Když jste rozhodovali jako tým, hlasovali jste?
„Ne, jen jsme se o tom bavili. Někteří to chtěli nechat na suchých, jiní na mokrých... Já jsem plácnul, že nevím. Opravdu jsem nevěděl. Kdybych jel na suchých, kdo ví, jak by to dopadlo. Ale pokud by vyšly ty mokré, opravdu jsme jeli o vítězství. To bylo hrozně lákavý. Bohužel to nevyšlo, mrzí mě to, ale je to další zkušenost.“

Co myslíte, je lepší na závodech sbírat bodíky po troškách, nebo riskovat, rvát se o lepší pozice s tím, že taky nemusíte mít body žádné?
„Určitě riskovat, i když mně to hodněkrát nevyšlo. Loňská sezona byla hodně špatná, pořád jsem padal. Ale k čemu mi bude držet si patnácté místo a nic nezkoušet? Když se něco zkouší, kolikrát se spálíte, kolikrát to nevyjde, ale potom už víte, kudy cesta nevede. Někdo je dobrej, tu hranu pozná, někdo si musí nabít. Podívejte se na Stonera, když se přesunul do nejsilnější kubatury a začal jezdit na hondě. Všechno roztřískal, třeba i obě motorky úplně na šrot, takže ani nemohl jet závod. Pro majitele stáje Cechcinella prostě katastrofa, v té době měl zrovna problém s penězi. Pro mě až nepochopitelně si pak Stonera vzala tovární Ducati a on začal vyhrávat. Jezdil úplně neskutečně. Na hondě si zkrátka všechno vyzkoušel.“

Vy jste měl pádů v minulé sezoně fakt hodně.
„Zajímavý je, že když jedu rychle, tak většinou nepadám. Padám, když mi to nejede.“

Hraje ve vašem závodění nějakou roli strach?
„Spíš bych řekl respekt. Strach vlézt na motorku samozřejmě nemám, ale nikdo sebou nechce na závodech hned švihnout. Když člověk ví, že by to nemuselo vyjít, tak si to radši zkusí víckrát, než aby do toho okamžitě vlítnul naplno.“

Co strach v běžném životě? Slyšela jsem, že lezete na lezete na různé atrakce typu horské dráhy, takže se asi ničeho moc nebojíte, že?
„Takový strach se mi líbí. Obrovský pavouk nebo stočený klubko hadů, z toho bych asi nebyl úplně šťastnej, ale taky bych se z toho nezbláznil.“

Pět věcí nebo životních situací, ve kterých byste měl strach, byste teda dohromady nedal?
„To nemám šanci, nic mě nenapadá. Každej má strach, co bude po smrti, ale že bych to nějak nosil v hlavě, to ne.“

Nemáte strach ani z Grand Prix v Brně? Na váš souboj s Lukášem Peškem se přijdou podívat mraky lidí.
„Na jednu stranu jsou domácí závody super, na druhou jsem z nich nervózní. Moc známejch, fandů, novinářů, moc akcí, moc všeho. Všechno je víc vyhrocený, je to šrumec.“

Loni jste v Brně spadnul...
"Já tam spadnul snad pokaždý. Jak říkám, doma je to vyhrocený.“

Dva Češi budou bojovat o první desítku. Když se vás pořád dokola někdo vyptává, jaké máte vztahy s Lukášem Peškem, otravuje vás to?
„Nemáme špatný, ale nemáme ani dobrý vztahy. Přes zimu si třeba napíšeme esemesku kvůli tréninku na motokrosu, ale do hospody si pokecat nezajdeme. V paddocku prohodíme jen pár slov, rivalita mezi námi je znát, i když Lukáš tvrdí, že ne. Nechápu proč, já teda před ním být chci. Není to můj jediný cíl, mám i vyšší. Všem ale jde o to být nejlepší Čech. Ti, kteří tvrdí opak, těm o to jde úplně nejvíc.“

Před sezonou jste se zúčastnil jezdecké školy v USA. Copak jste tam studoval?
„Mimochodem jsem tam jel i na dovolenou, konalo se to v Las Vegas. Se známým jsme ještě trochu cestovali. Byli jsme i na horách v kanadském Whistleru, jenom dva dny, ale bylo to suprový.“

Chodili jste po horách, nebo lyžovali?
„Chodit? To ne, na to jsem moc línej. (směje se ) Lyžovali jsme. A v té škole? Učil jsem se tam hlavně, kam se mám dívat, když jezdím. Nezdá se to, ale hrozně moc to ovlivňuje, aby člověk zrychloval. Ale vysvětlovat to, by bylo na hrozně dlouho.“

Tak mi alespoň řekněte, jak se to učí?
„Nejdřív ve třídě, pak na motorce, kterou jsem tam měl půjčenou.“

Jací lidé na kurzy jezdí?
„Hlavně ti normální, kteří nezávodí. S těmi dělají základní věci. Jsou tři levely a ve čtvrtém se vybrušuje to, co každý sám chce. A já si vybral právě to, kam se mám při jízdě dívat.“

Jak se vám líbilo v mekce hazardu, Las Vegas?
„Líbil se mi hlavně hotel Stratosphere, největší vyhlídková věž ve Spojených státech. Úplně nahoře, přes tři sta metrů vysoko, jsou šílené atrakce.Třeba vás posadí do malého vláčku, který s vámi sjede přes okraj věže a visíte ve vzduchu nad městem. Tak to byla bomba! Horská dráha v hotelu New York-New York, to bylo taky drsný.“

Škola byla přímo v Las Vegas?
„Je tam poblíž Motorsports Park, obrovský areál, kde je okruh pro NASCAR, motorky, dragstery... Trať se dala použít z obou stran. Byl jsem za ty dva dny úplně mrtvej, půlhodina ve třídě, půlhodina na motorce, celej den, jen chvilka na oběd.“

Byl jste v jezdecké škole, máte psycholožku...Co ještě můžete udělat, abyste se dál zlepšoval?
„Je toho strašně moc. Dlouho jsem jezdil na jednom levelu, třeba o dvacáté místo, a pak se to zničehonic zlepšilo a začal jsem jezdit třeba o patnáctý. Snad to tak půjde i dál.“

Letos jste si taky polepšil s motorkou, máte tovární Aprilii. Kdyby vám zavázali oči a posadili vás na tovární a netovární stroj, poznal byste to na okruhu?
„Určitě. Nejlíp to poznáte, když se svezete na jedné motorce a přesednete na druhou. To je obrovsky cítit. Když ale celou zimu nejezdíte a pak sednete na motorku, víte sice, v čem je rozdíl, ale v tu chvíli to tak markantně necítíte.“

Motorku máte zásluhou vyjednávání vašeho otce. Je majitelem a velice schopným manažerem týmu, v němž jediným závodníkem je jeho kluk. Dost velký unikát, že?
„Podobně je na tom Imre Tóth, ale oni mají ještě druhého jezdce. K nám taky chtěli lidi jít, ale problém je v tom, kdo to zaplatí. Jsou potřeba obrovské peníze a sponzoři se u nás hledají hrozně těžko.“

Mít tátu šéfem, to je asi dost složitá situace. Cítíte to spíš jako výhodu?
„Plusy jsou jasný, ale málokdo si uvědomuje ty nevýhody. Lidi říkají, že nemusím nic řešit, že nejsem pod tlakem. Jenže on je tam úplně jiný druh tlaku.“

Třeba, že nechcete tátu zklamat?
„Hodně dětí dělalo sport a tata (říká krátce) na ně byl přísnej. A tohle se u nás odehrává na úrovni mistrovství světa.“

Je tatínek hodně přísný?
„On už má takovou povahu. A taky je, jak se to řekne slušně?“ (dlouho přemýšlí)

Hodně vznětlivý?
„Přesně. On to tak ani nemyslí. Někoho hrozně sprdne a za dvacet minut už o tom neví.“

Navenek o vás ale mluví hezky – říká, že na sobě makáte, snažíte se.
„Tak to jsem rád, ale znáte to – když syn třeba lyžuje, tak o něm táta neřekne, že nic nedokáže, a přitom k tomu kluka tlačí. Já se teď snažím snažit se co nejvíc.“ (směje se)

Jak do motoristického světa, který obýváte vy s tátou, vstupuje maminka?
„Zvykla si. Do osmnácti musela podepisovat papír, že s mým závoděním souhlasí. Vždycky jsme ji nějak přemluvili. I teď mi někdy řekne, jestli už se na to nechci vykašlat.“

Tlačili na vás rodiče, že musíte za každou cenu udělat školu?
„Hodně. Jsem v seriálu mistrovství světa jeden z těch, co to dotáhli nejdál. Alex Hoffman a Roberto Rolfo jsou hodně vzdělaní, ale drtivá většina závodníků se na to vykašlala hned po základce. Od šesté třídy jsem chodil na gympl, taťka mě hodně sekýroval. Poslední roky jsem pořád pryč, a tak mu bylo jasný, že budu rád, až budu mít školu zdárně za sebou. Měl jsem i problémy. Jsem jako taťka, taky si nenechám všechno líbit. Válčil jsem třeba trochu s matikářkou. Uprostřed třeťáku jsem přestupoval na jinou školu.“

Chcete jít studovat práva. Tam by vás ale čekalo strašně moc učení.
„Já vím. Ale s právy nebo ekonomií si pak člověk může vybírat, co bude dělat dál.“

Co ještě ve Sport Magazínu na téma „Grand Prix v Brně“ najdete?

- velké srovnání: Lukáš Pešek vs. Karel Abraham
- profil italského krále: Valentino Rossi už se zase směje a bourá rekordy.
- Brněnský okruh očima Lukáše Peška: úsek po úseku + dotazník
- Třída 125 ccm: cílem lovců je Simon
- Třída 250 ccm: útočí pět vos
- Třída MotoGP: jak vymazat legendu?
- Kompletní servis: program, vstupenky, jak se tam dostat a kde bydlet?
- Kvíz: co víte o silničních motocyklech?