Tři kilometry peklem | iSport.cz
25. srpna 2007 • 00:00

Tři kilometry peklem

Autor:



Michal Koštuřík, redaktor Sportu, si vyzkoušel jízdu s vítězem Barum rallye NA VLASTNÍ KŮŽI ZLÍN - Sedím v dodávce Citröenu a pomalu se soukám do červené kombinézy. Za pár minut mám usednout do nového soutěžního speciálu C2 R2 vedle snědého Francouze Simona Jeana-Josepha, vítěze Barum rallye z roku 2004. Vezme mě na tříkilometrovou "projížďku" po úzké prašné cestě za obcí Komárov. Právě zde, hned u známé pštrosí farmy, se ve čtvrtek jel "shakedown", čili testovací erzeta před zlínskou rallye. Začíná se mnou šít nervozita. Vzpomněl jsem si, jak jsem se ráno na silnici sotva vyhnul přejeté černé kočce. Špatné znamení, napadlo mě. Adrenalin tohoto typu nevyhledávám. Mám se příliš rád na to, abych jen tak svěřil svůj život do rukou někoho jiného. I když jde o profesionála. Dva podobné zážitky už mám za sebou. Předloni v létě jsem po pár pivech zasedl po bok hokejového reprezentanta Miroslava Blaťáka. Chtěl mi uprostřed noci předvést své "dělo" Mitsubishi Lancer EVO VII. Po pár metrech se mi chtělo zvracet a křičel jsem, ať zastaví. Další hokejista Jaroslav Balaštík se na zadním sedadle jen usmíval. A někdy před deseti lety mě vezl z bratrancovy svatby Roman Kresta, trojnásobný šampion "Barumky". Taky prima jízda... Tehdy mě držel nad vodou alkohol v krvi. Dnes si panáka ani pivo dát nemůžu. Přijel jsem do Komárova vozem. Do prázdného žaludku nasoukám aspoň řízek a kuřecí křídlo z reklamního stanu Citröenu. A jde se na to! Ten malý červený vůz mi najednou není vůbec sympatický. Přede mnou absolvoval jízdu Libor Lukáš, hejtman Zlínského kraje. "Super," culil se v cíli. "Ale bylo poznat, že jede Jean-Joseph pomalu. Šetří se na soutěž," mínil. Po hejtmanově dojezdu opravovali mechanici převodovku, která zlobila. Další špatné znamení, hrklo ve mně. Ale už nemůžu ucuknout. Pan Kosturik, hledá mě jeden ze členů doprovodného týmu. Nasazuji si přilbu, před oči si dám průhledný štít a soukám se do úzkého otvoru. Jeden z mechaniků mi ukazuje, jak se mám připoutat. Simon Jean-Joseph, který mě má pro příštích pár minut absolutně v moci, mi podává ruku na přivítanou. "Jsi ready?" zeptal se anglicky. Přitakám a požádám jej, ať jede opatrně. Usměje se. "Jasně, chci, aby sis to užil," uklidňoval mě. Určitě na mně hned poznal, že mám strach. Co se dělo dál? To se mi těžko popisuje. Prostě jsem se křečovitě držel sedačky a doufal, že můj řidič ví, co dělá. Před každou zatáčkou jsem měl pocit, že musíme skončit v kotrmelcích v poli. Netuším, jakou rychlostí jsme jeli. Neměl jsem čas podívat se na tachometr. Zato rodák z Martiniku byl v neskutečné pohodě. Co chvíli se na mě otočil s palcem nahoru. Chtěl vědět, jestli jsem oukej. "Super," zalhal jsem pokaždé slabým hlasem. Ty tři kilometry se mi zdály nekonečné. Když jsme se konečně řítili do cílové rovinky, chtěl jsem Francouze požádat, ať si pro tentokrát odpustí ten efektní a pro mě naprosto šílený smyk, kterým každou jízdu končil. Nestihl jsem to. Na tu otočku, po níž jsme zastavili přímo před startovním stanem, do smrti nezapomenu. "Užil sis to?" obrátil se na mě chlapík za volantem. "Jasně, skvělá zkušenost. Díky moc," vzmohl jsem se na úsměv. "Na kolik jsi jel procent?" zajímalo mě. "Tak na šedesát, sedmdesát," uvažoval. Po včerejšku mám jasno, komu budu v letošním ročníku Barum rallye fandit. Simon Jean-Joseph je sympaťák. A sakra dobrý jezdec.

Témata: 
Články odjinud


Články odjinud