Macháček: Kradl jsem emisní povolenky

"Zvítězit poprvé v Jižní Americe, v této konkurenci a v neznámem prostředí... To je krásné loučení s mojí čtyřkolkou na Dakaru. Už mě sem nikdo nedostane,“ tvrdil Sportu jednapadesátiletý matador z KM Racing týmu.

Po dojetí Dakaru tohle říká každý, ale za pár týdnů se už připravuje na další ročník. Nebude to i váš případ?
„Já to považuju za nádhernou tečku. Také v tomhle věku. Zkusím ještě letos získat titul mistra Evropy, který ještě nemám, a pak už bych to mohl někomu konečně předat. Třeba můžu trénovat někoho v našem týmu, pokud by byl zájem. Ale stejně, pět titulů jen tak nikdo nezíská.“

A kdyby se příští ročník přesunul opět jinam?
„Ano. Je tady ještě jeden světadíl, kam bych se rád podíval - Austrálie. Nebo kdyby se jelo kolem světa, což není reálné. Jsem však spokojený, vždycky jsem si chtěl projet Jižní Ameriku.“

Jakou odměnu jste dostal za vítězství?
„Deset tisíc eur (přibližně 272 tisíc korun). To nepokryje ani startovné. Ale Dakar jsem bral také jako dietní kůru a to se povedlo. Zhubnul jsem pět kilo.“

A co bylo na trase Argentina – Chile - Argentina nejtěžší?
„Jednoznačně dvanáctá etapa. Zvolil jsem špatný pneumatiky a loučil se s dobrým výsledkem. Nemohl jsem pořádně vyjet ty strašný duny. Ani nevím, jak jsem stihl jet do cíle s pětatřiceminutovým odstupem. V tento den odpadl Španěl Sainz. Večer před startem jsem se s ním bavil.“

O čem?
„Znám se s ním dobře, protože i on mluví italsky. Chvíli jsme pokecali. Kluci kolem nás to zbystřili a hned komentovali, jak si mistři podávají ruce. Popřáli jsme si a hned ráno prásk! A Carlos Sainz je v háji. S autem skončil v příkopu.“

Jak jste si užíval poslední etapu?
„Ta je nejhorší. Jsem už dost zkušený a viděl jsem na ní tolik tragických příběhů. Navíc se jezdilo mezi rychlými poli. Kolikrát jsem se přistihl, jak jedu stočtyřicítkou. Velkou oporou mi byl další český závodník na čtyřkolce Bražina. Kdyby se cokoli stalo, dotáhl by mě. Cíl jsem si pak vychutnal.“

Jak?
„V každé zatáčce stály špalíry lidí. Neskutečný. Tolik fotek ani skupina Beatles neudělala. Dokonce i osmdesátiletá babka, která nemůže vstát z postele, skákala metr vysoko. Při průjezdu cílem jsem roztáhl prsty, což znázorňovalo páté vítězství."

A nebyli diváci někdy až otravní?
„Každý si chtěl šáhnout a občas to bylo nepříjemné, když místo poklepávání na ramenou opravdu bouchali. Víc a víc. V jedné etapě jsem se musel ohnat, protože mi nějaký místní indián chtěl snad skalpovat helmu.“

Je pravda, že jste si pořád stěžoval na prach?
„Šílené. Všechny etapy byly opepřeny prachem. Výkon tak byl limitovaný jezdcem před vámi. Když se mi podařilo někoho předjet, sebral jsem mu prostor čistého vzduchu. Vlastně jsem tu kradl emisní povolenky. Takhle jsem pokaždé říkal svému Diktátorovi. Společně jsme loupili celkem úspěšně.“

Může hlavně prach za spoustu nehod?
„Určitě. Z padesáti procent. Vždyť neustále koukáte do mlhy a většina motorkářů spadla, protože něco přehlídli. Jednou jsem se osmdesát kilometrů nepodíval do roadbooku, to je taková mapa. Zraněných jezdců tu bylo opravdu dost.“

Všiml jste si také dvou francouzských motorkářů, kteří si prý ukousli jazyk?
„Ježišmarjá. To ne. Asi moc mluvili tak, že je čapla mafie a mačetami jim zkrátili jazyk.“ (smích)

A co organizátoři? Prý neměli stejný metr při udělování penalizací za rychlost...
„To patří ke všeobecnému bordelu. Já sám jsem několikrát nechtěně o trochu překročil rychlost. Jenže komisaři viděli upatlaného soukromníka a jen mávli rukou. Jsou tady prvky, kterým se dají ovlivňovat výkony. Přitom se mluvilo o nulové toleranci.“

Myslíte, že v Jižní Americe vznikla nová éra Dakaru?
„To nevím. Jestli ano, tak Dakar ztratí mnoho důležitých momentů. Plno účastníků končilo v Africe psychicky na dně z té samoty. To se tu stát nikdy nemůže, diváci mají podél trati i přichystané kanystry s benzinem. Pořadatelé navíc zoufale hledali těžká místa, až to bylo přehnané. To v Africe mohli udělat jednu trasu v jednom státu, my bychom tam pochcípali a jeli domů.“

Takže co se týče dun a tras, tak už to není Dakar?
„Je to něco úplně jiného. Jen poušť Atacama v Chile byla nejdakarovější. Ale ty duny měly různý materiál. Nejhorší byl písek s černými kamínky, zapadl jsem hned v rovince. Také nás vlekli do výšky nad tři tisíce metrů nad mořem, tam fakt nešlo závodit. Minimálně pět etap byl masakr.“

Na co se v tuto chvíli nejvíc těšíte?
„Na našem sportu je špatné, že se musíte zabalit sami. Nejsme fotbalisti, kterým umejou stulpny a jdou hned na masáž. Všechny tašky s materiálem musíme přepravit do přístavu a pak teprve letíme.“