PŘÍMO Z TOKIA | Tohle je český sen na závěr tokijských olympijských her. Oštěpaři Jakub Vadlejch a Vítězslav Veselý na závěr přinesli výpravě stříbro a bronz. A do značné míry si vzájemně pomohli. „Člověk nechce prohrát s dalším Čechem, ještě se starým prdem,“ smál se bronzový Veselý, který si konečně užil medailový olympijský ceremoniál naživo.
První věta Jakuba Vadlejcha patřila kamarádovi ze stupňů: „Víťa je zabiják!“ zakřičel Vadlejch zvesela. Dvojnásobný oštěpařský úder si přitom užíval už podruhé. Před čtyřmi lety stál na MS v Londýně na stupních spolu s Petrem Frydrychem.
Líbí se vám brát s sebou vždycky kamaráda?
Vadlejch: (usmívá se) „Je to příjemné, je to tak. A je to druhá stříbrná, už mi chybí jen z mistrovství Evropy.“
Veselý: „Prožil si to s Péťou v Londýně a teď myslím, že jsme si to nikdo takhle nepředstavovali. Hlavně po té sezoně, jak jsme házeli. Ten sport je krásný, že přináší taková překvapení.“
Až do páté série a hodu 86,67 jste pořadím cestoval, nebyl jste nervózní?
Vadlejch: „Člověk nikdy neví, ale musí věřit. A rozhodující moment byl, když Víťa hodil, což mi vlilo obrovskou energii do žil. A říkal jsem si: Víta hodil, musím taky!“
Víťo, vám hrozil konec v soutěži, ale zachránil jste se hodem 85,4 metru a poskočil na průběžné druhé místo. co jste prožíval před kritickým třetím pokusem.
Veselý: „Pokus poslední záchrany. Asi mě prostě vybičoval. Říkal jsem si, že takhle skončit by mě mrzelo, že bych si chtěl užít všech šest pokusů. Objevila se ve mně nějaká energie. A vyšlo to. Snažil jsem se to moc neprožívat, protože jsem věděl, že pětaosmdesát je pohádka. Koncentrovatl jsem se na to, že můžu hodit, že to ještě půjde. Pak to nedopadlo, ale to je jedno.“
Zdálo se, že jste byl po úspěšném hodu dost naměkko, sednul jste si na zem jako ve snách?
Veselý: „Byl jsem. Hodit pětaosmdesát ve finále se mi vlastně na žádných olympijských hrách nepodařilo a tohle bylo čtvrté. Potom už jsem byl prostě naměkko. Netušil jsem, jestli z toho bude medaile. Jen jsem věděl, že to bude daleko. Napadlo mě: Dám si ještě tři hody.... Prostě mě to dojalo.“
O čem jste si pak rozverně povídal s Jakubem?
Veselý: „Povzbuzovali jsme se, jak jsme tam zůstali oba, už jsme to tak jako… Nevím, jak to říct. Už jsme se radovali. Myslím si, že se to dalo hodit. O zlato se mohlo bojovat a bojovalo se o něj. Škoda, že to nevyšlo, ale i takhle je to krásný. Jsem rád. Člověk nechce prohrát s dalším Čechem, a ještě se starým prdem. (směje se) Takže to Kubu nakoplo a jsem rád, že jsme tady oba.“
Jakube, co jste parťákovi vyprávěl, když jste ho v páté sérii hodem 86,67 odsunul na třetí místo?
Vadlejch: „Budeme mít oba medaili, v to věřím. A Víťa byl hrozně šťastnej. Od začátku, když hodil, já byl taky šťastnej. Hned jsem šel za ním, bylo vidět, že je emotivní. V té chvíli jsme to prožívali stejně oba, protože vím, co za tím stojí. Víťa se poslední roky trápil taky a mít v osmatřiceti olympijskou medaili je něco neskutečného. Lidé si nedokážou představit, co za tím vším je. Kolik zranění, bolesti si projdete, protože oštěp není zdaleka procházka růžovou zahradou. Je opravdu o zraněních a bojování s nimi. Nejsme z cukru, oštěpaři ne.“
Jaké to bylo pro vás Víťo?
Veselý: „Je velký rozdíl mít zlato, vítěz bere všechno. Jestli je to stříbrná, bronzová… Ale já byl rád už za finále. Už tam jsme se radovali. Musel jsem trochu krotit svoje dojmy, abych se ještě mohl soustředit na hody.“
Jakube, a co váš nejdelší hod?
Vadlejch: „Špatný, ale daleký, což je základ. Nejednalo se o žádný extra hod, trenér mi pak říkal: ´Máš na zlato´. Což tedy ani nemusel dělat, já to cítil. Věděl jsem, že chybí ještě devadesát centimetrů, ale... Je to zvláštní. Víte, že máte v kapse olympijskou stříbrnou mediali a je hrozně těžké se dál soustředit. Myšlenky se motají v hlavě.“
Ovšem hotovo nebylo. Co s vámi dělal poslední pokus Němce Juliana Webera, který se mohl na stupně ještě vecpat?
Veselý: „Nevím, nějak jsem to odevzdal. Vždycky si říkám, že je takový blbý nepřát druhému, aby hodil. Šel jsem si tedy v klidu vybírat oštěp na poslední pokus a viděl jsem, že jeho letí. A pak se mi chtělo brečet…“
Vadlejch: „Já Víťovi povídal, že Němec nehodí, a že věřím, že bude mít medaili. A ani jsem nekoukal, kam oštěp letěl. Věděl jsem, že nikam nedoletí, tak jsem Víťu objímal a byl jsem za něj hrozně šťastnej.“
K medailím jste si tedy vlastně navzájem pomohli.
Vadlejch: „Je to neskutečně silné. Víťu jsem měl vždycky moc rád, a že jsme oba spolu na pódiu na olympijských hrách, je neskutečně skvělé. Je to člověk, s kterým jsem trávil pomalu víc času než s rodinou.“
Víťo, co znamenalo přebírat si olympijskou medaili poprvé na stadionu poté, co vám bronz za Hry v Londýně připadl až dodatečně?
Veselý: „V tomhle je to kouzelné, že se něco takového stalo. Londýn jsem prožíval dost těžce, protože jsem byl favorit. Pak jsem si dokonce říkal, že nikdy už šanci na medaili nebo na výhru mít nebudu. Nikdy bych si nepředstavoval, že to ještě zažiju, v osmatřiceti letech. Že tady vůbec budu. Celou dobu jsem se uklidňoval: Jsem tady, to je paráda. A šel jsem krůček po krůčku…“
