Pokud jste sledovali nedávnou olympiádu a trefili na vodní pólo, možná jste to jméno zaslechli. Martin Faměra. Sympaťák s vypracovaným tělem si totiž v Tokiu splnil jeden ze svých velkých snů. Po devětadvaceti letech se stal prvním českým pólistou, který startoval na Hrách. Tedy jen s „malým“ upřesněním, nenastupoval za Česko nýbrž Španělsko, které od loňského roku oficiálně reprezentuje.
S vodním pólem začínal Martin Faměra ve Strakonicích. Ke sportu ho tehdy přivedl jeho otec Karel, který vedl i reprezentaci a dodnes působí jako trenér tamního týmu. Talentovaný mladík výraznými výkony ale brzy přerostl nejen mateřský klub, ale i možnosti vodního póla v Česku. Už v 16 letech hrával za muže, dával góly, vyčníval. „Taky jsem trénoval desetkrát víc než ostatní,“ vysvětluje dvaatřicetiletý pólista.
Jít si jen tak zaplavat a zablbnout s míčem do bazénu, to neexistovalo. Byl cílevědomý, chtěl dokázat, že i v malém sportu se dají dělat velké věci. A ty přišly. Ještě jako teenager zaujal slovenské „zvědy“. Dostal nabídku, aby se přestěhoval do Košic a vyzkoušel si o level vyšší soutěž. Kývnul. A po dvou letech přišel další životní zlom. „Přišli za mnou, jestli nechci občanství a hrát za Slovensko,“ vzpomíná.
Od dvaadvaceti tedy reprezentoval východní sousedy, zahrál si i na evropském šampionátu. Stoupal na žebříčku žádaných borců a atraktivní angažmá se jen hrnula. Působil ve Francii v Nice, v Německu v Berlíně, před šesti lety zakotvil v jednom z nejlepších týmů Evropy: ve španělském Club Natació Atlétic-Barceloneta. Ocitl se mezi esy, skutečnými profíky. První přání splněno. Vydělávat si vodním pólem, o tom se může drtivé většině hráčů jen zdát. „Myslím si, že s platy ligových fotbalistů v Česku se to srovnávat dá,“ naznačuje, jak vysokou pobírá gáži. Do rozpočtu klubu totiž výrazně přispívá i fotbalová Barcelona a to jedním procentem ze svých sponzorských příjmů.
Dva roky čekání
Téměř pohádková cesta, ovšem zároveň tvrdě vydřená, ještě nebyla u konce. Po jednom z rozhovorů s klubovými šéfy zazněla překvapivá otázka. Co takhle španělská reprezentace? A pak případně i olympiáda? Skoro zalapal po dechu, to by vážně šlo? Jistě že ano, jen to nějaký čas zabere.
„Původně jsem vůbec nepřemýšlel o tom, že bych si zažádal o španělský pas. Po třech letech v Barceloně ale přišel tehdejší reprezentační trenér Španělska a zeptal se, jestli nechci reprezentovat jejich zemi,“ popisuje Faměra. „A protože jsem věděl, že bych tím měl opravdu šanci například na mistrovství světa nebo na olympiádu, kam bych se s Českem nedostal, nezaváhal jsem.“
Vyřizování všech dokumentů se skutečně táhlo. Nejprve musel ukončit „svazek“ se Slovenskem, ponechat si jen české občanství. A následně trpělivě obíhat španělské úřady. Zabralo to dva roky. Letenka na Hry však za všechny ty komplikace stála. „Pořád jsem doufal,“ přiznává. „O tom, že jsem získal občanství, jsem se pak dozvěděl od spoluhráčů a trenéra. Všichni mi psali a volali, neboť to bylo oznámeno ve španělských zprávách a v tisku.“
Dveře do Asie se otevřely. Přípravě i zápasům dával maximum, nic ho nezastavilo, ani pochroumané koleno. A koncem července seděl v letadle směr Tokio. Ten vůbec největší sen se proměnil v realitu.
Na Hrách právě Španělé patřili k velkým favoritům celého turnaje. Po vítězné šestizápasové šňůře v základní skupině a čtvrtfinále však bohužel uzavřeli misi dvěma porážkami a skončili „až“ na čtvrtém místě. Nejvíc bolela hlavně ztracená semifinálová bitva se Srbskem. „Ale stejně jsem si to užil, každý zápas. Je to pro mě splněný sen, který jsem měl od malička. Utkat se s těmi nejlepšími na světě je pro každého sportovce vrchol,“ pochvaluje si.
Fanklub ze Strakonic
Zažil olympijskou atmosféru, kterou sice dusil covid, ale nikdy na to nezapomene. „Třeba v jídelně se potkáváte s dalšími sportovci, což se vám jinak nepoštěstí. I když samozřejmě si každý trochu dával pozor na kontakty s někým neznámým, pravidla byla striktní. Ale my se často bavili hlavně se španělskými házenkáři,“ říká nadšeně.
Ačkoliv se rozhodl reprezentovat jinou zemi, z domova cítil podporu. Obzvláště mezi komunitou vodních pólistů má celou řadu fanoušků. A není divu, když je jediným českým profesionálem, který se tímto sportem živí. Navíc v jednom z nejlepších týmů Evropy a vlastně i planety.
Čeští vodní pólisté od rozdělení federace v roce 1993 na olympijských hrách nikdy nestartovali, takže díky Faměrovi se pozornost plně soustředila na Španěly. „Každý den mi chodila spousta zpráv od lidí z Česka a Slovenska. Strašně si vážím toho, že mě sledují a podporují, a to i přesto, že reprezentuji jinou zemi,“ usmívá se pólista.
Největší fanklub vznikl právě ve Strakonicích. Každého těšilo, že mezi světovými esy viděl tak známou tvář. „Martina znám od narození. S jeho otcem Karlem jsme nejlepší kamarádi. Martin může Karlovi dnes děkovat za to, jak ho celý život vedl,“ uvedl předseda strakonických pólistů Marek Fügner. „Je to výborná reklama i pro náš klub," přidal s nadšením.
Ani Faměra ale na svůj rodný kraj nedá dopustit. V Barceloně se žije sladce, ovšem Jižní Čechy mají velké kouzlo. A navíc si zde spolehlivě odpočine, hlavně od bazénu. I když u vody samozřejmě dál zůstává, rád chodí na ryby.
