Nová extrémní disciplína kayakcross: paradox Prskavec. Nemá jej rád, ale…
Zažívá olympijskou premiéru. Kayakcross zcela mění dosavadní zvyklosti ve vodním slalomu. Svým extrémním pojetím má přilákat na tribuny i k televizním obrazovkám nové mladé fanoušky. Aby ne. Je zde akce, souboj pádlo na pádlo, a občas teče i krev. Tedy přesně to, co nemá rád Jiří Prskavec, specialista na individuální slalom. Přesto právě v crossu postoupil do čtvrtfinále, což ani sám moc nečekal. Je to paradox, nebo spíš taktický um? A proč disciplíně starší slalomáři tolik nefandí?
Bylo potřeba zatraktivnit kanoistiku, získat si mladé fanoušky, kteří dnes vše sledují hlavně prostřednictvím sociálních sítí. A tak vodní slalom přišel s něčím, v kanoistickém olympijském programu do této chvíle nevídaným.
Souboje face to face na slalomové trati, která je jen pár metrů široká a musí se do ní poskládat hned čtyři závodníci. Už sám úvod zaujme – do vody se seskakuje z rampy umístěné nad tratí, po trase je povinným prvkem eskymácký obrat (závodník se otočí o 360 stupňů s tím, že při tom obrátí loď dnem vzhůru a pomocí pádla se znovu dostane hlavou nad hladinu) a k tomu přidejte spoustu kontaktů mezi jednotlivými závodníky.
„Myslím, že každý divák ocení, když čtyři lidi spadnou z rampy a začnou se tam mlít mezi sebou. Bude to populární i v televizi. Dnes vévodí mediálnímu prostoru sociální sítě, a myslím, že tam vzniknou virální a skvělá videa, což je plus, který kayakcross má,“ je přesvědčený Vojtěch Heger, český závodník, který má doma trofej za celkové vítězství ve světovém poháru v této disciplíně z roku 2022.
V Paříži ale v kayakcrossu závodí kanoista Lukáš Rohan a kajakář Jiří Prskavec. Přitom Prskavec už předloni prohlašoval, že kariéru krosaře ukončuje. Mírumilovný sportovec totiž nepatří k těm, kdo by vyhledával jiné souboje než ty s časem. Ale když už se ta příležitost naskytla, oprášil plastový kajak, pořídil si pořádnou helmu, která ho ochrání od zranění, a šel do toho. S myšlenkou že si sjede individuální časovku a v soubojích čtyř borců už se do ničeho nepožene a nejspíš hned vypadne.
Jenže nestalo se!
Při jeho jízdě bylo vidět, že se kontaktu s ostatními vyhýbá, co to jde. A paradoxně právě dobře zvolená taktika jet bránu, která byla sice pomalejší, ale bez soupeřů, jej posunula do pondělního čtvrtfinále.
Ovšem jeho pojetí se asi mladým fanouškům dychtícím po akci a střetech zase tolik líbit nebude. Protože v čem tkví atraktivita této stále mladé disciplíny?
„Voda cáká, oni jsou barevně odlišení, jsou tam extrémní situace, kdy si jedou po hlavě…“ přemítá předseda Českého svazu kanoistů Stanislav Ježek. Sám je, jakožto bývalý olympionik na singlkanoi zastáncem spíš tradičních disciplín, ale současně si moc dobře uvědomuje, že je potřeba jejich sport přiblížit zase novým fanouškům.
Jen to chce trochu čas, aby si na něj zvykli starší. „Za mě je to taková zvláštní disciplína. My jsme se celý život učili, že se má bránám vyhýbat, a tady je to přesně naopak, odhazují je tam rukama a podobně,“ posteskl si Miloslav Říha, trenér Vavřince Hradilka či Antonie Galuškové.
Jisté je, že i s ohledem na příští Hry v Los Angeles, kde Američané jsou známí milovníci adrenalinu a extrému, může jít o hodně úspěšnou disciplínu. Jen je potřeba některé věci ještě doladit.
„Chybí tomu dlouhodobá historie vývoje, kdy postupně přicházíte na to, že tohle není ono, tohle je slepá ulička. Vyvíjí se to. Ať už třeba ladění rampy, ze které se skáče, nebo třeba i pravidel. Je těžké rozhodnout, jestli v určité akci byl nebo nebyl úmysl. Pravidla reagují na to, co se tam děje. Nejdřív si řeknete: Jsou to normální lidé, tohle dělat nebudou. Ale oni to dělají, takže to zavedete do pravidel. A takhle se to vyvíjí. Ale věřím, že časem se to vše ustálí a bude to fajn,“ vysvětluje Ježek.
